Poslední neúplatný 1. kapitola

1. ČÁST: DĚTSTVÍ



I. kapitola



Do domu vběhl malý chlapec. Za zády svíral kytičku drobných žlutých kvítků, které sám před chvilkou natrhal. Rychle vyběhl po schodech do prvního patra a tiše vklouzl do ložnice. Okna byla zatažena těžkými závěsy, sluneční paprsky nemohly prozářit to smutné šero, které v místnosti vládlo. Pod oknem ležela na velké, pěkně kované posteli žena. Měla zavřené oči, zdálo se, že spí. Chlapec po špičkách přešel k toaletnímu stolku nalevo od lůžka. Tichounce, aby matku nevzbudil, vložil kytičku do malé skleněné vázy.

„Maximiliene?" ozval se slabý hlas.

Chlapec se otočil. Popadl vázičku a vrhl se k posteli.

„Maminko, přinesl jsem ti kytičku. Sám jsem ji natrhal."

Ženě se zalily oči slzami. Odvrátila se, aby jí syn neviděl plakat a tiše poděkovala. Chlapec jí pohladil po zplihlých, mastných vlasech. Pohlédla na něho, na jeho útlou postavu, jemné kaštanově hnědé vlasy a šedozelené bystré oči. Jak ho milovala. Pamatovala si to jako včera, ten teplý květnový den před devíti lety, kdy jí přepadly porodní bolesti. Měla hrozný strach, bylo to její první dítě, ale za pomoci místní porodní báby se po dlouhých hodinách krutých bolestí narodil zdravý syn, kterému dali jméno Maximilien François Marie Isidore de Robespierre. Psal se 6. květen 1758.

V následujících letech měla další dvě děti, Charlotte a Augustina. A teď měla přivést na svět čtvrtého potomka. Bude to brzy. Břicho jí už kleslo hodně dolů, čekala to každým dnem, možná hodinou. Tentokrát to ale bylo jiné. Necítila se dobře. Byla unavená, tak jako ještě nikdy v životě. Měla pocit jakoby ztrácela všechnu životní sílu. Bála se smrti, bála se o osud svých milovaných dětí i toho ještě nenarozeného. Vždyť by tady zůstaly jen s otcem, který má toulavé boty a moc dobře věděla, že jen ona ho dokáže udržet doma. Co bude s jejími dětmi, když zemře?

Žena se hořce rozplakala. Hošík zamrkal.

„Maminko, tobě se nelíbí?" zašeptal smutně, ale vzápětí hbitě vyskočil. „Natrhám ti jinou."

Než stačila něco říct, syn vyběhl ven. Žena zabořila hlavu do polštáře a plakala tak dlouho dokud vyčerpáním neusnula.



Druhý den před polednem Marii-Joséphine de Robespierre zaskočily prudké kontrakce. Bolest byla nesnesitelná. Joséphine věděla, že je něco špatně. Poslala děti pro porodní bábu, která bydlela nedaleko. Ta měla hned po příchodu plné ruce práce; porod neprobíhal dobře. Rodička byla slabá a příliš krvácela. Když se konečně místností rozlehl dětský pláč, Joséphine ho sotva vnímala. Cítila, jak jí opouští i poslední zbytky sil, jak život uniká z jejího těla. Zaslechla ještě hlas porodní báby; je to holčička. A pak ztratila vědomí.

Advokát Maximilien de Robespierre, který přiběhl ze soudní budovy už mohl jen mlčky sledovat, jak z domu vynášejí nehybné tělo jeho ženy. Opodál se k sobě tiskly jejich malé děti a plakaly. Ale on nevěděl, jak je utěšit. Měl je rád, ale nevěděl, co si s nimi počít. Od toho tu byla Joséphine. A teď je mrtvá! Nemohl tomu uvěřit, vždyť ještě ráno mu říkala, že možná už dnes přivítají na svět čtvrté děťátko. A místo toho... Cítil, jak ho hořkost pálí v krku. Byl konec, konec všemu...

„Pane de Robespierre."

