Růže a meč-kapitola III. změna mého osudu

přikládám jak by tak mohla vypadat, ale berte to s rezervou pouze jsem se nudila o fyzice :) :)http://aidinera.deviantart.com/art/some-girl-boring-on-physics-195231644
_________________________________________________________
Seděla jsem dole i notnou chvíli po tom co zvuky shora utichly…stejně jsem věděla co tam najdu jen jsem se na to potřebovala připravit…

Konečně jsem se odhodlala vstát, meč jsem stále svírala v ruce, pomalu jsem vyšla schody zpět do kostela, všechno mé připravování bylo k ničemu, zlomila jsem se v pase a pozvracela. Kostel byl převrácený naruby vše co na sobě mělo alespoň trochu zlata bylo pryč.

Horký letní den přemohl i chlad kostela a po něm se začal šířit pach hnijícího masa, i když se mi chtělo utíkat co nejdál to šlo, nemohla jsem je takhle nechat, začala jsem tedy všechna těla vyskládávat doprostřed kostela, vždy jsem jim zatlačila oči a dala jim poslední pomazání, nejsem sice kněz ale bůh je snad i přesto příjme. Dostala jsem se k Janovu tělu…byl starší měl dokonce i zastřižené vousy, moc pohledný nebyl, ale ošklivý taky ne, v jeho očích byl takový strach…větší jsem ještě neviděla. Zatlačila jsem mu oči a okrajem svých šatů jsem mu očistila z obličeje krev, poté vypadal jako by pouze spal.

Matka měla krev za nehty, zřejmě od toho jak se bránila, přes její bílé hrdlo se táhl jeden dlouhý řez. Nejhorší to bylo s tělem paní Kunhuty trvalo mi snad hodinu než jsem se odhodlala zvednout její hlavu. Thomas a Jeremiáš ležely vedle sebe a držely se za ruce, byli to ještě děti…všichni synové pana Huga zemřeli s mečem v ruce, vždy mi vyprávěli, že by takto chtěli zemřít.

Nebylo tu ani jedno tělo mladé dívky, ani mích sester a obávám se, že je potkal horší osud. Avšak nemohla jsem najít, ani Matouše, ještě jednou jsem se pořádně rozhlédla po kostele. Pod ohromným tělem jednoho Vikinga se hýbala něčí ruka, okamžitě jsem se k ní rozeběhla, odvalit mrtvé tělo bylo sice těžké ale nakonec se mi to povedlo, Matouš ještě žil.
„Matouši?! Matouši. Neumírej. Prosím.“
„děkuji za radu“ sípl a usmál se „jsi ta nejlepší sestra, kterou by kdo mohl chtít, škoda že nejsi kluk“
Nezmohla jsem se na nic jiného než na malé uchichtnutí, které bylo spíše vzlykem.
Matoušova tvář ani výraz se nezměnily, jeho oči se jen dívaly do jakési prázdnoty.
I přesto že jsem to v sobě do teď dokázala udržet, usedavě jsem se rozplakala. Přes slzy se mi vše vlnilo jako ve vodě, ale i přes to jsem Matouše odtáhla k ostatním, zatlačila oči, dala poslední pomazání na památku jsem si vzala jeho amulet, modrý kamínek, který opracovala řeka a naposledy se na něj podívala…

___Z kostela vyběhl mladý muž, byl oblečený v oblečení které v žádném případě nebylo šito na něj a vešel by se do něj dvakrát. Do čela měl naraženou čepici mlynáře Adama, tudíž byl jeho obličej zahalen stínem. Několikrát se rozhlédl a rozeběhl se po cestě, do města. V ruce stále svíral jílec meče který mu vysel u pasu____

Nenapadlo mě nic jiného…to oblečení sice bylo moc velké, ale svlékat někoho jiného mi přišlo jako znesvěcení. Vlasy jsem si musela schovat pod čepici, protože, když jsem je držela v ruce a chystala se je useknout, nemohla jsem, vzpomněla jsem si na to jak mi je matka česávala a neustále mi opakovala ať si je chráním…jak bych je tedy mohla jen tak zničit? Snad toto přestrojení nebudu muset mít dlouho, jakmile se dostanu do města vše jim vypovím a snad mě neupálí za to, že na sobě mám mužské oblečení, ale já jsem jinak nemohla…pokud by tu ještě někde byly, zůstaly jen dvě možnosti, buď mě zabijí ,nebo si mě odvlečou kamsi na sever, volba byla jasná…

-za chvíli už budu tam, už to skončí- tato myšlenka mě hnala vpřed i když jsem byla přinejmenším unavená z tahání těch těl. Už jsem byla blízko město bylo jen za zatáčkou… žaludek se mi znovu sevřel, tady byly taky, většina města hořela, na cestě leželo tolik mrtvých lidí…přemohl mě strach rychle jsem se otočila a utíkala do lesa…na jih…co nejdál odtud.

Už se začínalo smrákat, když jsem se odvážila zastavit, opřela jsem si ruce o stehna a zhluboka oddychovala…-proč se tohle všechno stalo? A proč já jediná přežila- všechno se mi v hlavě přemítalo a motalo.

Konečně jsem popadla dech, když mě něco pevně chytlo a zvedlo nad zem.
…