Cesta do Bithynie VII / překlad

.


VII

Lukáš se rozloučil s Apolónem na molu u zádi, předtím než jeho loď vyplula na moře. Když pozoroval svého adoptivního bratra jak stojí na palubě, vzpřímený a vysoký ve své vojenské výstroji, na okamžik pocítil závist, protože Apolón se stane tribunem, důležitým důstojníkem v římské armádě, zatímco on bude pouze lékařem. V té době si Římané nevážili lékařů, zejména řeckých, a vysmívali se jim. Ale Lukáš si všiml, že dokonce i ten nejhrdější Říman spěchal požádat o názor nějakého řeckého lékaře, když byl nemocný, protože měli pověst být zkušenější a zručnější než římští lékaři. Ale pak rychle sám sobě připomněl, že nemá právo závidět Apolónovi, nýbrž že může děkovat za to, že byl vychován šlechetným Teofilem jako adoptivní syn, i když jeho otec býval otrokem. A bylo zcela díky Teofilovu vlivu, jak velmi dobře věděl, že mohl zakrátko vstoupit do Aeskulapova chrámu v Pergamonu, do nejznámějšího centra vzdělávání pro lékaře oné doby.
Teofilův oddíl vyrazil z Joppe dalšího rána. Vydali se na cestu na sever po velké Vía Maris, Mořské cestě, nazvané tak proto, že vedla kolem velkého jezera, kterému Židé říkali Galilejské moře a Římané Tiberiadské jezero. Římané vystavěli tu velkou silnici namísto nejstarší cesty na světě, Mezopotamské cesty na severu a východě a Egyptské cesty na jihu. Po Sáronské planině do Paratónu cestovali beze spěchu a odtud průsmykem dorazili do opevněného města Mageda. Krajina byla divoká a hornatá, stejně jako velká část oblasti, kterou v té nepokojné zemi procestovali. Když jel na své mule na konci kolony, Lukáš se ptal, proč Žid Mojžíš sem přivedl svůj lid a odvedl ho z úrodné půdy Egyptského Nilu.
Během svého pobytu v Joppe přečetl pergamen a když se přiblížil k Nazaretu, městu kde dříve žil Ježíš, byl by si přál zastavit se a poptat se na další zázračná uzdravení. Ale cestou Teofila dostihl posel a zval jej i jeho doprovod, aby se několik dní zdrželi v paláci Heroda Antipase, galilejského tetrarchy, ve městě Tiberias. A protože Herodes měl pověst štědrého hostitele, všichni projevili přání pokračovat v cestě a tak Lukáš Nazaret nespatřil.
Sotva hodinu před západem slunce projeli tím, co Židé nazývali Údolím holubic a dorazili do města Magdaly. Lukáš, i přes svoji únavu, nemohl zadržet nadšený výkřik, když vyjeli z úzké soutěsky mezi horami, které obklopovaly jezero. Náhle se před ním objevil skvost neuvěřitelné krásy, který zářil v odpoledním slunci. V tu chvíli pochopil, proč Židé odešli z Egypta a proč se vraceli ze všech koutů světa na místo, které básník nazval „vstupem do Ráje“.
Na severu se u jezera na několika mílích obloukem rozkládala planina. Na tu dálku se zdálo, že je asi míli široká a vinná réva a ovocné stromy rostly tak hustě, že nebylo vidět ani pás úrodné půdy a vyvolávalo to dojem zeleného koberce. Sylván se zastavil vedle Lukáše.
- Jak se ti to líbí? – zeptal se.
Lukáš zhluboka vydechl.
- Existuje na zemi krásnější místo?
Setník se usmál a v jeho očích se odráželo něco vzdáleného.
- Ano, je jedno krásnější. – Najednou se zdálo, že ovládl své zatoulané myšlenky. – Tahle rovina je jedním z nejúrodnějších míst na světě, Lukáši. Ve sváteční dny Židé nenosí své plody na trhy Jeruzaléma, aby se nestaly větší atrakcí než chrámové rituály.
- Nechápu, proč zde nežijí všichni Židé – zamumlal Lukáš.
Sylván se rozesmál.
- Projdi se kolem jezera a uvěříš tomu, že žijí. Celé pobřeží směrem na západ je takřka jedním souvislým městem. Kafarnau, kde jsem žil, je směrem na sever – řekl a ukázal do dálky.
Jméno Kafarnau bylo Lukášovi známé, protože se několikrát objevilo v pergamenu. Byl si jistý, že Ježíš to úrodné pobřeží miloval a když ho teď pozoroval, pochopil proč.
- Tiberias je na jihu – řekl Sylván. – Ale musíme si pospíšit, jestli dnes chceme večeřet u Herodova stolu.
Lukáš mohl vidět okouzlující město vybudované podél kopců kolem vody, s vilami římských úředníků, které byly z bílého mramoru a zářily ve slunci, a mezi nimi oslňující lesk Herodova paláce. Mramorové schody vedly k okraji vody, kde byly přepychové zábavní lodě. Nikde na světě, ani v Římě, nežili úředníci Říše tak okázale jako v tom okouzlujícím městě, které Herodes postavil na počest císaře Tiberia.
Ale nebylo to Tiberias, ani život v paláci co nejvíc zajímalo Lukáše. Viděl římský lesk v jiných městech a pro tak vážného muže jako on nebyl moc přitažlivý. Obyvatelé těch krásných domů trávili většinu času hrami, pitím, jídlem a sázením na svého oblíbeného gladiátora v příštích hrách. Věčně nespokojení se pořád mezi sebou hádali a často tekla krev kvůli něčemu tak nicotnému, jako co bylo v aréně nejvíc nebezpečné : jestli krátký meč nebo síť a trojzubec.
