Cesta do Bithynie IV / překlad

.



IV

Malé kamenité prostranství ležící na druhé straně městských bran, to bylo to místo, kde se obvykle vykonávaly popravy ukamenováním. Lukáš, který, aby lépe viděl, se snažil prorazit si cestu zástupy, uviděl několik mužů, kteří předtím byli svědky, táhnout zle zřízené tělo Štěpána až k hradbám. Pomalu se ta zakrvácená hromada masa pohnula a vězeň s bolestí poklekl. Oči měl přivřené a obličej oteklý od ran, které mu ty zástupy uštědřily, když ho vlekly ulicemi na místo vykonání trestu, ale podařilo se mu napřímit hlavu a zvednout oči k nebi. Potom zapomněl na davy a začal se modlit.
Saul vedl popravu, tak jako předtím soudní proces, a v tu chvíli si svědkové začali sundávat svrchní části oblečení a pokládali je před sebe na kamenitý povrch. Jak bývalo zvykem při vykonávání trestů z náboženských důvodů, oni hodí první kameny. Na Saulovo znamení jeden z nich zvedl ze země kámen a obratně ho hodil po klečícím muži.
První kámen udeřil Štěpána do ramene, obrátil ho, ale on vydržel tu bolest a dál se modlil. Druhý mu rozsekl čelo a po jeho obličeji začala téci krev a zaslepila mu oči. Pak na klečící postavu spadl déšť ran, když se k prvním vrhačům kamení přidali další lidé. Ti, co stáli vzadu, se za nadávek a křiku snažili prorazit si cestu, aby se podíleli na smrti bezbranného vězně. Lukáš, který ještě pořád pociťoval nevolnost, když viděl tu brutalitu a krvežíznivost, by nemohl odvrátit zrak, i kdyby se o to pokusil. Brzy zůstalo tělo Štěpána ležet na kamenité půdě, zatímco na ně dál padal déšť kamení a pomalu ho měnil na neforemnou masu.
Nakonec, když Saul dal v aramejštině povel a zvedl paži, dav přestal vrhat kameny. Žalobce se přiblížil ke své oběti a chvíli ji pozoroval ; potom se obrátil k zástupům.
- Není správné dál kamenovat tohoto muže, jestliže je již mrtev – řekl. – Je mezi vámi nějaký lékař, který by mohl říci, zda ještě žije?
Nějaká podivná síla přinutila Lukáše udělat krok vpřed.
- Jsem student medicíny – řekl. – Já mohu říci, zda je nebo není mrtev.
Viděl mnoho mrtvých, když studoval s lékaři v Antiochii a známky smrti byly jasně uvedené v Hippokratových spisech.
- Prohlédni ho tedy – řekl hrubě Saul. – Ale neočekávej žádnou odměnu.
Lukáš poklekl vedle zkrvaveného těla a hledal puls. Nedoufal, že ho najde, protože si nedokázal představit, že by Štěpán přežil hrůzu kamenování. Ale s velkým překvapením svými prsty ucítil slabý tlukot. Při jeho doteku se Štěpánova víčka otevřela a přestože se v jeho očích už objevil stín smrti, zdálo se, že prosí Lukáše, aby něco pochopil, aby přijal poselství, které mu chtěl předat dříve než zemře.
- Jeho slova… - Štěpánův šepot stěží dolehl ke sluchu Lukáše. – Pergamen… v… mých šatech. - Pak, jakoby kouzlem, se z jeho pohledu náhle vytratila bolest a usmál se. – Pane, nepřičítej jim tento hřích – zašeptal zřetelně předtím než jeho rty znehybněla smrt.
- Je mrtev ? – zeptal se Saul netrpělivě.
- Musím zkontrolovat tlukot srdce, abych si byl jistý.
Lukáš nepotřeboval více jistoty o jeho smrti, ale pochopil, že musí ze Štěpánova šatu vzít, to, co si umírající přál, aby si odnesl. Zdálo se, že se Štěpán dokázal v posledních chvílích udržet při životě, aby předal své poslední poselství tomu, kdo ho měl slyšet, ale rozum Lukáše přesvědčil, že je to nesmyslná domněnka.
Lukáš opatrně přiložil ucho na Štěpánovu hruď , jak předepisoval Hippokrates, aby cítil srdce a dýchání plic. Srdce netlouklo, ale když jeho ruka nenápadně hledala uvnitř Štěpánova oděvu, jeho prsty se dotkly něčeho tvrdého ve tvaru válce. Ihned rozpoznal, že ten předmět je malý pergamen a obratným pohybem ho vytáhl ze šatu mrtvého a skryl ho ve svém oděvu. Potom povstal a nahlas oznámil :
- Tento muž je mrtev.
- Oblečte si tedy své šaty – přikázal Saul svědkům, jakoby si přál odejít.
- Nikdo si neodnese tělo? – zeptal se Lukáš.
