Cesta do Bithynie XIII, XIV / překlad

.


XIII

Sylván byl velmi vážný, když poslouchal Lukášovo vyprávění o tom, k čemu se chystá Hirkán, o jeho přísaze zničit pergamen a o jeho plánu odvést Saula v řetězech do Jeruzaléma.
- Pafos se mnou o tom dnes mluvil – řekl. – Etnarcha Aretas mu přikázal, aby se držel Herodovy vůle, což znamená, že Pafos udělá vše, co bude v jeho silách, aby Hirkánovi pomohl.
- Neměl jsem snad ten pergamen přijímat? - zeptal se Lukáš. Jedna věc je oklamat Sanedrín a jeho zástupce, ale něco úplně jiného je přestoupit příkazy místodržitele Římské Říše.
Sylván zavrtěl hlavou.
- Ale ano, měl. Je to součástí plánu.
- Jakého plánu? – zeptal se zmatený Lukáš.
Sylván neodpověděl, zamířil k oknu, zůstal u něj stát a, pozorujíc město, pohrával si se svým mečem.
- Ty Saula nenávidíš, že, Lukáši? – zeptal se.
- A proč bych ho neměl nenávidět? – pokrčil Lukáš rameny. – Byl zodpovědný za vraždu Štěpána a pronásledoval Ježíšovy žáky a ti všichni podle mne byli skvělými lidmi.
- Člověk, který popraví jiného na příkaz Státu, není vrah, Lukáši – řekl přísně Sylván. – Ty jsi slyšel Sixta, když jménem císaře vynesl rozsudek smrti.
- Ty bys Štěpána popravil, kdyby ti to nařídili?
- Přirozeně – podrážděně odpověděl Sylván. – Kterýkoliv voják by uposlechl rozkaz.
- Ale to neznamená, že je správné zabít nevinného člověka.
Sylván položil svou ruku na Lukášovu paži.
- Přijdeš na to, že na světě je hodně věcí, které nejsou správné, Lukáši. A, kdo ví, třeba právě prostřednictvím tebe mnozí lidé začnou rozlišovat správné od nesprávného, protože jsi dobrý, odvážný a inteligentní. Ale předpokládejme, že ty bys uvěřil, že Saul je něčím víc, než ty myslíš, že nyní je, že je možná tak důležitý pro svět jako Ježíšovo učení zachycené na tom pergamenu. Pomohl bys mu utéci před smrtí rukou Sanedrínu?
- Kdybych tomu věřil, pomohl bych mu – odpověděl Lukáš.
V tu chvíli se Sylván usmál, protože Lukáš mu dal tu odpověď, kterou potřeboval.
- Protože já to tak vidím, Lukáši. Proč, to nevím, ale něco mi říká, že mám pravdu. A chci, abys Saulovi pomohl uniknout před Sanedrínem.
- Proč mu mám pomoci já?
- Protože ti důvěřuji a nemám žádné pochyby o tvé odvaze.
- Ale jak ho dostaneme ven z města? Brány budou bezpochyby střežené.
- Může být v převleku.
Lukáš si připomněl Saulovu nevysokou postavu a jeho majestátní hlavu a zapochyboval o tom, že by v jakémkoliv převleku mohl projít nepozorován.
- V římské koloně by na sebe přivolal pozornost – namítl. –A snadno by ho odhalili.
- Nenapadá tě nic?
- Možná, že jedna možnost existuje – řekl zamyšleně Lukáš a převyprávěl Sylvánovi příběh o pašerákovi, který dříve žil v Ananiášově domě a o tom, jak zbohatl tím, že po provazech přepravoval zboží přes hradby, aby se vyhnul placení celních poplatků.
Oči setníka se rozzářily.
- To může být řešení – uznal. – Ale Saul přesto může být zadržen i venku za městem. Mnozí poutníci dorazí k městským branám až po jejich uzavření po západu slunce a potom se musí poblíž hradeb utábořit až do dalšího dne. Vím, že Pafos má každý den malý oddíl vojáků venku před hradbami, aby mezi utábořenými udržovali pořádek.
- Saul tedy musí jít tajně.
- Ano, ale jak?
- Už vím! – najednou vykřikl nadšeně Lukáš. – V jednom z košů na látky. V Ananiášově domě je jich hromada. Člověk Saulovy postavy se do takového koše vejde snadno. Já se mohu zamaskovat a provézt ho městskými branami.
- Takhle by to bylo možné – uznal Sylván, - ale je mi líto, že budeš muset tolik riskovat. Jestliže tě chytí, budeš v obtížné situaci a možná ani Teofil nebude moci zabránit tvému přísnému potrestání.
Ale Lukášovo mladistvé nadšení se již pro tu odvážnou strategii zapálilo. Podobalo se to hrám, které on a Apolón hrávali jako děti, kdy římský špeh unikl barbarům jen chvíli před popravou, pak vedl své legie tajnou stezkou, překvapivě zaútočil a dosáhl vítězství. Ale tentokrát to bude mnohem víc vzrušující, protože nebezpečí bude velmi skutečné.


