Růže a meč-kapitola IV. Tristan

přikládám jak by tak mohla vypadat, ale berte to s rezervou pouze jsem se nudila o fyzice :) :)http://aidinera.deviantart.com/art/some-girl-boring-on-physics-195231644
_________________________________________________________
Vykopla jsem nohama, roztáhla ruce čímž se mi podařilo ze sevření vysmeknout a aniž bych se ohledla utíkala jsem pryč. Do cesty se mi však někdo postavil, nebyli to Vikingové vypadali spíš jako lapkové. Trhnutím jsem změnila směr, ale stál tam další a blížil se ke mně. Ani jsem nemusela otáčet hlavu abych věděla, že za mnou stojí ještě další. Vytáhla jsem z opasku meč, napřáhla ho naproti nim a otáčela se podle toho, který se ke mně dostal nejblíže.
„tak ono se to ještě bude chtít prát“ usmál se jeden
„takový nedomrlý mlíče.“dodal ten stojící za mnou a když jsem se na něj otočila někdo mi skočil za krk.
Bodla jsem ho loktem pod žebra a znovu se pokusila o útěk, chytl mě však za kotník a já upadla na zem.
Jeden z nich se ke mně blížil a chtěl mě chytit, ale jakmile se dostatečně přiblížil nakopla jsem ho do rozkroku. Zvládla jsem se ze země zvednout, ale než jsem stačila udělat krok, hodili mi provaz kolem krku a strhli na zem. Chytla jsem se za hrtan, měla jsme pocit jako by mi ho to škubnutí posunulo až na druhou stranu krku. Jeden z nich mě chytl za předloktí a zvedl na nohy. Chvíli jsem čekala a pak jsem mu vrazila pěstí, byla to moje poslední šance na útěk jenže jim už došla trpělivost, vhodili mi do očí cosi bílého a sypkého, co hned po kontaktu s očima začalo neuvěřitelně pálit, až tak silně, že jen mrknout znamenalo strašná muka a ještě mě seknuly pod pravé koleno takže jsem se sesunula na zem jak kus hadru.

Svázali mi ruce za záda, nohy tak pevně že jsem přestávala cítit prsty na nohou a nesli mě jak pytel obilí. Několikrát jsem se pokusila otevřít oči, ale nejen že to bolelo, ale hlavně jsem přes zavodněný rozmazaný pohled viděla jen světla ohňů v lese. Snažila jsem se dostat zápěstí z provazů, ale jakmile si toho jeden z nich všiml praštil mě po hlavě tak silně, až jsem omdlela.

Někdo mnou zatřásl. „tohle dítě vás takhle zřídilo? To je mi teda armáda.“
„právě protože je to dítě, nechtěli jsme ho zabít“
„ještě že tak, ...Chlapče. Chlapče?!“
-mluví na mě? Asi ano- znovu jsem se pokusila otevřít oči, ale jediné co jsem viděla byla silueta jeho obličeje, ještě chvíli jsem to vydržela, ale bolest byla nesnesitelná, musela jsem oči znovu zavřít.
„má kuráž“ozval se hlas v pozadí „když mě do očí nasypali sůl, nemohl jsem je otevřít den a půl“ zasmál se hlubokým opileckým hlasem „…co si ho nechat“
„za prvé nerýmuj! A za druhé tohle není pes…jak se jmenuješ?“
-jak se jmenuji? Jak se jmenuji?- „Matouš“ vzpomněla jsem si na svého bratra.
„dobrá rozvažte Matoušovi ruce a nohy…paní Magdaleno postarejte se o něj, hlavně mu vypláchněte oči a najděte takové oblečení ze kterého nevypadne…“
Konečně jsem měla zase volné ruce, prohmatala jsem si zápěstí a pokusila se vstát, ale jakmile jsem vstala kolena se mi podlomily a kdyby mě někdo nezachytil upadla bych přímo na obličej.
„možná ta jeho oprava bude chvíli trvat“ podotkla paní Magdaléna, převzala si mě,hodila si jednu mojí ruku přes rameno a vedla mě někam pryč.

„bratře Adame, nesu vám balíček“Paní Magdalena mě posadila na tvrdé lůžko.
„hmm tak se na to podíváme, sůl v očích, tupá rána přes hlavu, podseknuté pravé koleno a přiškrcené končetiny…takže to máme Droga, Karla, Štěpána a Huga“
„naprosto přesný odhad“
„ti chlapci nemají soudnost takhle zřídit malé dítě, kolik ti vlastně je chlapče?“
„třináct“ bratr Adam měl chladné ruce, což zmírňovalo bolesti v zápěstí.
„třináct…to jsem já někde běhal po lese a mlátil klackama do stromů…paní Magdaléno vymyjte mu oči.
Strašně jsem zaječela když mi chtěla sundat čepici z hlavy, protože moje vlasy by mě ihned prozradily.
„neboj já ti s ní nic neudělám…“
„ne prosím nechte mi jí na hlavě“
Paní Magdalenu k tomu nenapadal jediný důvod, ale nechtěla se, se mnou prát.
Mezitím co mi paní Magdalena vymývala oči vodou z řeky, což od bolesti moc nepomáhalo, bratr Adam mi ovázal koleno a na kotníky a zápěstí mi dal studené obklady.
Konečně se mi zase začal vracet zrak, paní Magdalena mi donesla čisté šaty mojí velikosti a naštěstí musela ona i bratr Adam odejít někam pryč, takže jsem se mohla rychle převléknout, bez jakéhokoli vykrucování.

Obouvala jsem si druhou botu, když do stanu vešel mladý muž, jeho obličej jsem moc popsat nemohla protože zrak jsem měla rozostřený, ale mohlo mu být tak dvacet let, měl krátký pečlivě sestřižený plnovous a polodlouhé plně zrzavé mírně zvlněné vlasy…byl to ten jehož siluetu jsem zahlédla.
„ahoj Matouši“ posadil se vedle mě a já se posunula o kousek dál „nemusíš se mě bát, mé jméno je Tristan…“
…