Růže a meč-kapitola XVII. konec na hranici

Rány a zlomeniny mě neboleli jako žaludek a hlava. Za poslední hodinu jsem se pozvracela pětkrát ale nehodlala jsem se vzdát i kdybych se přiznala k čarodějnictví nebo ne budu vinná.
Vysela jsem v okovech které se mi čím dál víc zařezávali do masa. Moje poprava se měla konat už za hodinu, žaludek se mi znovu obracel na druhou stranu a dělalo mi potíže se znovu nepozvracet. Kolik toho ještě budu muset vydržet.
Nějaký kněz mě přišel vyzpovídat a dát poslední pomazání. Plivla bych mu do tváře kdyby to neznamenalo znovu obrácení žaludku. Pak mi zavázali oči svázali mi ruce, což oproti visení v okovech bylo pohodlné a vedly mě ven, já jsem skoro nechodila měla jsem zpřelámané holení kosti takže mě musely skoro nést. I přes šátek mě slunce praštilo do očí, nadšený dav na mě začal křičet několikrát mě někdo uhodil a dokonce srazil k zemi, nakonec po mě začaly házet shnilou zeleninu. Už jsem si skoro přála aby mě zabili a já už tohle měla za sebou. Přivázali mě ke kůlu na hranici, Ignác měl zase nějaký ten svůj projev a pak už se začínal náměstí kouř a praskání dřeva. Začínalo být pěkné horko. Většina lidí by se na mém místě začala modlit či něco takového já jsem však věděla, že pokud mi někdo pomůže bůh to nebude.
Žár mi začal kroutit kůži na nohou bolelo to, ale upřímně čekala jsem to horší. Pár lidí v davu začalo ječet a křičet a mě něco přeseklo provazy, shodilo mě z hranice na zem a mlácením dekou či něčím takovým mi uhasil hořící oblečení a vlasy. Ozvalo se zatroubení a na nádvoří zřejmě podle řinčivého zvuku nabíhali vojáci. Někdo mě zvedl ze země, hodil si mě přes rameno jako pytel obilí a utíkal se mnou pryč ozývali se zvuky boje a řinčení mečů několikrát musel bojovat i ten který mě nesl na rameni. Pro můj rozbouřený žaludek nebyly houpavé pohyby nic povzbudivého. Vzduch se začínal čistit a zvuky tišit, když zmizely úplně zastavili jsme. Ten někdo mě posadil na zem, rozvázal mi ruce a sundal šátek z očí. Ihned jsem Štěpána objala tak silně jak jsem jen mohla a nepouštěla se ho. Za chvíli přiběhl Tristan a za ním další tři muži, chtěla jsem vstát a obejmout i jeho, jakž takž jsem se zvládla zvednout, ale jakmile jsem to udělala žaludek se mi otočil na druhou stranu, padla jsem na kolena a zvracela do křoví.
„nemáme moc času, musíme hned vyrazit“ podotkl Tristan.
„takhle to moc rychle nepůjde…“
Po tom co mi dali napít čisté vody se mi udělalo lépe kdo ví co mi to dávali za vodu ve vězení, střídaly se v mém nošení a většinu cesty jsem prospala a zvracela jsem už jenom třikrát.
„jak je to ještě daleko?“zeptala jsem se rozespale, ani jsem nevěděla kdo mě zrovna nesl
„už je to jen kousek…Albert se o tebe postará“
Při zjištění, že je to Tristan jsem se zavrtala hlouběji a víc se uklidnila.
„co se vůbec stalo?“
„Sorta a Ignác se přidali k Lotharovi“
„Ignác je ale…“
„žije a byl to on co požár založil, zřejmě si myslel, že ho prozradím tak chtěl zahladit stopy.“
Chvíli mlčel a já znovu začala usínat „Eiro?“ řekl.
„hmmm“ zakňourala jsem.
„hodně jsem přemýšlel a když jsem si myslel, že jsi možná mrtvá…tak teprve tehdy jsem si vše plně uvědomil a…a už nechci bez tebe být ani minutu…takže…“ has mu přeskakoval a byl mírně přiškrcený. „ Eiro dcero Deidřina dopřeješ mi tu čest a staneš se mou ženou?“
Musím se přiznat že mě to trochu zarazilo Tristan si předtím nechával dívky tak na noc či dvě a teď se chtěl připoutat, snad, na celý život, samozřejmě že jsem řekla ano, byl to snad nejšťastnější okamžik mého života.

„proboha co jí to provedli?“ vyjekl Albert hned jak mě spatřil. A hned začal sčítat škody „ no tohle bude nejméně…tři hodiny práce, pro tebe bolestivé práce“
Tristan slíbil že se mnou zůstane, ale brzy ho zavolaly na nějakou poradu a tak tam se mnou zůstal Štěpán. Náprava snad byla horší než samotné mučení, a to i když mi Albert dal nějaké bylinky na utlumení bolesti, myslím, že jsem musela Štěpánovi přerovnat kosti v dlani. Konečně to bylo za mnou, připadalo mi to jako věčnost. Albert teď už jen míchal nějaké bylinky do jakési pasty aby mi vyléčil popáleniny, jakmile se s ní ke mně přiblížil silný zápach pasty mi znovu zvedl žaludek a znovu jsem zvracela.
„tohle dělá celou cestu…“podotkl Štěpán.
Albert vypadal že přemýšlí, pak řekl jen : můžeš nás nechat o samotě synu“ počkal až odešel a začal mě prohlížet oči, ústa, měřit tep a tak.
„dostala jsem hodně ran do žaludku, a mohli mi něco nasypat do vody může to být mírná otrava a tak jsem hodněkrát schytala do hlavy, takže to může být i otřes mozku to by mimo jiné vysvětlovali tu únavu a taky…“
„Eiro, musím se tě zeptat…mno vztah mezi tebou a Tristanem přede mnou nemáš šanci ututlat…teď mě zajímá na jaké je úrovni“
„no musím se přiznat, že jsem s ním…zasnoubená“ nechápala jsem proč se mě na to ptá.
„mno to je hezké, ale abych byl upřímný, no…jak to říct…zajímala by mě spíš druhá strana vašeho vztahu“
Ještě chvíli mi to trvalo…a pak mi došlo na co bratr Albert narážel.