Růže a meč-kapitola I. život v sídle

Narodila jsem se v zimě roku 812. Kupodivu mé narození neprovázela bouře či jiné rozmary počasí jak je v legendách časté.
Ale sníh byl tak mě matka, která pocházela z Walesu, proto pojmenovala, postaru "sníh" neboli "EIRA" bylo to velice neobvyklé jméno…pohanské jméno. Když po mě neházeli kamení tak se do mě strefovali nadávkami.

Moji rodiče pracovali v sídle jednoho šlechtice žijícího na severních hranicích, takže jsme vlastně neměli těžký život a paní Kunhuta na mě byla velice milá, možná proto že si mnou nahrazovala dceru (měla pět synů a dvě dcery jí zemřely v nízkém věku)

Byla jsem nejstarší z sedmi sourozenců, tři bratři a tři sestry, rozverné a hloupé děti, povětšinou. Rozuměla jsem si jen s o rok mladším bratrem Matoušem, zatímco ostatní sourozenci pouze mlátili čímkoli do čehokoli s Matoušem jsem si mohla povídat. Milovala jsem jeho rytířské eposy. Byl velice chytrý proto mu pan Hugo domluvil učení v škole která byla ve městě vzdáleném pouze tři kilometry. Takže Matouš se naučil číst, psát, počítat, latinu, řečnění, dějepravu a přírodní vědy.

Bývala jsem naprosto normální dívka učila jsem se prát, vařit, vyšívat, obdělávat pole, a nemyslela jsem na nic jiného než na hledání vhodného manžela. Lidé tvrdili že jsem velice pohledná, skoro mě již obtěžovalo jak mi každý na potkání chválil měděné vlasy a olivové oči a to včetně synů pana Huga a paní Kunhuty. Tak mi paní „na obranu“ našla jiného nápadníka, syna místního kováře Jana a tak jsem se již v jedenácti letech zasnoubila, do té doby jsem snad nebyla šťastnější.

Téhož roku však umírá i můj otec na následky pádu z koně a protože matka měl Spoustu jiných povinností, musela jsem Matouše do školy doprovázet já, protože matka trvala na tom že kamkoli musíme chodit po dvojicích nejméně, protože kdyby se někomu něco stalo ten druhý mu může pomoci.(tato zásada se mi ještě mnohokrát vyplatila).

Brat Gilbert, který ve škole učil si mě velice oblíbil a tak mi dovolil alespoň poslouchat výuku. Matouš mě dokonce naučil psát a počítat. A to ve mně asi něco zlomilo, najednou jsem nadšení ze svého zasnoubení ztrácela čím dál víc. Mé sebevědomí a životní cíle se pomalu měnily.

Když mi bylo třináct let stala se ze mě již dospělá žena, dostala jsem své první měsíční krvácení, což znamenalo, že se mohu vdávat. Paní Kunhuta slíbila že mi půjčí své žluté šaty a zelenou sponu do vlasů. -Před dvěma lety by jsi jásala Eiro, proč ne teď- ptala jsem se sama sebe, jen jsem se prázdně usmívala na matku a paní jak vše organizují a jen napůl jsem poslouchala jejich rady do manželského života „nezapomeň tvůj manžel je tvůj pán, pokud se ti to nebude líbit nedávej to najevo, jen zavři oči a představuj si něco pěkného“ dělalo se mi z toho všeho zle. V jednu chvíli jsem i přemýšlela o útěku.

Nastal ten velký den od rána mě služebné matka i sama paní strojily. Přes lněnou spodničku přišly těžké žluté šaty, přes ně bílý přehoz zdobený stuhami a kameny ten samotný se později zašněroval bílou stuhou, pak mi přes obličej přehodily bílý šátek připnuly zapůjčenou sponou a položily květinový věnec. Vypadala jsem jako dárek převázaný stuhami jen čekající na to aby ho jeho nový majitel rozbalil.