Indiánka - Prolog

A tak se dostal do potíží. Bylo to v posledních dnech měsíce června. Prérie byla vyprahlá a suchá, když přes ni Mo-ta přijel do Fort Blizzard. Vzpomínal na ten horký den, jako kdyby se to stalo před lety. Byl to ale sotva měsíc.
A teď tu seděl ve studené cele šerifovy kanceláře a čekal na zítřejší svítání a na tu nejpotupnější smrt, jaká ho mohla potkat.
„Není to trest.“ Řekl mu kdysi kouzelník kmene, „Ne. Smrt není trestem. Je to vysvobození.“
„Ale bolí.“ Namítl Mo-ta. Bylo mu deset.
„Drahý chlapče,“ kouzelník se usmál, „Všechno na světě bolí. Bez bolesti by se nikdy nic nenarodilo.“
Mo-ta pootočil hlavu, aby viděl ven na měsíc, který tuto noc jasně zářil. Nějaká dobrá duše – nejspíš jedna z těch černých otrokyní, které zahlédl v šerifově domě – mu vedle mříží cely postavila džbánek vody a kus černého chleba. Sáhl pro ně. Nebyl zvyklý přijímat milodary, ale proč by se pár hodin před smrtí nemohl aspoň najíst. Jak se předklonil, v kapse kalhot z jelenice ho zatlačil malý nožík. Nechali mu ho. Vytáhl ho a chvíli si ho zaujatě prohlížel.
Pak odložil chléb a pouze se trochu napil. Usedl znovu na své místo a jal se vyškrabávat šamanova moudrá slova do kamene.
Bez bolesti není život.