Hlas porodní báby ho probudil z letargie. Podíval se na ní. Držela pevně v rukou ječící uzlíček, jeho dceru. Dceru, která připravila o život svojí matku. Nevzal si od ní dítě a odvrátil se. Ne, na to nemá dost sil. Nezvládne se o ně postarat, nechce se o ně starat. Chce být sám, sám se svým žalem a bolestí.

„Nechte poslat pro paní Carreau, vyřiďte jí, co se stalo. Že prosím, ať přijde," řekl jen a vešel do domu.

Od toho dne srdce advokáta de Robespierra zachvátila bezútěšná prázdnota. Ztráta zbožňované manželky pro něj byla ranou tak krutou, že nedokázal myslet na nic jiného. Chodil jako stín, nebyl schopen řádně pracovat, o děti se prakticky nestaral. Nejmladší Henriettě, jak novorozenou holčičku pojmenovali, se dokonce zcela záměrně vyhýbal. Stále si říkal, že kdyby se nikdy nenarodila, mohla tady být jeho dobrá žena. V hloubi duše sice věděl, že to není správné, že malá Henrietta nemůže za to, co se stalo a že i jí schází něžná náruč matky, možná víc než komukoliv jinému, ale byl tak zaslepený vlastním smutkem, že si nic takového nechtěl přiznat.



Týdny a měsíce zatím poklidně plynuly. Starost o domácnost převzala paní Carreau, matka zemřelé Joséphine. Byla to stará, obětavá, ale přísná dáma, která bydlela spolu se svým manželem, bývalým sládkem, v krásném, jednopatrovém domě na náměstí. Smrt dcery nesla velmi těžce, ale nepoddávala se žalu tolik jako její zeť. Byly tu přece děti, které přišly o matku a potřebují teď lásku víc než kdy jindy. S tímto vědomím docházela každý den do domu advokáta de Robespierra a trpělivě pečovala o čtyři děti a nešťastného otce. Nejstarší Maximilien babičce ochotně pomáhal. Ze všech sourozenců právě jeho zasáhla smrt matky nejvíc. Byl na svůj věk velice vyspělý a hloubavý, takže dokázal pochopit smrt v celé její úděsné nezvratnosti. Jako jediný z dětí si plně uvědomoval, že jejich milovaná matka je pryč a nikdy se už nevrátí.

Otec, den ode dne šílenější zoufalstvím, přestal chodit k soudu úplně. Nedokázal se soustředit, začal prohrávat i zcela jasné případy a počet lidí nespokojených s jeho prací pomalu vzrůstal. A tak se zavřel doma ve své pracovně, nešťastný a izolovaný od okolního světa i od své vlastní rodiny. Jediný, kdo ho v těchto dnech navštěvoval, byl jakýsi Dupont, podivný člověk, s kterým se Maximilien seznámil teprve nedávno, když místo v soudní budově trávil svůj čas v místním hostinci.



Ten také přišel onoho večera, který měl být na dlouhou dobu jejich posledním společným. Babička už byla na odchodu, ale tohoto muže v domě neviděla ráda a nechtěla ho zde nechat bez kontroly, proto se opět odstrojila a zůstala dole v hale. Když mladík ženu míjel, odměřeně si ho prohlédla. Měla pocit, že co se její zeť s tímto nepříjemným hejskem stýká, jde to s ním od desíti k pěti. Bůh ví, co kují za pikle, když jsou hodiny a hodiny zavření v Maximilienově pracovně. Tam mladý Dupont zamířil i tentokrát, v ruce nesl láhev červeného vína a hlasitě si pohvizdoval, nedbaje na to, že ve vedlejších pokojích spí děti.

Falešná pisklavá melodie ustala teprve, když Dupont zmizel za dveřmi pracovny.

Babička seděla v hale a ani nedutala. Neměla ty jeho návštěvy ráda. Hlavou se jí honila spousta myšlenek. Moc by chtěla vědět, o čem ti dva spolu mluví. Duši jí svíraly neblahé představy, bála se, aby ten poděs Maximiliena nenavedl k nějaké hlouposti.