- Jestli má přátele, mohou si ho odnést – řekl Saul chladně.
V tu chvíli sebou Štěpánovy nohy křečovitě cukly tak, jako se to někdy stává s končetinami zvířat, dokonce i potom, když jim byla oddělena hlava. Někdo v davu vykřikl :
- Tělo se pohnulo! Ten Řek lhal, když řekl, že Štěpán je mrtev!
Když uslyšeli to zvolání, někteří lidé, kteří byli v první řadě, vzali hrst malého kamení a hodili ho po Lukášovi, nadšeni, že mají další terč, na který mohou zaměřit svou dosud neuhašenou žízeň po krvi. Jeden kamínek způsobil ránu nad Lukášovým okem a při pohledu na krev dav znovu zavyl. Déšť kamení zaplavil mladíka, který se v zoufalství obrátil a rozběhl se k bráně ve snaze utéci. Ale s tak rozvášněným davem by se na Lukáše sesypala lavina kamení a během několika minut ho ubila k smrti, nebýt hlasu Saula, který je zadržel :
- Zadržte, hlupáci! – zvolal. – Ten muž je Říman. Chcete na svých hrdlech pocítit meče?
Hrozba trestu od legií na chvíli zadržela dav, ale někteří z těch nejvzrušenějších znovu vykřikli :
- Zabijme toho Římana!
Další ten výkřik zopakovali a Lukáš pochopil, že Saul sám nemůže tu situaci zvládnout.
V tu děsivou chvíli Lukáš ke své radosti uslyšel zvuk kroků. Zoufale se kolem sebe rozhlédl, poznal vojáky a za davem objevil vysokou postavu Apolóna.
- Apolóne! – vykřikl zoufale. –Pomoc!
Apolón, který v Lukášově hlase rozpoznal strach, si razil cestu davem s půltuctem římských vojáků , kteří bez okolků odstrkávali lidi plochou stranou meče. Během chvíle ovládl nebezpečnou situaci, uviděl výhružné pohledy davu, špínu na Lukášově tunice a tóze, kde jej zasáhlo kamení a ránu, která krvácela nad jeho okem.
- Co to je? - zeptal se rozhněvaně. – Odvažujete se napadnout Teofilova syna?
Dav, zastrašený jeho hlasem a chováním, ustoupil. Ale na Saula to nezapůsobilo stejně.
- Jsou rozzuření, protože lhal a nechal by žít odsouzeného muže – odpověděl vyzývavě.
Apolón neztrácel čas hádkami.
- Máte štěstí, že není vážně zraněn – řekl Saulovi stručně a pak se obrátil na Lukáše. – Pojďme, bratře. Okamžitě vyrážíme do Joppe počkat na mou loď.
Potom, když napětí ustoupilo, Lukášův strach se změnil v zuřivý hněv. Nespravedlivě, protože Saul ho uchránil od vážného zranění, ať už byly jeho důvody jakékoliv, řekl žalobci :
- Ať tě tvůj Bůh potrestá, Saule, protože jsi zavraždil tak dobrého člověka jakým byl Štěpán.
Saul ustoupil, jakoby mu Lukáš dal políček a v jeho očích se odrážel zvláštní výraz. Lukáš si pomyslel, že se Saul cítí vinen Štěpánovou smrtí, ale Apolón ho uchopil za paži a odvedl si ho, s vojáky, kteří hroty svých kopí udržovali odstup od davu.
- Jako obvykle, dorazil jsem včas, abych tě dostal z nebezpečné situace – řekl s úsměvem Apolón.
- Jak tě napadlo přijít? – zeptal se Lukáš.
- Kdekoliv jsi, vždycky se přihodí něco nepříjemného – zabručel Apolón. – Nicméně, poděkuj Sylvánovi za svou záchranu. Dělal si starosti od té doby, co jsme vyšli z chrámu. Když se dozvěděl, že moje loď je v Joppe, využil té příležitosti, aby mě poslal najít tě. Co podráždilo ty Židy?
- Hádka o to, zda ten muž byl či nebyl mrtev. Oškliví si mrtvoly a proto se ho nikdo neodvážil dotknout. – Ale neřekl Apolónovi o pergamenu, který měl schovaný ve své tunice. To bylo Štěpánovo tajemství. A bude také Lukášovým, dokud se on nerozhodne, co s pergamenem udělá.
Když byl v bezpečí, měl Lukáš čas přemýšlet o řadě zvláštních událostí, kterými se ten den vyznačoval, počínaje setkáním s tím vznešeným vysokým mužem před stánkem s rybami cestou do chrámu toho rána, kdy poprvé slyšel o Bratrstvu Ryb. Stejně zvláštní bylo chování toho prodavače pergamenů v chrámu a nepříjemné vyrušení knězem, když Lukáš věřil, že ukojí svou zvědavost. Ale ze všeho nejpřekvapivější bylo to, že Štěpán, i když umíral, se ihned spolehl na Lukáše a dal mu pergamen, jako by věřil, že byl poslán, aby ho našel. A přesto Lukáš věděl, že ho Štěpán neviděl nikdy dříve než toho rána u soudu.



.