Růže a meč-kapitola XIV. Lotharovy podmínky

Po tom co nás vytáhli nahoru nám ukázali ty viníky, byly to jen děti, obyčejné děti, které si hráli v lese…-opravdu ironie, málem jsme oba umřeli kvůli dětské hře- bůh má zvláštní smysl pro humor.
Celý týden co jsme byly na cestě na jih jsem již s Tristanem nepromluvila, ne že bych se mu vyloženě vyhýbala, ale byla jsem za to vlastně ráda a po tom co jsme do královského tábora dorazily jsem ho ani nevídala.
Pokud jsem si předtím myslela, že jsem to měla jako žena-voják těžké tak teprve teď to dostalo na obrátkách jakmile mě představily jako vojáka to ostatní považovaly za hloupý vtip a nakonec se mnou na každém kroku musel Štěpán, protože se mě za tři hodiny mi sedmnáctkrát podrazily nohy, nesčetněkrát poplivaly a pokusili třikrát zabít a dvanáctkrát znásilnit.
Před hodinou odjel Tristan, Pipin a Ludvík vyrazili vyjednávat s Lotharem. Seděla jsem na zemi svého stanu a Štěpán mi podal šalvějoví vývar.
„bylo toho dnes dost co?“
„abych byl upřímný obdivuji tě, já už bych se dávno zbláznil, spolykal jed, přeřezal si žíly utáhl si smyčku, bodl si do žaludku meč a skočil svázaném z osmi metrů do jezera.“
Zasmála jsem se „mno beru to jako kompliment.“
„samozřejmě“ ušklíbl se a posadil se ke mně“ tak jsi zraněná? zmlácená? Kolik máš zlomených končetin?“
„jsem v pořádku“
„ale nevypadáš…“
„jsem v pořádku!“
„no tak promiň že jsem tak vlezlej, jen mám o tebe strach“
„proč má o mě každý strach? Vypadám snad jako neschopná či nemohoucí?“ už mě to vážně štvalo.
„promiň, já…“
„ty jsi to tak nemyslel, jen máš mě máš rád a nechceš aby se mi něco stalo a podobný věci“
Byl jako opařený takovou reakci nečekal.
„promiň…je toho na mě prostě moc“
On se mě chytil za tvář, naklonil se ke mně –už to dělám zase-
„vrátili se, už se vrátili“ ozvalo se táborem, vyskočila jsem na nohy a chystala jsem se jít ven, ale Tristan vtrhl ke mně do stanu, vypadal rozrušeně ba dokonce naštvaně. Lekla jsem se div jsem nezaječela.
„Štěpáne mohl by jsi nás nechat o samotě, potřebuji s Eirou něco probrat“ jeho tón hlasu mě skoro děsil.
Štěpán se na mne ještě podíval a pak se slovy: „jistě pane“odešel.
Tristan se naštvaně posadil…
„co se děje?“ skoro jsem se bála zeptat
„Lothar nabídl příměří“
„a v čem je háček?“
„hodlá se vzdát nároků na trůn a svou armádu pod jedinou podmínkou…a to že si ho vezmeš“
„cože??? Vždyť já…on…tedy…nemůže o mě vědět, jak by se o mě dozvěděl? A hlavně proč mě…vžit…no prostě to nemá logiku“
„to opravdu nevím, ale logiku to má, snaží se nás rozeštvat…“
„rozeštvat?“
„na jedné straně je to jednoduchá možnost… příměří, jediný život za stovky, ale nějakým způsobem ví…“
„co ví?“ posadila jsem se k němu
„ví že bych mu tě nedal“ nastalo ticho…
V tuhle chvíli jsem se mu nedokázala dívat do očí, a tak jsem sledovala jeho rty, to ticho přetrvávalo, pak mě vzal za bradu a zvedl mi obličej výš, chvíli mi trvalo než jsem našla odvahu podívat se mu do očí, jakmile jsem to však udělala, sklonil se ke mně, natočil obličej a políbil mě. Přejel mi mráz po zádech a naprosto jsem ztuhnula. Přitiskl se ke mně blíž a rukou mi vjel do vlasů. Byl to tak dokonalí okamžik, mé myšlení bylo tatam a ovládal mě pouze instinkt a vášeň.