Pergamen říkal, že na pobřeží Galileje vyléčil Ježíš mnoho lidí a Lukáš chtěl s některými z nich mluvit. Za několik dní měli ten kraj opustit a neměl by další takovou příležitost dozvědět se z vlastních úst těch lidí, kteří byli vyléčeni, jak Ježíš prováděl své léčení. Sluha Gaius mu, bohužel, nemohl nic říct, protože věděl jenom, že byl na smrt nemocný a že se najednou uzdravil.
Během následujících dní se Lukáš toulal lidnatými městy ležícími podél úrodného pobřeží a procházel se stejnými ulicemi, kterými předtím prošel Ježíš a tím samým místem, kde, podle pergamenu, nasytil dav tisíců lidí několika málo chleby a pár rybami. Ale nenašel ani jednoho člověka, který by neodvrátil zrak, když se zmínil o muži z Nazaretu a nikdo mu nechtěl vyprávět o zázračném uzdravení, které prováděl Ježíš, protože Herodes se snažil vymýtit novou víru a kromě toho byli Římané rozhodnuti nedovolit, aby mezi Židy vznikaly jakékoliv neshody.
Každý den viděl Lukáš procházet ulicemi vězně v řetězech, někteří šli na popravu, jiní prolít svou krev v drápech šelem v římských arénách a další zemřít při veslování na galérách. Římská spravedlnost byla rychlá a nestranná, ale její váha tvrdě dopadala na ty, kteří neplatili nebo nemohli platit vysoké daně stanovené dobyvateli. Každý den, když Lukáš vyšel z paláce, aby si prohlížel oslňující město Tiberias, slyšel křik otroků, kteří byli bičováni na dvorech římských vil. Z toho, co viděl a slyšel, se mu nejdříve dělalo zle, ale také ho to donutilo k zamyšlení. I když byl původem Řek, také byl římským občanem, tak jako byl dříve než on jeho otec, a vždy si svého občanství velmi vážil. Byl přesvědčen o tom, že římská vláda je vždy spravedlivá a zaručuje mír a pořádek v zemích, jejichž minulostí byly boje a krev. Ale teď začínal chápat, jak je ta vláda udržována a poprvé začal pochybovat o právu římské spravedlnosti.
Herodes, řekl Sylván Lukášovi, se obával, že Ježíšovi žáci se ho budou snažit svrhnout z trůnu a ustanoví nové království při jedné z těch rychlých změn vlády, které byly skoro běžné v té zemi dříve, než padla do pevných rukou Římanů. A proto málo lidí přiznalo, že měli vztah k Ježíši Nazaretskému, protože se báli Herodova hněvu.
- Ale v pergamenu nenacházím nic, co by naznačovalo, že by se Ježíš snažil svrhnout vládu – namítl Lukáš. – Mně se zdá, že se zajímal jen o duchovní věci.
- Nejsi vládce, Lukáši – řekl s úsměvem Sylván. – Ti, kdo vládnou, získávají své postavení na úkor jiných a proto podezřívají ostatní ze stejné chtivosti a ctižádosti.
- Ale to je sobecké a falešné.
- Jsi mladý, Lukáši. Až lépe poznáš svět, zjistíš, že je hodně sobeckých a falešných lidí. Je to součástí jejich povahy.
- Sokrates řekl, že zlý duch, démon, sídlí ve všech lidech a neustále bojuje za prosazení své vlády – řekl Lukáš. – Možná to, co dokáže Ježíšovo učení, bude posílit a oživit to dobré v člověku.
- Pro ty Židy, kteří v Něj věří, je Ježíš velký osvoboditel a nazývají ho Mesiášem – vysvětlil Sylván.
- V každém náboženství je mesiáš – přel se Lukáš. – Proč lidé hledají někoho, kdo by je zprostil důsledků jejich vlastních špatností, jestliže vědí, že pokoj a štěstí je možné dosáhnout pouze laskavostí a láskou a tím, že budou oplácet zlé dobrým?
Sylván se pousmál: „Všímáš si, Lukáši, že opakuješ Ježíšovy zásady?
- Ano – uznal Lukáš. – Ale všichni dobří lidé toto ve svém srdci vědí, Sylváne.
- Lidé to vědí – uznal i setník. – Ale také potřebují něco víc. V bitvě se dobrý vůdce vždy snaží, aby vlajka s římskými orly šla před vojskem. Dává jim odvahu a sílu bojovat.
- Ježíš je tedy určitě symbolem pro své žáky.
- Mohl bys toto všechno zapsat, Lukáši? – zeptal se Sylván a upřeně se na něj díval.
- Samozřejmě že ano – odpověděl překvapeně Lukáš. – Ale kvůli čemu?
- Může to být to, co hledá většina lidí – vysvětlil Sylván.
- Ale kdo to bude číst? Konec konců, jsem jenom syn osvobozeného římského otroka; můj otec býval otrokem…
- Ježíš byl prostého původu – připomněl mu Sylván. – Ale možná že v tomto máš pravdu. Máš pergamen a můžeš ho studovat. Potom, až budeš známým lékařem, můžeš toto všechno zapsat a vydat v cizině. A mnozí to budou číst, protože ty budeš slavný.
- Takovou máš ve mne důvěru, Sylváne? – se smíchem se zeptal Lukáš.
Starý setník objal mladíka kolem ramen. – Jestliže vždy budeš umět mluvit a psát pravdu tak prostě jako jsi to dnes vysvětlil mně, Lukáši, jsem si jistý, že lidé budou číst tvé spisy dokud bude svět světem...



.