Poddaná 10 (4. část)

Zůstala jsem na Alexandra zírat s otevřenými ústy. Co se to s ním děje, vážně už ničemu nerozumím. On psychopatický násilník mi vyznává lásku a chce si mě vzít. Dokonce to není ani způsob jak se semnou vyspat. Teď jak tu přede mnou klečí, vypadá tak zranitelně, mile, jinak. Měla bych mu snad uvěřit. Co když odmítnu, hrozí mi nebezpečí? Co vlastně chci?
„Alexandre, vstaňte prosím. Nehodí se, abyste tu přede mnou klečel. Někdo by nás mohl vidět. Měli bychom se vrátit, než nás budou hledat. Půjdeme přes kuchyni, takhle do sálu nemohu, požádám o…“
„Odmítáte tedy?“
„Je mi líto, ale nemohu, já potom všem nemohu, nemohla bych milovat takového člověka, člověka co se mě pokusil… Člověka co mě několikrát uhodil. Je mi líto, ale není to možné.“
„Odmítáte tedy mou lásku, mou náklonnost! Vy mě musíte milovat, slyšíte. Ty mě musíš milovat. MUSÍŠ! Ty musíš.
Obemkl mi kotníky a klepal se mnou v agonii. Bylo mi ho líto. Pořád opakoval ty dvě slova jako nějaké zaklínadlo. Uslyšela jsem snad v jeho hlasu vzlyky? Proboha snad nepláče. Nikdy jsem neviděla plakajícího muže, ale tohle nebyl obyčejný muž. Tohle byl Alexandr! Drsný a nelítostný, krutý. On přece nemůže plakat.
Sesunula jsem se k němu na kolena. Vzala jsem jeho ruce do dlaně. Jeho slza mi spadla na hřbet ruky. Ucukla jsem. Moje noční můra se mi tu zhroutila do náruče a vyznávala mi lásku.
„Alexi, neplačte prosím, už dost.“
„Omlouvám se, promiňte Melanie, odpusťte mi to. Je mi to líto.“
Nevydržela jsem a objala ho. Přitiskl se ke mně jako malé dítě k matce. Skoro jsem nemohla dýchat. Instinkt mi říkal, že musím něco udělat, musím to nějak něčím ukončit. Chytla jsem ho za tu jeho aristokratickou bradu a stočila jeho pohled na sebe. Obrátil ke mně své tmavě modré oči. Uchopila jsem ho za krk a přitáhla jsem si ho blíž. Lehce jsem přitiskla rty na ty jeho. V hlavě se mi promítl obraz toho večera v zahradě, záhonu růží. Úprk, kostel, moje dřívější najivita. Zápas v kostele. Erikova pomoc, Erik. Odtrhla jsem se od Alexe a vrátila se zpět do přítomnosti. Vůbec jsem si neuvědomovala, co celou tu dobu dělám. Vášnivě jsem se líbala s Alexandrem. Po polibku jsme se dlouze dívali navzájem do očí.
„Je konec, musím jít. Sbohem.“
Kvapně jsem vstala. Pospíchala jsem k zámku. Je konec. Tahle etapa pro mě skončila. Etapa kličkování, schovávání, utíkání. Skončil čas Erika a Alexandra. Byl konec. Naivitou malé, hloupé služky to začalo. Skončilo to posledním, oduševnělým polibkem dámy, která konečně dospěla. Je moudřejší, chytřejší, opatrnější.
…
Od plesu uplynuly dva dny. Byly to těžké dny, plné hádek. Snažila jsem se vysvětlit otci a také matce své důvody, proč si nevezmu nikoho z jejich rodiny. Alexandra jsem jim vymluvila až tehdy, co jsem se v hale svlékla před rodiči i služebnictvem do naha, což způsobilo velký povyk a nejen to všichni si mohly prohlédnout zkrvavená záda od toho jak semnou Alexandr praštil o strom.
Dále se mi snažili namluvit Erika, tam pomohlo to, že jsem byla jeho osobní služebná a viděla jsem ho nahého a prala mu spodky. To se matce vůbec nelíbilo. Zůstala jsem tedy na ocet.
Následující dny jsem vůbec nevycházela z pokoje. Přemýšlela jsem. Myslela jsem na Alexandra. Jeho vyznání, oči, polibek. Nedal mi klidu. Ovšem, na ty krutosti co se odehrály dříve, se nedalo zapomenout. Byla tu taky ještě jedna velmi podstatná věc, kterou jsem se sice snažila opomenout, ale sama před sebou je schovat nelze. Miluji Erika, vždy jsem ho milovala, ale jeho lásku, ruku i majetek jsem odmítla. Musela jsem to udělat. Alexandr by mi nikdy nedopřál pokoje. Nikdy bychom neměli klid. On, možná, nejspíš mě miluje. Jestli je pravda co řekl tak. Nakonec změnil názor a chtěl si mě vzít i jako chudou služebnou.
Musela jsem přemýšlet, co by se asi stalo, kdybych tenkrát neutekla. Řekl by mi to, byli bychom již svoji? Pak by mě našli moji rodiče. Byla to jen náhoda, nebo osud, že Erik odmítl Minervu, ale chtěl údajně pojmout za svou Melanii? Kdo ví, jak to mohlo všechno být. Ač se sebevíce snažím poručit srdci, aby na Erika zapomnělo, není to jednoduché. Už brzy se ožení jistě s jinou, která ho zahrne láskou více než já, jen to pomyšlení mě mučí.
„Slečno Minervo, mohu dále?“
„Jistě Lucy, pojďte, večeře je nějak brzy.“
„Ne, víte, nejde o večeři, ale o jistou záležitost, nevím, jestli mohu být tak smělá, je to velice osobní. Myslela jsem, neberte to prosím jako urážku, že když jste dříve patřila jaksi do jisté, jiné vrstvy…“
„Tak prosím Lucy, mluvte bez ostychu, co máte na srdci, ať už je to cokoli.“
„Víte, jste tu již nějaký čas, zatím jsem od vás nedostala na přeprání žádné potřeby ehm pro ehm vaše měsíční záležitosti, neberte to špatně, jen jsem myslela, že když jste byla služebná, tak jste třeba zvyklá starat se o tyto věci sama.“
Služebná byla celá zardělá v rozpacích, já ovšem byla bílá jako stěna, začala jsem počítat, ale je možné že, mohlo by to být, můj Bože! Není možné, to se nemělo stát, nevolnosti jsem neměla, bříško mám větší, myslela jsem však, že to bude spíše tou vydatnou stravou. Helena mě dobře živí.
„Slečno, je vám dobře?“
„Myslím, že ne. Zajděte prosím pro matku. Hned!“