Růže a meč-kapitola X. hoří!!

Ani nevím jak dlouho jsem byla v bezvědomí, co vím určitě bylo to, že když jsem se probrala už byla tma, a v zádech mě pálili nejen rány ale i sůl kterou mi do nich, zřejmě v rámci očisty někdo hodil.
„Eiro…“ ozvalo se zašeptání. Chtěla jsem odpovědět ale neměla jsem dost síly. „Eiro, dítě jsi ještě živá?“ byla to paní Magdaléna.
„ani…mo..c..ne“ vysípala jsem ze sebe a trhanými pohyby se usmála. Nejen, že jsem byla naprosto vyčerpaná, ale byla mi i nehorázná zima.
„zaplať pánbůh“oddychla si a dala mi napít „jsi tady takhle už tři dny“ –tři dny?- Samotnou mě to zaskočilo. „nesměly jsme tě ani, sundat natož vyléčit či alespoň vyčistit rány, Ignác se naprosto pomátl“
„a…co…Š..ššš..“nedokázala jsem ze sebe vypravit.
„Štěpán je v pořádku, má jen tři jizvy, a je vězení aby se tě nepokoušel osvobodit. A neboj zítra tě již pustí, Ignác tě chce opravit než se vrátí Tristan“…

Sundat znamenalo pro Ignáce rozvázat ruce a hodit na zem tak aby se mi do ran dostal i písek a kamení. Ignác se nade mnou sklonil „jednou tě zlomím a na ten den si s radostí počkám“ usmál se na odpověď mému úšklebku a odešel.
Bratr Adam, Magdaléna a Gisila mě zvedly a odnesly na ošetřovnu. Rány na zádech se mi již dávno zanítily a zmokvaly. Gisila mi z nich pomalu vyndávala malé kamínky které mi v nich uvízly, moc dlouho to, ale nevydržela a rozeběhla se ven vyzvracet…ležela jsem tam snad pět hodin a oni se ve mně pořád přehrabovali. „až přijede Tristan tak…“
„nic!“ zarazila jsem Magdalénu.
„co prosím?“
„nic se nebude dít, protože mu nic neřeknete!“
„neřekneme?“
„ne nechci aby potrestal celí tábor, protože to by znamenalo pouze jeho prohru…což by mohlo znamenat prohru celé franské říše.“
„to necháme Ignáce aby mu to prošlo?“
„je to můj problém a já ho zvládnu! Hodlám ho zvládnout“
Bratr Albert a Magdaléna se tedy nechaly být, ale přemluvit Štěpána bylo o dost těžší…
„zbláznila si se?“
„ne.“
„vypadá to tak, nemůžeš ho nechat takhle být…“
„JÁ ho nenechám být jen do toho nechci zatahovat Tristana, dokážu se o sebe postarat sama!“
„tohle, ale není jen tvůj problém…“
„poslední tři roky je! Je mi líto, že jsem tě do toho zatáhla, ale chci to vyřešit sama!“

Tristan přijel asi dvě hodiny po tomto rozhovoru, Štěpán se teda uvolil, že bude mlčet, ale nadšený z toho nebyl. Tristan vešel do mého stanu. „stalo se tu něco? Všichni se na mě dívají jako bych neměl hlavu či co…“
„ne nic vše v naprostém pořádku, mimochodem taky tě ráda vidím…“
„jo promiň, ahoj, ale je to prostě divné. Mno nic mám skvělé zprávy…uzavřel jsem spojenectví s Ludvíkem a i s Pipinem…konečně bude mír“
„skvělí, neznám nic lepšího…“
„co se děje?“
„co se děje? Haha co se děje? Ehm nebude to tím, že jsi mi sliboval že budeme válčit proti Vikingům?...“
„já…“
„a můžeš mi říct jak proti nim chceš válčit když se posuneme do vnitrozemí ?!“
„HOŘÍ!!“ ozval se táborem zděšený hlas a brzo ho zalilo oranžové světlo.