Indiánka - část 3.

Mo-ta se plížil. Byla to jedna z prvních věcí, které se kdy naučil. Nedělal to rád. Pamatoval si, jak ho jednou otec přistihl při plížení a přitiskl mu na zátylek hlaveň své zbraně, aby ho naučil, že si má lépe všímat okolí. Od té doby měl Mo-ta pokaždé když se plížil nepříjemný pocit, že ho někdo zastřelí. Jenomže teď to nedělal kvůli sobě.
Bylo to kousek za Fort Blizzard. Stálo tu několik malých stavení podivně nakupených na sobě, jakoby se budovy tiskly do klubíčka před nárazy větru ve zdejší kruté zimě. Bylo ticho a měsíc osvětloval krajinu. Bylo to dobré místo na postavení domu. Všude okolo byla jenom samá plochost. Nebylo vůbec snadné se sem nepozorovaně dostat.
Bylo divné, že zatím nenarazil na žádnou hlídku. Bál se, že by ho mohli překvapit, až se dostane blíž k domu a to se mu vůbec nezamlouvalo.
Mo-ta, skloněný téměř do pravého úhlu, proběhl kolem koní. Nepolekali se. Nedali vůbec najevo, že by ho postřehli.
Teď se dostal až k boční stěně domku. Jak nejtišeji mohl, se protáhl k jedinému rozsvícenému oknu. Uvnitř panoval čirý ruch. Bylo tam několik otoků, všude spousta lidí a středem toho všeho byl muž v černém sametovém klobouku. V okamžiku, kdy zvedl obličej a ozářilo ho světlo mnoha svíček, Mo-ta ho poznal. Byl to Manroom – ten muž z baru.
„Tak teď se pomalu otočíš, nebo ti vystřelím mozek z hlavy. A žádné rychlé pohyby.“ Mo-ta si ostře a jasně vybavil svého otce. Kvůli scéně v místnosti si na okamžik přestal všímat okolí. A to se mu vymstilo.
Pomalu se otočil. Přestože žil ve volné prérii prakticky celý svůj život, ještě nikdy nehleděl do hlavně brokovnice dvojky tak zblízka. Za zbraní se ukrýval muž. Malý podsaditý a se zohavenou tváří. Od levé lícní kosti se mu táhly dvě rudě pulzující jizvy jedna přes nos, druhá pod nosem a obě končily na pravém spánku. To všechno se dalo rozpoznat i ve tmě.
„Takže, co to tady máme?“ zeptal se muž, „Práchnivá indiánská kůže se přišla podívat, jestli by tu nebylo něco k ukradení, co?“ ošklivě se usmál, „Jenomže to sis hochu vybral špatný dům. No, tak jdeme, padej.“ Pokynul mu brokovnicí a Mo-ta se pod jeho dohledem vydal k hlavním dveřím budovy. Byl donucen jít pozpátku, takže nevyhnutelně musel o ten špalek zakopnout.
Přesně v tu samou chvíli se za mužem s brokovnicí něco rychle a neslyšně pohnulo.
Mo-ta zahlédl jenom stín.
Pak dutý náraz a mužovy oči se pohledem zkřížily u kořene nosu. Pak se sesunul k zemi. Za ním se proti temnému nebi rýsovala postava. Drobná a oblečená v mužských šatech. Mohl to být tak čtrnáctiletý chlapec.
„Chceš pomoct své přítelkyni?“ zeptal se Mo-ty. Ten si poopravil své mínění o něm. Podle hlasu mu mohlo být tak deset.
„Ano, děkuji ti, ale…“ začal, ale chlapec ho neposlouchal. Proklouzl tiše kolem něj zpět k osvětlenému oknu. Mo-ta se k němu připojil a podíval se na něj pořádně. Chlapec měl kůži barvy čokolády a upřený pohled mu oplatil. Díval se na Mo-tu velkýma černýma očima s dlouhými řasami. Zpod slaměného klobouku vypadl pramen černých vlasů a teď se vlnil skoro až k rameni.
„Jmenuju se Mary.“ Řekla dívka a zamrkala.