Růže a meč-kapitola XVIII.loučení

„to ale není možné…já…teda, měla jsem měsíční krvácení a to…no prostě nemůžu být“ breptala jsem nesouvisle.
„můžeš a jsi. Občas trvá než se tělo úplně rozpomene, kór s tvým náročným režimem“
„nikomu to nesmíš říct!“
„oh Eiro už zase? Tím že to budeš tutlat to nenapravíš.“
„to samozřejmě vím, ale chci počkat až bude vhodná doba.“
„a kdy to jako bude? Až ti praskne voda? Eiro tohle už není jenom tvoje volba.“
„ano je! A jestli ti to dělá problémy tak to bez jako zpovědní tajemství“ na to nemohl Albert nic namítat.

Za dva dny jsem se už postavila na nohy mé kroky byly vrtkavé, ale ležet už jsem nevydržela.
Tristan byl zaneprázdněn, protože zaútočili na Lotharovu armádu, válka již byla nevyhnutelná. Všichni se chystali na bitvu která vše rozhodne.
„pokud mě tu chceš udržet budeš mě muset k něčemu přivázat!!“
„Eiro tohle nemá nic společného s tím že jsi to ty!...jsi zraněná, takže nebudeš ohrožovat jen sebe, ale i ostatní. Nezapomeň voják svým štítem nechrání jen sebe ale i spolubojovníky vedle sebe, v tomhle stavu se sotva udržíš na nohou…“
„tak mě nech u lukostřelců“
Tristan se zasmál „oh Eiro víš že tě miluju, ale sebevrah nejsem“
„já vím jen…já se tu zblázním všichni budete pryč a co já tu…budu jen čekat jaká vlajka zavlaje a kolik lidí se vrátí?“
Políbil mě na čelo a usmál se s uklidňujícím pohledem.

Zaklepala jsem na dřevo před Štěpánovým stanem a vstoupila dovnitř. Byl již oblečený do lehké oplátované zbroje a v podpaží si držel helmu. Usmál se na mě.
„mohu mít na tebe jednu prosbu?“
„cokoli“ odpověděl a ještě si utahoval holení chrániče.
„můžeš ohlídat Tristana?“
„oh…že mě to vlastně hned nenapadlo“
„co?“
„zajímalo by mě čím tě tak přesvědčil?“
„o čem to mluvíš?“
„Eiro jako by jsi nevěděla že průměrná délka jeho vztahů byly dvě hodiny, vše je to pro něj jen hra…zábava, odkopne tě jako…plesnivý chleba“
„abys věděl tak jsme zasnoubeni!“
„oh jo tak takže jsi těhotná?…nebo si ho opila?“
„a to je jako jediný důvod proč by si mě někdo chtěl brát?? A on o tom neví“
„já vím asi milion důvodů, ale tohle je prostě tristan, on…počkat o čem neví?“
Sama jsem se zarazila, prozradila jsem o trochu víc než jsem chtěla.
„ty…ty jsi…oh proboha…a jak to že o tom neví?“
„poslední co by teď potřeboval je další stress, prosím Štěpáne vždy jsi byl můj přítel a vždy jím budeš…vím že jsi toho pro mne udělal stokrát víc než já pro tebe, ale slibuji. Že tohle je poslední věc o kterou tě prosím“
„omlouvám se, ale já už nemůžu“ řekl a odešel.

Tristan mě ještě jednou políbil, nandal si přilbici a otočil se k odchodu. zavřela jsem oči, neměla jsem sílu dívat se jak odchází.
Vojáci se daly do pohybu, vojenským krokem. Tristan se na mě naposledy podíval přes rameno.