Cesta do Bithynie V / překlad

.



V

Odpoledne bylo v půli, když oddíl, s kterým Lukáš cestoval, opustil Jeruzalém západní branou, kterou byl přístup na Joppské pole a která vedla do přímořského města, kudy odcházel a vstupoval obchod hlavního města Judska. Noc přišla, když se nacházeli v půli cesty do Joppe a utábořili se u říčky, v blízkém olivovém háji. Lukáš a Apolón sdíleli stan, tak jako dříve , skoro vždy, sdíleli jeden pokoj v Antiochii. Ale té noci se oba cítili smutní, když mysleli na to, že Apolón brzy vypluje do Říma a tím se poprvé rozbije jejich přátelství. Uběhne několik let, než Apolónovo vzdělání bude ukončeno a Lukáš zase odjede do Pergamonu, kde vstoupí do posledního období svých lékařských studií, v proslulém Aeskulapově chrámu. Žádnému z nich nebylo moc do hovoru, protože oba se smutkem přemýšleli o loučení nadcházejícího dne.
Apolón si sundal svrchní šat a pověsil svůj meč a opasek na hřebík, který vystupoval ze stanového kůlu. Pak se, s náhlým „dobrou noc“, zabalil do přikrývky, položil na lůžko a skoro ihned začal chrápat. Lukáš pociťoval zvláštní nevolnost a vůbec se mu nechtělo spát. Doma by se dal do čtení spisů řeckých filozofů, jak to často dlouho do noci dělával, ale všechny jeho knihy byly v Antiochii.
Ale potom si vzpomněl na pergamen, nalezený ve Štěpánových šatech. Opatrně ho vyndal z pytle, který obsahoval jeho oblečení a věci, a rozmotal ho při světle malé louče, která visela uprostřed stanu. Pergamen byl tenký a bylo na něm několik tmavých skvrn, ve kterých rozpoznal krev. Písmo bylo jemné, psané řecky. První slova mu naznačila, že to je souhrn učení a skutků Ježíše Nazaretského, možná tentýž pergamen, o kterém mluvil prodavač toho rána, když příchod rabína přerušil jejich rozhovor. Lukáš přejel pergamen pohledem a namátkou začal číst :
A sestoupil s nimi a postavil se na prostranství a skupina jeho žáků a velké množství lidí z celého Judska a Jeruzaléma a z pobřeží Tyru a Sidónu, kteří přišli, aby ho slyšeli a vyléčili se ze svých nemocí…
To ihned zaujalo Lukášovu pozornost. „ Byl ten Ježíš lékařem?“ , pomyslel si a dychtivě pokračoval ve čtení :
A ti, kdož byli posedlí nečistými duchy, byli vyléčeni.
Celé to množství lidí vyhledávalo jeho dotyk, protože z Něj vycházela síla, která všechny léčila.
Neexistoval lékař, který by vyléčil všechny, kdo se na něj obrátili, jak Lukáš věděl. Byla to tedy nějaká nová léčebná metoda, neznámá ostatním lékařům? Udělal snad ten laskavý učitel, dříve než ho přibili na kříž, nějaký překvapující objev, který mu umožňoval léčit všechny nemoci?
On, zvedaje oči nad žáky, říkal : „Blahoslaveni vy chudí, protože vaše je království Boží. Blahoslaveni vy, kdož nyní trpíte hladem, protože budete nasyceni. Blahoslaveni vy, kdož nyní pláčete, protože se budete smát. Blahoslaveni budete, když vás lidé nenávidí nebo vás vyobcují a zlořečí vám a vyloučí vaše jméno jako špatné, pro lásku Syna člověka. Radujte se v tento den a veselte se, neboť vaše odměna v nebi bude velká. Tak učinili vaši otcové prorokům.“
Lukášovi přišla na mysl vzpomínka na Štěpána před Sanedrínem, protože ten muž řekl svým představeným něco velmi podobného. V tu chvíli začal Lukáš chápat, proč Štěpánova víra v to učení ho mohla podržet při zkoušce kamenování a smrti, když věřil ve sliby o velkých odměnách učiněné Ježíšem.
Jaký důkaz mohl existovat, logicky se ptal Lukáš, že ten učitel má moc dát ty věci, které slibuje, pokud by nebyl, jak jeho žáci věří, synem Jehovy? A to bylo nemožné, řekl si Lukáš, protože jestliže nebyli bohové, jak by mohl existovat syn nějakého boha? Lukáš obrátil pergamen a pokračoval ve čtení, protože se chtěl dozvědět všechno, co by se tam říkalo o té nové metodě léčení.