Starožitné hodiny v rohu místnosti odbily devátou, desátou a dveře pracovny zůstávaly stále zavřeny jako němá ústa. Nervózně si poposedla.

Déle už nedokázala odolávat pokušení. Věděla, že to není správné, ale koneckonců to dělala pro rodinu. Vstala, vyšla po dřevěných schodech do prvního patra a tichounce se připlížila k pracovně. Téměř bezdechu přiložila ucho k umně vyřezávaným dveřím.

„Tak jděte. Říkám vám to pořád," zaslechla návštěvníkův vysoký hlas. „Příbuzní se postarají a děti to zvládnou. Stejně jim tady nejste k ničemu. Potřebujete změnu. Musíte si pročistit hlavu nebo z toho přijdete o rozum."

Dlouho bylo ticho, a pak se roztřeseným hlasem ozval pán domu.

„Chtěl bych, moc bych chtěl. Všechno tu na mě padá, dusí mě to. Všude vidím jen Joséphine. Chci pryč z tohoto prokletého domu."

Babička nasucho polkla. Hlavou jí probleskla myšlenka, že snad zeť dočista zešílel.

„Vidíte?" pokračoval Dupont. „Máte na to právo. Utrpěl jste hroznou ztrátu, máte nárok na trochu odpočinku a rozptýlení."

Babička už slyšela dost. Opatrně se vrátila zpět ke schodišti a sešla dolů do haly. Srdce jí divoce tlouklo. Celá rozechvělá se posadila do pohodlného křesla. Věděla, že nesmí dopustit, aby odešel. Hned ráno mu tenhle hloupý nápad rozmluví. Kdo to kdy viděl, aby otec od rodiny nechal děti samotné v takové těžké chvíli. Tomu Dupontovi se to mluví, takový budižkničemu, určitě nemá ani ženu ani děti, co ten může vědět o životě. Ano, hned ráno promluví s Maximilienem, takhle to nemůže nechat. Stará paní rozmrzele pokývala hlavou, byla unavená a ten otravný mladík se stále neměl k odchodu. Opřela hlavu o měkké opěradlo křesla a zavřela oči. Jen si na chvilku odpočine.

Když se pak o půlnoci halou tiše jako kočka prosmýkl Dupont, paní Carreau už v křesle tvrdě spala.

Nahoře zatím seděl Maximilien zcela pohroužen ve svých myšlenkách. Vůbec poprvé od smrti své ženy pocítil něco jiného než propastné zoufalství a beznaděj. Toužil teď po volnosti, kterou mu poskytovaly jeho kdysi tak oblíbené toulky. Chtěl znovu zažít tu naprostou odpoutanost od všedních starostí, to souznění s přírodou, jaké cítil pokaždé, když se na několik dní ztratil z domu a chodil sem a tam po loukách a polích, mizel v lesích a zase se objevoval na úzkých cestičkách, které ho dovedly do malých vesniček roztroušených v okolí Arrasu. Představoval si všechnu tu krásu, které se musel kvůli rodině vzdát. Miloval vůni čerstvě posečené trávy, zpěv ptáků v ševelících korunách stromů, nic nebylo příjemnější než šimrání nezbedných paprsků jarního slunce. Ano, to je to, co potřebuje. Hned zítra vyrazí, není třeba otálet. Tady už ho nic dobrého nečeká.

Ráno, ještě za soumraku, se z domu číslo devět v ulici des Rapporteurs vykradl temný stín. Nikým nepozorován se tiše protáhl kolem oken v přízemí a rychlými kroky vyrazil po dlážděné silnici pryč od svého domova. Neohlížel se, spěchal jakoby chtěl utéct tomu tíživému prázdnu, které ho obklopovalo. Rozeběhl se. Klapot podrážek se ostře rozléhal spícími ulicemi, ale jeho to nezajímalo. Chtěl být co nejdál od toho domu, od svých dětí, v kterých neustále viděl jejich matku. Maximilien měl její kaštanové vlasy, Augustin její zelené oči a Charlotta... Charlotta byla celá Joséphine. Každý pohled na ní mu rval srdce. Už je nechce vidět. Nikdy.