Růže a meč-kapitola XVI. další problémi

Už dávno spal já jsem měla hlavu položenou na jeho hrudi a poslouchala jak mu tepe srdce. Měl jednu ruku omotanou kolem mého ramene a bezděky mi po něm jezdil prstem i když hluboce spal a lehce oddechoval.

O tři měsíce později
Venku kolem stanu prolétl nějaký hrnec a hlasitě se roztříštil. „je to blázinec“ konstatovala jsem
Jednání s Lotharem se protáhla, momentálně i uvízla na mrtvém bodě a vojsko se nudilo. Pokud se neprali mezi sebou pořádali soutěže kdo mě víc uhodí…Tristan byl neustále na jednáních takže jsem veškerý čas trávila hlavně s Giselou, Štěpán byl na mě z nějakého důvodu, který mi nehodlal říct naštvaný (nesnáším když má na vás někdo pifku a vy se ho zeptáte co jste provedl aby jste to případně mohl napravit a on odpoví, nic!! Nebo: vždyť to víš!!! ) –Gisilu jsem musela chránit pomalu víc než sebe, byla z ní teď opravdu pohledná dívka, já osobně jsem jí považovala za mnohem hezčí než sebe protože když už nic jiného tak po všech těch útrapách bezesných nocích jsem vypadala dost ztrhaně.
Tristan za ty tři měsíce musel zestárnout tak o rok, s východem slunce odjížděl na jednání a přesto že se vždy vracel unavený a i naštvaný,protože bratři se místo snahy najít kompromis obviňovali navzájem ze svých vlastních chyb a Lotharovi se pomalu dařilo rozdělovat křehké spojenectví, které musel Tristan držet u sebe, všechen svůj volný čas se pokoušel trávit se mnou. Chudák byl ztrhaný jako kůň.
„Eiro?“ Gisila mě vytrhla ze zamyšlení „co znamená:pojď se mnou a zem se otřese?“
Gisila byla stále tak naivní, možná je dobře že jsem s ní čas trávila já, protože ty prasáci by jí zničily.

Konečně jsem usnula. Ale to jen proto že jim alkohol došel dnes ráno. Poslední měsíc jsem byla vyčerpaná tak, že jsem chodila pouze sílou své vůle. Pak mě něco praštilo po hlavě a já ztratila vědomí.

Probudila jsem se ve vlhké kamenné místnosti připoutaná ke stropu. Po zápěstí mi ztékala krev, ale kupodivu jsem se cítila docela odpočatá. Neměla jsem sebemenší ponětí kde jsem, nepřátel jsem měla až, až takže toto jsem mohla dřív nebo později čekat.
Do místnosti někdo vstoupil pokusila jsem se otočit ale bylo to marné, naštěstí etiketa vysmívání předepisuje dívat se protivníkovi do očí. Byl to Sorta a plášť měl připnutý sponou s Lotharovou výsadou, nepřekvapilo mě to tak jsem ho pozdravila pouze úšklebkem. Pokud jsem si někdy v minulosti myslela že zemřu, tak teď jsem na to mohla vsadit i poslední groš.
Sorta se zarazil protože on očekával jinou reakci „to se ani nezeptáš proč jsem to udělal? Nebo nebudeš prosit o milost?“
„nějak vzdáleně tuším a takovou radost ti neudělám, stejně mě zabiješ“
Tentokrát se usmál „to máš pravdu“ řekl a uhodil mě do obličeje tak že mi přelomil nos
„Sorto! Počkej na výslech“ ozval se další hlas.
„koukám že jsi si přivedl kamaráda“
„Přivedl jsem si…tvou noční můru“
Předstoupil muž v kápi a mě bylo jasné, že mě odsoudí za čarodějnictví. Byl to Ignác. „mohla jsem si myslet že jsi ten požár založil ty.“
Zasmál se „pojď mi pomoc připravit…nástroje“
Sorta se ke mne naklonil „ještě se uvidíme“ zašeptal a vrazil mi kolenem do žaludku.
Tentokrát se z toho nedostanu…