Ale běda vám, vy bohatí, protože vám už se potěšení dostalo! Běda vám, kdož jste nyní syti, protože budete mít hlad! Běda vám, kdož se nyní smějete, protože budete naříkat a plakat! Běda pokud by všichni lidé dobře o vás hovořili, protože tak učinili jejich otcové falešným prorokům
Takové učení muselo přitahovat velké množství lidí, kteří neustále pociťují hlad a nedostatek, jelikož slibovalo, že bohatí budou v budoucnu trpět a že chudí budou odměněni. Ale bylo přirozené, že obchodníci a směnárníci, jako ti, které Lukáš viděl podvádět poutníky v chrámu, a kněží, kteří očividně brali peníze za to, že je tam nechali prodávat a měnit peníze, nenáviděli Ježíše a jeho žáky a chtěli s nimi skoncovat.
Náhle si Lukáš uvědomil, že ve stanu není sám a vyděsilo ho to, ztuhl náhlým strachem. Když zakopl o svoji smotanou rohož, instinktivně uchopil Apolónův meč, který visel na prostředním kůlu. Ale sklonil paži, protože v návštěvníkovi poznal hlavního hrdinu příhody s rybou z onoho rána. Něco mu řeklo, že ten obr, který právě překročil práh stanu, přichází v míru.
- Jak jste se dostal dovnitř? – vykoktal Lukáš, se srdcem stísněným z toho, že našel někoho ve stanu.
- Četl jste si a neviděl mne, když jsem zvedl plachtu. – Vysoký muž upřel zrak na Apolóna. Lukáš s údivem viděl, jak hlasité chrápání jeho adoptivního bratra ustalo a jeho dech pak byl hluboký a pravidelný jako dech dítěte. – Neprobudí se, dokud neodejdu.- řekl neznámý s klidnou jistotou. Mohu si sednout? Jsem velmi unavený.
- Promiňte mou nezdvořilost. – Lukáš rozbalil svou rohož. – Tohle je všechno co mám.
- Nikdo nemůže dát svému bratru víc – řekl návštěvník s úsměvem. Posadil se na rohož a s hluboce unaveným povzdechem si natáhl nohy. Podrážky jeho sandálů byly děravé a krvácející chodidla měl rozbitá až na živé maso.
- Co se vám stalo s chodidly? –se zájmem se zeptal Lukáš.
- Je dlouhá cesta z Jeruzaléma.
- To je nemožné! Ledaže byste vyšel dříve než my.
- Vyšel jsem z města tři hodiny před západem slunce.
- Lukáš ohromeně pohlédl na vysokého muže, protože oni vyjeli z Jeruzaléma o tři hodiny dříve než on a cestovali rychle.
- Mám dlouhé nohy – vysvětlil host s úsměvem. – Kromě toho, nic není nemožné pro ty, kdo v Něj věří.
- V Něj?
- V Ježíše Nazaretského.Viděl jsem, že jste četl pergamen, který obsahuje jeho učení.
Lukáš vzal pergamen do ruky jakoby ho chtěl chránit, i když mu něco řeklo, že ten muž proti němu nic nezamýšlí. Ráno, když pozvedl tu rybu, aby ji Štěpán viděl, bylo Lukášovi jasné, že ti dva jsou přátelé. A majitel stánku toho vysokého neznámého označil za člena Bratrstva Ryb, ke kterému musel patřit i Štěpán, protože zřejmě to bylo jméno používané k označení Ježíšových žáků.
- Nemáte se čeho bát, Lukáši – řekl návštěvník uklidňujícím tónem. – Jsem Šimon, ten, kterému říkají Petr.
To jméno pro Lukáše nic neznamenalo, ale měl pocit, že toho laskavého a důstojného muže zná už hodně dlouho a že je to přítel.
- Vy jste tedy věděl, že ho mám? – zeptal se Lukáš.
- Kdyby ne, proč bych za vámi přišel až z Jeruzaléma?
- Ale nikdo neviděl, jak se mi ho Štěpán snažil dát – namítl Lukáš. - Jak to víte vy?
- Nebyl na Štěpánově těle, když jsme ho vyzvedli – řekl Petr. – Vy jste byl jediný, komu ho mohl dát. – usmál se. – Ale stejně bych to věděl.
- Dnes ráno – vykřikl Lukáš – když jste řekl Štěpánovi : „ Jeho slova budou zachována“ , jste mluvil o tom pergamenu.
