Poddaná 10 (3. část)

Poddaná 10 (3. Část)
Při divokém běhu, jsem se jen letmo ohlédla, viděla jsem rychle se mihotající stín, ale měla jsem dost velký náskok. Rozhodla jsem se ukrýt. Už jsem se blížila k zámku, tady na mě číhalo jiné nebezpečí, a to že mě někdo uvidí. To by bylo horší něž-li smrt, řekla by moje máti. Sice jsem to neviděla tak dramaticky jako ona, ale dobré by to tedy nebylo. Znovu jsem se otočila, zjistila jsem, že náskok se zkrátil. Musela jsem jednat. Zariskovala jsem a rozběhla se ke stájím. Nevím, o co jsem se bála víc, o svou pověst nebo o sebe? Nevěděla jsem.
Po rychlém proběhnutí stájí jsem uviděla spásu. Pod malým přístřeškem stál sud se žitem, bylo ho tam skoro na dně. Neváhala jsem a rychle do něj po hlavě skočila. Bylo to právě včas, o pár sekund později se tudy prořítil Alexandr. Jak je vidno má tedy vskutku tuhý kořínek. Ještě víc jsem se přikrčila.
Po chvíli jsem se konečně odvážila kouknout ven, nikde nikdo nebyl, bylo slyšet jen řehtání koní. Tiše jsem vylezla ze sudu, bílá spodnička už rozhodně nebyla bílá a korzet byl téměř v půlce hrudníku, téměř na spadnutí. Zašněrovala jsem ho, jak jsem nejlépe uměla a vydala se plíživým krokem směrem od stájí. Měla jsem jen jedinou možnost, a to vrátit se zpět pro šaty.
Cestou jsem se ubíjela děsivými myšlenkami o rozzuřeném Alexandrovi, který mi jde nejspíš po krku. Bylo už tak dost nebezpečné plížit se tu po lese, horší bylo, ale ono místo kam jsem směřovala.
Když jsem byla na konci cesty, už jsem jen přebíhala od stromu ke stromu. Po Alexandrovi ani stopy. Kousek opodál ležely pod stromem moje ušmudlané šaty. Naposledy jsem se rozhlédla a vydala se k nim. Když jsem se pro ně ohýbala, něco se nade mnou rychle mihlo a tupou ránou mě to hodilo o zem, vykřikla jsem bolestí. Byl to on, Alexandr, schoval se na stromě a teď jsem tu byla přišpendlená k zemi.
Slezl ze mě, chytl mě za ruku a divoce mě vytáhl na nohy.
„ TY PRORADNÁ DĚVKO! JÁ TI UKÁŽU!“
Chytl mě za krk a vší silou semnou praštil o strom, cítila jsem, jak mi po zádech stéká horká krev. Byla to taková bolest, že jsem si přála omdlít a už se neprobrat, nebo se zbudit ze spánku, nic se však nestalo. Ten psychopat mě pustil a já sjela na zem. Dívala jsem se na špičky jeho zablácených bot a uvažovala co semnou bude. Mlčel, nedíval se na mě, já se nedívala na něj. Nakonec zvedl ze země mé šaty. Pak zvedl mě. Stála jsem tam, neschopná se bránit, říkala jsem si, že mi nejspíš není souzeno mít od něj klid, že mě nenechá na pokoji, dokud mu nedám to, co bude chtít. On se ale o nic zatím nesnažil. Jen něco dělal s mými šaty.
„Zvedni ruce.“
Zvedla jsem je.
„Otoč se.“
Otočila jsem se.
Čekala jsem, co se bude dít, ale on vzal šaty a přetáhl mi je přes hlavu. Stáhl je a urovnal tak jak to má být. Prsty zkušeného svůdníka mi rychle začal šněrovat korzet a pak šaty. Upravil mi účes jako tak nejšikovnější služebná. Vzal mi ruku, zavěsil jí do svého rámě a táhnul mě směrem k zámku.
Dlouhou chvíli jsme oba mlčeli, pak ale začal tiše a plynule mluvit, jakoby to celou tu dobu nacvičoval.
„Melanie, musím se vám přiznat, že jste jediná žena v mém životě, po které jsem tak toužil, ale nikdy ji neměl. Dokonce jsem nikdy nebyl nucen vyznat ženě lásku či co, každou kterou jsem chtěl, jsem dostal. Nikdy by mě nenapadlo, že budu nucen vlastním srdcem, pronásledovat jakousi služebnou, teď dámu jistého postavení. Byl jsem jako posedlý, posedlý blázen. Vím, co si o mně myslíte, že jsem násilník, zlosyn, rozmazlený spratek…“
„Ano, musím přiznat, že přesně to si myslím, už jsem se nechala oklamat kolikrát, vámi a vaším bratrem…“
„Věřte, že já se vás nikdy oklamat nesnažil, vždy jsem vyjadřoval přesně to, co jsem cítil…“
„Jistě, všimla jsem si, nikdy jste se netajil, že mě chcete do postele že?“
„Nebylo moudré, se vás tam snažit dostat tímto způsobem. Víte, nevyprávím vám to pro nic za nic. Chtěl jsem se vám svěřit, vlastně říct vám… Chtěl jsem vám sdělit, nevím, jak se to stalo, jak se vám to povedlo, ale chci vám říct, že jste polapila mé srdce a že vás miluji. Ne jako prostitutku, ovšem jako ženu, se kterou bych chtěl strávit zbytek života. Uvědomil jsem si to až dnes když jsem zjistil, že jste moje nevěsta. Chci se vám zaručit, že dnes v zahradě jsem s vámi neměl špatné úmysly, ale vy jste se zdála být tentokrát… Zdálo se mi, to chcete, já…“
Nevěřila jsem vlastním uším, Alexandr mi vyznal lásku, ach bože, to nemůže být pravda.
„Jste si jistý, že to myslíte vážně, není to jen další tah…“
„Naprosto vážně, věřte mi prosím.“
Najednou jsme se zastavili, Alexandr se postavil přede mne, rychle mi políbil ruku, poklekl na koleno, a vytáhl z kapsy prsten. Byl zlatý a uprostřed byl černý diamant.
„Melanie, vím, že je nepřípustné po tom všem co jsem vám způsobil, vás žádat, ale mé srdce si nemůže pomoci. Melanie, vezměte si mne.“