Poddaná (9. část )

Poddaná 9

O dva měsíce později

Jistě se ptáte, jak to dopadlo, ano za uchem jsem měla malé hnědé znaménko, a tak se z obyčejné služebné stala dáma. Teď je tedy ze mě mladá slečna Minerva Helen Gewilerdová.
Je to vážně šílené. A nejen to, je to kruté, vážně kruté! Mám pocit, že jsem jen na obtíž. Nemluvě o tom, že jsem již zasnoubená, a to nedobrovolně. Co je horší, je to, že mi nikdo nechce říci kdo je ten odporný náfuka. Prý jsem byla původně zasnoubena s Ericiusem Karenem Deferym, což je prý nějaký lord, ale ten si usmyslel, že si mě vzít neráčí.
Celé dny mě neustále Helena, tedy má matka, učí společenskému chování. Což je tak únavné. Mladé dámy skoro nic prý nesmí. Navíc je neuvěřitelné, že již mám být uvedena do společnosti. Je to tak brzy. Tentokrát na tom trval otec.
Právě přišla služebná a přinesla mi bílé šaty, ty jsou podmínkou pro první návštěvu. Byly pěkně šité a asi i dost drahé, přesto se mi zdály příliš pobledlé a nevýrazné.
Kuchařka Ida mi prozradila, že je velká šance, že na plese bude i můj budoucí manžel, což mi zrovna moc odvahy nedodalo. Potom přišel vzkaz od matky, aby mě služebné začaly strojit.
Když jsem byla v šatech, vypadla jsem příšerně. Nikdo ze služebných ani neřekl, že mi to sluší.
„Vím, vypadám v nich příšerně. Vážně je to podmínka? Zavolejte mi matku!“
Jedna služka se ihned rozeběhla ze schodů…
Po pár hodinách byl problém vyřešen. Vzpomněla jsem si totiž na šaty z truhly od babičky (tedy té služky co mě unesla). Schovávala mi je na svatbu. Svatba to sice nebyla, ale šaty byly bílé, a navíc opravdu pěkné. Helena mi je sice nejdříve dovolit nechtěla, ale když viděla, jak příšerně vypadám v těch nových, nakonec svolila.
„Minervo, posaď se, prosím. Myslím, že je čas si promluvit. Dnes, na plese bude i tvůj budoucí manžel, budeš mu představena jak se sluší a patří.“
„Myslela jsem, že ten Dcery sňatek odmítl.“
„Ano, to ano, ale jeho příbuzný, též z rodu Defery nikoli.“
To byl neuvěřitelný šok. Musela jsem si sednout. Jméno Dcery se mi vůbec nezamlouvalo.
Za prvé, kvůli té svatbě a za druhé kvůli podobnosti. Když jsem sloužila ve Flowenu, tak jsem to jméno párkrát zaslechla.
…
Ach bože, jak rychle a nelítostně ten čas běží. Zrovna vystupuji z kočáru. Stojím před obrovským sídlem, které dává všude najevo, jakým oplývá bohatstvím. Do sálu se vznešenými kroky trousí opozdilci. Mezi které jsme patřili i my.
Napadlo mě, zda tu někde nepotkám Erika a samozřejmě jsem se rozhlížela na všechny strany, zda neuvidím svého budoucího manžela. Vím, sice ho nepoznám, ale stejně.
Při představení hostitelce jsem se snažila nedělat moc společenských chyb. Celou dobu mě matka za každý detail peskovala. Navíc ke konci plesu se ke mně připojili nějaké dívky a obdivovali mé šaty. Na konec se ke mně konečně připojila Helena s otcem, že už je čas.
Kráčeli jsme směrem do úřední místnosti.
„Narovnej se, Minervo, usmívej se, přidrž si lem šatů…“
Dál už jsem nic nevnímala. Oněměla jsem úžasem. V druhé polovině sálu stál Erik s otcem a nějakými ženami. Určitě je tu taky kvůli námluvám, smutně jsem si povzdechla. Vím, že bylo pravděpodobné, že tu na něj narazím. Když jsem vzpomínala na ten večer v zahradě, tváře se mi zbarvili ihned do červena.
„Ale jak to vypadáš, ovívej se více!“
Napadlo mě, zda bych měla matku informovat o mém zážitku v zahradě, ale bylo to příliš kompromitující.
Potom jsme konečně došli do úřední místnosti. Otec sáhl na kliku a stiskl. Dveře se skřípotem otevřely. Vešel otec, matka a já na konec. Stiskla jsem víčka a pak prudce otevřela. Můj pohled směřoval k psacímu stolu. Nikdo v místnosti nebyl. Oddychla jsem si, když v tom jsem zaslechla za mými zády důvěrně známé odkašlání.