Petr přikývl. – Věděl jsem, že budou zachována, ale ne jak.
- Přišel jste ten pergamen vyzvednout?
Petr zavrtěl hlavou.
- Nastala chvíle, aby se Ježíšovo učení rozšířilo do všech stran, aby ho četli všichni, kdo ho neslyšeli z jeho vlastních úst. Štěpánův úkol byl zaznamenat jeho slova na pergamen. – Povzdechl si, jako pod tíhou hlubokého smutku, a Lukáš si připomněl, že mrtvý byl jeho přítelem. – Ti, kteří ukřižovali Ježíše, se o tom dozvěděli a zajali Štěpána, aby ho zabili. Nebýt vaší laskavosti, Lukáši, našli by ten pergamen na těle a zničili by ho.
Lukáš se neptal, jak Petr všechny ty věci věděl. Tam, v jeho přítomnosti, bylo snadné věřit, že může uhodnout budoucnost, když je to nutné a že všechno co řekne, bude pravda.
- Pak tedy musíte být jedním ze žáků Ježíše Nazaretského – řekl.
Petr zvedl hrdě hlavu. – Jsem ten, koho Ježíš vybral, aby vedl jeho věrné.
- Bratrstvo Ryb?
- Tak si říkáme – řekl Petr a potom rychle dodal : Čas nás tlačí. Setník Sylván brzy přijde, aby se podíval, proč tak pozdě svítí světlo ve vašem stanu a měl bych odejít dřív než dorazí. Pozorně mě poslouchejte, Lukáši. Z Joppe pojedete do Damašku, jakmile se Apolón vydá na moře.
- Jak to víte? – zeptal se překvapeně Lukáš. Sylván mu oznámil změnu svých plánů, když odjížděli z Jeruzaléma. Novou trasou se vrátí do Antiochie severní cestou přes Damašek, přes lidnatá města Tiberiadského jezera, kterým Židé říkali Galilea a přes město Tiberias, kde sídlil Herodes.
- Existuje někdo, kdo všechno ví – řekl Petr. – Teď mi naslouchejte pozorně, Lukáši. Uschovejte pergamen a jen těm, komu věříte, řekněte, že ho máte.
- Mohu to říct Sylvánovi?
- Setník Ježíše poznal. V srdci je již jedním z nás. A co se Teofila týká, přijde den, kdy uvěří. Ale nikomu dalšímu to neříkejte. Až přijedete do Damašku, jděte do ulice, která se jmenuje Přímá a ptejte se po krámku nějakého Jidáše, ševce. V jeho domě se setkáte s Nikanorem, který je jedním ze sedmi, jako byl Štěpán. Jemu můžete předat ten pergamen.
Lukáš se s Petrem nepřel o jeho právu dávat mu pokyny, protože ten vysoký muž předtím řekl, že je vůdcem Ježíšových žáků a jim ten pergamen patřil.
- Ale jak si budu moci být jistý tím Nikanorem, až ho najdu? – zeptal se. – Ti, kdo zabili Štěpána, si mohou domyslet, že ho mám a možná se mi ho pokusí vzít.
- Pamatujete si ta slova, která Štěpán vyslovil dříve než zemřel? – zeptal se Petr.
- Ano. Já jsem byl jediný, kdo je slyšel.
Petr se usmál. – Jednoho dne, Lukáši, budete vědět, že skutečně existuje někdo, kdo všechno slyší. To, co Štěpán řekl, bylo : „Pane, nepřičítej jim tento hřích . Nikanor vám ta slova v Damašku zopakuje.
Lukáš údivem zůstal s otevřenými ústy, protože by byl přísahal při všech bozích, že nikdo jiný než on ta slova neslyšel. Ale dřív než mohl Petrovi položit další otázky, vysoký muž se zvedl.
- Sylván se blíží a musím odejít – zašeptal a položil svou ruku na mladíkovu hlavu. – Buďte požehnán, Lukáši, protože ve vás Náš Pán našel věrného služebníka a jazyk, prostřednictvím kterého bude promlouvat k srdci lidí.
Pak zmizel stanovou plachtou tak rychle, že se látka sotva pohnula a Lukáš zůstal sám, pozoroval pergamen a ptal se, jestli se mu to zdálo. Avšak, když Apolón začal znovu chrápat, jeho oči se upřely na tmavou skvrnu, která se vytvořila na podlaze stanu a pochopil, že jeho smysly ho neklamaly. Ta skvrna nemohla být nic jiného než krev, která prýštila z Petrových zraněných chodidel.



.