Růže a meč-kapitola II. obrat událostí

Vstoupily jsme do kostela všichni se na mě dívali a usmívali. Spolkla jsem ten knedlík co jsem měla v krku a vykročila vpřed. Matka mě musela pevně držet a vést, protože od té chvíle co mi spustila šátek přes tvář neviděla jsem na krok. Stahoval se mi žaludek a matka musela použít víc síly aby mě k oltáři dovedla. Otec Karel odříkal krátkou motlitbu, všichni se posadily a mi poklekli. Teď teprve mi došlo že ani nevím jak Jan vypadá, znala jsem jeho otce a hlavně sestru, ale jeho jsem nikdy neviděla, jediné co o něm vím je, že má černé vlasy protože mi to matka ještě před obřadem prozradila.

„nezapomeňte sňatek je ten nejsvětějiší svazek. Muž musí svou ženu chránit, živit jí a vychovávat. Žena musí zaručit pokračování rodu a následovat svého pána jako pes, i když ho pán bije vzhlíží k němu…“ vnitřnosti se mi stahovaly a hučelo mi v hlavě a… ticho sálu a starý farářův hlas přerušila tupá rána na dveře kostela. Všichni nadskočili, zvedla jsem se a odhrnula si šálek z obličeje. Dveře se rozrazily a dovnitř vtrhli Vikingové.

Začal masakr. Kdokoli se jim postavil do cesty byl za chvíli mrtví. Jeden vysoký zrzavý Viking obrátil svou pozornost na Jana, ten zaječel jako děvče, hrubě mě popadl za ruku a postavil si mě před sebe jako štít, snažila jsem se mu vykroutit, ale držel mě příliš pevně, několikrát jsem o kopla, ale nepomohlo to. Viking pozvedl svou sekeru, stále jsem se snažila Janovy utéct, máchl, na poslední chvíli se mi podařilo nakopnout Jana do rozkroku, pustil mě a stihla jsem se sehnout tak, že mi sekera jen srazila věnec a šátek z hlavy avšak chudákovi Janovi se zasekla do hlavy a potřísnila mě krví.

Rychle jsem vstala, popadla první věc která mi padla do ruky…krucifix…a nastavila ho před sebe jako meč. Vikinga to pobavilo a jedinou ranou mi ho vyrazil z ruky. Popadla jsem tedy dlouhý svícen a dala si ho znovu před sebe. Viking něco řekl ve svém jazyce, on se mě nesnažil zabít, ale chytit. Někdo ho však zezadu praštil, když jeho tělo padlo těžce na zem, stál tam Matouš „schovej se! Hned! Najdi ostatní a schovejte se do krypty!“ rozhlédla jsem se po kostele matku táhly dva Vikingové po zemi a jeden jí začal přehazovat sukně přes hlavu. Thomas a Jeremiáš byli již mrtví. Magdalena, Anna a Elisa, mé sestry, se krčily za blízkým sloupem, rozeběhla jsem se k nim, popadla je za ruce a táhla k vstupu do krypty, ale jakmile jsem dveře otevřela Anna a Elisa zaječely a utekly, vždy se sklepa bály protože jim matka říkala jak je tam jsou duše zemřelých, který se mohou mstít, hned je chytl jeden Viking a zvedl si je na ramena jako dva pytle, pak mi zmizely z dohledu. Magdalena se mi snažila vykroutit. „je tam bubák. Zabije nás!“ „Magdaleno, bubáci nejsou! Jestli nás někdo zabije tak tihle“snažila jsem se ze všech sil, avšak vykroutila se mi a utekla.

Rozmýšlela jsem se zda je mám jít ještě hledat a zkusit to ještě jednou, avšak když se mezi sloupovím přikutálela hlava paní Kunhuty, pud sebezáchovy zvítězil a rychle jsem schodiště seběhla. Schovala jsem se co nejdále to šlo za nějaký náhrobek. Snažila jsem si uši zacpat tak abych neslyšela ty zvuky seshora. Nepomohlo to. Na schodišti se ozvaly kroky.

V šeru jsem se snažila najít cokoli čím bych se případně mohla ubránit a jako zázrakem vedle náhrobku ležel meč, rychle jsem ho popadla, přitiskla se k studenému kameni a doufala, že ho nebudu muset použít. Kroky se však stále blížily… přímo ke mně.

–hloupé šaty- všimla jsem si, že přesahují za náhrobek a v šedi tohoto místa musely být dobře vidět. Ihned jsem je stáhla k sobě ale bylo pozdě kroky naopak zrychlily.

Bylo mi jasné že boji se již nevyhnu…krok…pevně jsem uchopila meč…krok…-zaútočím až bude u mě-…krok…-s momentem překvapení snad mám šanci-…krok…poslední krok…


Rychle jsem vyskočila na nohy a máchla mečem avšak Viking ránu vykryl byl to ten samí…ten zrzavý. Zřejmě jsem ho velice pobavila, protože se zase začal smát a natáhl ke mně ruku pronášejíc něco v jeho řeči. Místo odpovědi jsem ho do ruky sekla a pokusila se zatočit i na jeho hrdlo, tomu se však ubránil.
-proč se na mě stále usmívá- začala jsem do něj mlátit hlava nehlava, ten jeho úsměv ve mně probouzel ještě větší strach smíšený s odporem a vztekem. Začínala jsem být unavená zatímco on se pořád usmíval, tak odporný úsměv…vyrazil mi meč z ruky, chytil za zápěstí a táhl přes kryptu ke schodům, bránila jsem se jak jsem mohla. Kopala jsem, snažila se čehokoli zachytit, škrábala jsem nic nepomohlo. Pak jsem si všimla dýky co mu visela u pasu, rychle jsem jí vytáhla a zarazila mu jí do krku. Pustil mě máchl po mě sekerou,tentokrát se mě zabít pokusil, ale stihla jsem se včas sehnout. Padl na zem a z rány mu tekla čerstvá krev.

Podívala jsem se na své ruce, byly celé od krve vyděšeně jsem dýku pustila na zem, ta na kamennou podlahu dvakrát zacinkala a již se nepohnula, stejně jako já. Stála jsem tam jako přibytá a dívala se na své rozklepané dlaně…na třináctiletou dívku to bylo trochu moc…snažila jsem se utřít si ruce do šatů, ale krev na nich stále ulpívala, dřela jsem proto silněji i přes kamínky, až se začala objevovat má vlastní krev. Bylo mi to jedno…popadl mě amok vytrhala jsem si všechny ty serepetičky z vlasů a snažila jsem se ze sebe sundat ty těžké šaty. Nešlo to, šílela jsem z toho, snažila jsem se je roztrhnout, ale pevnost látky a výšivka tomu bránila.

Nahoře se ozvala rána jako by se rozsypalo kamení. To mě probralo, jako bych si znovu uvědomila kde jsem. Rozeběhla jsem se zpět ke svému úkrytu, popadla meč který stále ležel na zemi, přitiskla ho k sobě a čekala co se bude dít.
…