Růže a meč-kapitola VIII. bez boje

omlouvám se až později mi došlo jak je tahle kapitola divná, napůl jsem jí psala a napůl zvracela protože jsem trochu churavá, ale slibuju, že to bude lepší. berte to tedy jako takový díl který to má akorát strčit kam potřebuji.
--------------------------------------------------
Z přemýšlení mě vytrhla Gisila, která mi přinesla šaty. „matka říkala, že bude lepší když je přinesu já“
„Gisilo moc se ti omlouvám, že jsem ti ubližovala přísahám, že kdybych byla muž, nebylo by v mém srdci místo pro jinou ženu“ to Gisilu asi trochu potěšilo protože se nepatrně usmála, položila šaty na vedlejší postel a odešla.

Mít na sobě znovu ženské šaty byl docela nezvyk, Gisila mi půjčila jedny ze svých slavnostních, až mi jich bylo na normální nošení líto. Byly krásně trávově zelené takže ladily k mým očím, sukně byla rozstřižená a spodní sukně byla čistě bílá –to moc dlouho nevydrží-

Vyšla jsem ven, všichni se na mě dívaly jako kdybych snad měla na hlavě zdechlou žábu. Všichni odvraceli zrak. Všichni se mě skoro báli. Ani jsem nevěděla kam chci jít a co dělat, tak jsem jen vzala meč a cvičila pohyby zápěstím jako by se nic zvláštního nedělo.

Máchnutí mým mečem zastavil cizí.
„co, že si na mě nepočkal?...a…chtěl jsem říct nepočkala. Já si na to zvyknu, slibuju“
„ Štěpáne? Ty se mě…neštítíš?“
„no, hodněkrát si mi nakopal…a, sednici tak ti to ještě musím vrátit…“usmál se „mimochodem jako holka jsi hezčí“

O dva roky později

Bylo to k zbláznění víc jak před rokem se boje přesunuli více na jih, takže zde nebylo co dělat, většina mužů byla na sebe jen protivná a neustále se v jídelně pořádali hospodské rvačky, někteří se pokoušeli o povstání. Tristan byl stále zamlklí a moc nevycházel. Já i když jsem se ještě do žádné války nedostala, musela jsem bojovat každý den. Lidí kteří byli ochotni uznat, že jsem v armádě bylo pramálo a to přesně sedm, ostatní se mě štítili, plivali mi pod nohy či se mi je pokoušeli podrazit a na druhou stranu když se opily tak se chtěli hodně „kamarádit“. Byla jen otázka kdy se tahle číše naplněná po okraj přelije. Válka mezi královskými bratry nebrala konce…brzy se má spoustu věcí postrčit dopředu.

Ráno byl v táboře shon, vyskočila jsem rychle ze stanu, ale nikdo mi nechtěl odpovědět co se děje. Až jsem konečně potkala Štěpána, začínala jsem mít pocit že je do mě zamilovaný, možná i bohužel pro mne, stále jsem milovala Tristana. Dříve mi jeho dámské návštěvy nevadily, ale teď mě to zraňovalo. „co se děje?“
„dorazil královský posel. Sluší ti to“
„ královský posel?“
„no jo, od Ludvíka, potřebuje spojence“
„takže Tristan…“
„na týden odjíždí a pak možná půjdeme do války“
„do války. Ale na jihu, daleko od Vikingů…!“začala jsem se tlačit davem abych se dostala k Tristanovi. Ten už se na koni rozjel, takže jsem musela použít zkratku. „vím, že mě stejně nemáte rádi, tak uhněte!“ ale do cesty se mi postavil otec Ignác, Fredo, místní rváč a Sorto, ten mě hned po Ignácovi nesnášel nejvíc z celého tábora. „když dovolíte velebný pane“ Ale Fredo mě zastavil.
„kampak to jdeme?“zeptal se mě úlisným hlasem.
„chtěla jsem jen něco říct našemu kapitánovi“
„spíš jít někam vyzradit naši polohu“
Této poznámce jsem se pouze zasmála. „a na to jste přišle sám nebo vám to někdo prozradil?“
„tím se přiznáváš?“
„né! Jaký chorý mozek tohle mohlo napadnout?“
Otec Ignác pouze lusknul prsty, Fredo a Sorto mě chytili každý z jedné stany a zvedly nad zem. „jakýkoli odpor je zbytečný, čeká tě spravedlivý boží soud, a vzhledem k tomu, že tu Tristan není, budu tě soudit já…“
Polkla jsem, bylo tu hodně lidí kteří na tuto šanci čekalo…