Růže a meč-kapitola XIII. jediný okamžik

Zase jen tak pro představu : http://aidinera.deviantart.com/art/ID-Aidinera-is-my-life-171878479?q=gallery%3Aaidinera%2F24787565&qo=32 (další nuda o fyzice XD )


Něco se dotklo mé tváře. Lehce jsem se zatřásla a zavrtala hlouběji pod deku, ale příjemně se mi neleželo –jakej idiot mi nanosil do postele kamení?- zkusila jsem se trochu uvelebit, ale vůbec to nepomohlo. Pak mi něco odhrnulo vlasy z obličeje…otevřela jsem oči a neuvěřitelně jsem zaječela, po ránu mi vše trvá trochu dýl tak než mi došlo co se vlastně včera stalo tak jsem málem vypustila duši a Tristana to chudáka muselo vyděsit taky. Během noci jsme se nějak přetočily takže mě teď objímal a já jsem měla svůj nos tak milimetr od toho jeho.
„přísahám, že nemám ponětí co se včera dělo“začal se bránit aby mě uklidnil.
„ne dobrý v pohodě já…úplně jsem na to zapomněla, to víš po ránu…“
„a…no…“
„Ježíši to ne. Nic…nic se nestalo, jen byl jsi v bezvědomí a tohle byl jediný způsob jak tě udržet při životě.“
„takže je to dva: dva?!“
Usmála jsem se a odhrnula si pramen vlasů z tváře „takže bychom se oba měly přestat vrhat do každého nebezpečí které se namane“
„a třeba mně, se to zachraňování líbí“ zašklebil se a já trochu hodně znervózněla. Sundala jsem z nás jednu deku, obmotala jí kolem sebe a rudá jak jablko jsem se sunula ke své hromadě oblečení.
„zvláštní, tohle obvykle dělám já.“
„já vím a já s Štěpánem ty slečny pak musíme utěšovat“
„co to máš na těch zádech?“
-sakra- rychle jsem se začala oblékat do spodních šatů, ale on mě zastavil.
„kdo ti to udělal?“
„paní Kunhuta když jsem jí roztrhla šaty“ on se ale nedal odbít. Chvíli mi jezdil prsem po ranách, zavřela jsem oči a vychutnávala si ten letmí dotyk a pak podotkl „tak za prvé: o dost víc jak dvacet ran za obyčejné šaty? A…“
„měla je moc ráda…a byla opilá“
„a za druhé jsou čerstvé, typuji tak z doby kdy jsem byl pryč“
Vytrhla jsem se mu „no a na co ti je že to víš…“
„tak nejprve chci vědět kdo to udělal abych ho mohl potrestat“
„Ignác je mrtvý, a pokud chceš potrestat celý tábor tak máš na krku vzpouru.“
Zřejmě ho to zarazilo protože než ze sebe vyrazil: „celý tábor?“ tak už jsem si oblékala druhou vrstvu šatů.
„zkus se někdy za sebe ohlédnout…plivou na mně, kopají do mě a trefují se do mne nejen slovem…“
„a proč si mi to už neřekla?“
Zasmála jsem se „mě není pět let umím se o sebe postarat sama a nebudeš tomu věřit už v těch pěti letech jsem se o sebe uměla postarat a brzy nejen o sebe, ale i o všechny své sourozence a o hloupou šlechtičnu, která si sama nevyndala klacík z hlavy. Otec se každý druhý večer opil a matka mi o tom neustále fňukala na rameni. Moji sourozenci byly hloupé děti které nic neuměly, přesto jsem je všechny měla ráda. Snad každý muž mi říkal jak by za mě položily život a položil ho za mě můj jediný přítel, můj bratr…“naštvaně jsem si vázala šaty, za kaničky jsem trhala tak, že jsem je málem utrhla a zařezávali se mi do prstů. „…a člověk, který mě měl chránit podle nějakých těch zákonů božích mě použil jako štít! A potom?...dokud jsem byla muž nikdo si na mě netroufl,nikdo si o mě nemyslel, že jsem slabá a co se změnilo…oblečení! Já si umím vyndávat větve z hlavy! A ještě ke všemu jsem ztratila Matoušův kámen.“ Rozbrečela jsem se a doufala, že to nepozná. Mlčel, pak mi položil ruku na rameno, stále mlčel. Zhluboka jsem se nadechla, otočil mě a pevně obejmul.
Přes veškerou mou snahu pláč potlačit, jsem zabořila obličej na jeho hruď a brečela jsem tak, že jsem nebyla schopná mluvit.
„nikdy jsem si o tobě nemyslel, že jsi slabá, jen jsem ti rád pomáhal“zašeptal a pohladil mě po vlasech. Ještě chvíli jsme takto setrvávali pak mi zvedl obličej, zadíval se mi do zasklených očí, otřel mi slzu z tváře, naklonil se k mě a…
„ŠTĚPÁNE NAŠEL JSEM JE!“ ozval se hlas seshora. Tristan mě pustil a postavil se na nohy „Gaile, musíte nám hodit provaz“
„Eiro??! Eiro, jsi v pořádku?“ přihrnul se Štěpán.
„ano jsem v pořádku“ řekla jsem aniž bych se zvedla či otočila.