Indiánka - část 4.

Mo-taovi se ten plán vůbec nelíbil. Nelíbilo se mu čekat. Nelíbilo se mu sledovat, co se děje uvnitř domku. Kdyby to bylo jenom na něm, už dávno by byl začal střílet. Jenomže teď byli tým. Po té, co ho dívka ujistila, že jsou zezadu krytí obdivuhodně dobrým střelcem, se mu trochu ulevilo. Ale ne na dlouho. Klidný byl jenom, dokud ho neseznámila se svým plánem.
Usoudil, že je to pěkně praštěný plán, čekat, jestli zajatce vyvedou ven z domu, ale na druhou stranu, zkoušet se probít do stavení plného po zuby ozbrojených pistolníků asi taky nebylo právě to nejchytřejší řešení.
A tak teď seděli u postranního plotu ohrady pro koně a čekali. Měli štěstí. Elisabeth byla vyvlečená ven právě v okamžiku, kdy vzdálený zvuk zvonu oznámil půlnoc. Ve světle měsíce, který si tu noc jako na potvoru usmyslel, že bude přímo zářit, viděli, že nevypadá dobře. Elisabeth se přes tvář táhl dlouhý šrám a jedno oko a ret jí napuchaly. Šaty měla potrhané a zaprášené a na zádech se jí leskla čerstvá krev, jako by ji bili. Mo-ta zaťal zuby. Ještě ne, napomenul sám sebe. Ještě je jich moc.
Elisabeth naštěstí vypadala, že kromě bití jí nijak neublížili. Mary, sedící vedle Mo-ty potichounku zahoukala, jako sýček. Mo-ta znal tohle znamení. Na prérii ho znali skoro všichni lovci. Znamenalo: pomoc se blíží. Elisabeth na okamžik zabloudila pohledem jejich směrem a Mo-ta měl dojem, jakoby se jí v očích znovu na okamžik zableskl oheň, který už v nich jednou viděl.
„Zatracenej, pták!“ ozval se jeden z mužů jdoucích za Elisabeth, „Kurva fix, z toho bude tak akorát průser.“
„Vodkaď to šlo?“ zeptal se druhý, „Mohli bysme se tam dojít mrknout a toho chcípáka střelit na snídani.“
„Nechte toho,“ zasáhl třetí, „Chcípáci ste voba, a jestli z vás ráno zase potáhne chlast, zmlátim vás, co se do vás vejde.“
„Nojo, šéfe.“ První muž se stáhl, a aby dostál své povinnosti, popostrčil Elisabeth puškou do zad, „Dyť my sme jenom řikali, že takovej pták věští průser.“
Přesně v tu chvíli se ozval výstřel.
Šlo to rychle.
Muž, kterému říkali šéfe, se bez hlesu sesunul na zem. Mary a Mo-ta vyrazili sotva vteřinu po zaznění výstřelu. Mo-ta prvnímu muži jedinou ranou přelomil nos a kopnutím do citlivých partií ho vyřadil z boje. Mary druhému muži podtrhla nohy, takže skončil na zemi. Vzápětí mu přesně mířeným úderem vyrazila dech.
Elisabeth je sledovala. Mo-ta se k ní vrhl a chtěl jí uvolnit ruce z pout. Netrpělivě se mu vytrhla.
„Na tohle teď není čas.“ Řekla ochraptělým hlasem, „Zvládnu to. Teď musíme rychle pryč.“
„Na koně. Rychle.“ Mary už právě přeskočila ohradu a odvazovala druhou uzdu. Jednu hodila Mo-taovi a druhou Elisabeth. To celé trvalo sotva pár vteřin. Přesně ve chvíli, kdy se všichni tři vyhoupli na ukradené koně, vyběhlo z domu několik mužů s puškami. Když třeskly první výstřely, byl však už Mo-ta i s oběma dívkami mimo dostřel.