XIV

Do zavření bran v Damašku chybělo méně než hodina a Lukáš byl ještě pořád v zahradě Mariamne, pod těmi hradbami, přes které, půjde-li všechno dobře, Saul o půlnoci uprchne. Rozhodli se o to pokusit v tu dobu, protože město bude spát. Saul se zatím skrýval na jiném místě a do Ananiášova domu ho měli přivést, až by tma noci zabránila tomu, aby jej někdo poznal.
Mariamne měla zarudlé oči a Lukáš věděl, že plakala kvůli jeho odchodu. Byli spolu u fontánky, obklopeni rozpačitým tichem, jejich srdce překypovala tím, co si chtěli v tom okamžiku loučení říci, ale oni sami se příliš styděli na to, aby se mohli vyjádřit slovy. Ona najednou pohladila rukou hrubou látku levného šatu, který Ananiáš koupil na zakrytí Lukášova oděvu a její prsty se dotkly jeho tváří, obarvených nahnědo ořechovým výtažkem, protože se měl vydávat za chlapce z ulic Damašku.
- Budeš opatrný, že, Lukáši? – zašeptala.
Uchopil její jemnou ruku a přiložil si ji na ústa a myslel přitom na to, že je to jako laskat hedvábné okvětní plátky nějaké krásné květiny.
- Ano, drahá Mariamne – řekl. – A ty, budeš čekat dokud se nevrátím?
- Pořád na tebe budu čekat, Lukáši – skoro ji nebylo slyšet. Najednou ho objala kolem krku, stoupla si na špičky a něžně přitiskla svá ústa na jeho a přitom se k němu tiskla tak, jako by ho nechtěla nechat odejít. Ale když ji chtěl obejmout, prudce se odtrhla a se vzlykáním utekla domů. Lukáš zůstal nerozhodně stát, přál si jít za ní, přestože věděl, že tím by jen prodloužil loučení a v tu chvíli uslyšel Ananiáše, který někde vzadu volal:
- Pospěš si, Lukáši. Někdy zavírají brány brzy.
Na ulici před krámkem trpělivě čekala mula s jedním z těch velkých košů pevně připevněným na hřbetě. Ananiáš vzal Lukáše kolem ramen a pak ho s láskou objal.
- Sbohem, Lukáši – zašeptal přiškrceným hlasem. – Budeme čekat na tvůj návrat.
Lukáš, ještě se slzami v očích, se vzdálil prašnou ulicí, která vedla k bráně. Měl v plánu dorazit tam spolu s davem, která opouštěl město chvíli před jejím zavřením, ale té noci bylo lidí méně než obvykle. Jeden z vojáků ho zastavil a ukázal sklopeným mečem.
- Co neseš v tom koši, chlapče? – zeptal se hrubě.
Lukáš promluvil nosním hlasem pouličních žebráků.
- Nic cenného, pane.
- Podíváme se na to. – Když se ostatní vojáci začali smát, Lukáš pochopil, že se mu chtějí posmívat, podle krutého zvyku vojáků, kteří tak činili každému chudákovi, který se jim nemohl bránit. Voják poklepal svým mečem na jednu stranu koše. – Otevři ho – přikázal.
- Pane, prosím… - Lukášův hlas se třásl nefalšovanou hrůzou, zatímco popotahoval za provazy v zoufalé snaze najít nějaký způsob, jak odlákat vojákovu pozornost. Věděl, že kdyby zjistili, že je koš prázdný, podezřívali by ho, že se věnuje pašeráctví a zadrželi by ho ve městě. – Právě mi zemřel otec, pane – hořekoval v naději, že se nad ním voják slituje. – A vezu těch pár věcí, co po něm zbyly, k mému strýci do Antiochie.
- Tvůj zesnulý otec nic nepotřebuje, chlapče. – Voják se rozesmál. – A já jeho věci mohu prodat a koupit si pak víno. – Vsunul čepel svého meče pod jeden z provazů, lehce ho přeřízl a když se mu v tom Lukáš snažil bránit, strčil do něj voják tak, že ho srazil na zem.
- Prosím, pane – naříkal Lukáš a snažil se skrýt slzy bolesti a ponížení, které pociťoval kvůli tomu, že ho ten neurvalý voják srazil do prachu. – Můj otec měl lepru. Chcete, aby…?
- Lepru ?! – voják uskočil od koše.
- Zemřel včera, ale lepra se už asi zažrala i do jeho…
- Zmiz! – zařval voják a hrubě nadzvedl Lukáše nohou. S hrůzou pohlédl na svoji ruku, kterou se dotkl koše, jako by se bál, že tam už uvidí ony obávané bílé skvrny nemoci. – Zmiz! – vykřikl znovu a nakopl mulu tak, že překvapením proskočila branou jedním skokem a klusala po cestě pryč. Lukáš běžel za ní a vztekle ji chytil za ohlávku, kterou vlekla za sebou po zemi. Pociťoval ale nesmírnou úlevu, že se dostal z města bez vážnějších problémů, jen s raněnou hrdostí a pár utrženými ranami.



.