Pod křížem Templářů- Kapitola 3

Velitel oddílu, Jan ze Ždánic, si prohlížel svůj úlovek. Nejvíce se mohl jeho pozornosti těšit Romentus, ležící na zemi a upřeně hledící do zdi. On i ostatní pochytaní hosté z šenku byli dočasně uvězněni na Ždánické tvrzi. Její majitel, Petr ze Ždánic, bratr královského vojáka, přecházel po rozlehlé místnosti a přemýšlel. Pak se obrátil na spoutaného mnicha.
„Rád Vás opět vidím Romentusi“ tón hlasu nebyl přátelský a výraz tváře jakbysmet. Petr působil, jako vysoce postavený šlechtic, přesto byl jen pouhým pánem své tvrze. Oblékal se do krásně zdobených kabátců a nohavic, vysoké škorně z kvalitní kůže koupil v Německu a plášť přehozený přes pravé rameno byl tlustý a těžký, vyrobený do zimy. Petr jej získal při tažení do Polska a byl na něj velice hrdý.
Romentus se na svého věznitele ani nepodíval a dál upřeně hleděl do zdi. Jan ze Ždánic si pohladil holou lebku a letmo se podíval na bratra. Nebyli si příliš podobní. Jan byl voják, zatímco Petr vedl život plný intrik a posluhování mocné šlechtě. Jan byl muž v plné síle, ale jeho bratr byl malý, pobledlý a s propadlými tvářemi.
Mnich usilovně přemýšlel. Zatím není ve vězení, pouze v hlavní místnosti paláce. Všude je dřevěný masivní nábytek, ale nikde žádné zbraně. Z krbu sálá příjemné teplo, ale polena v něm jsou velká, těžká a pro boj nepraktická. Má svázané ruce, proto je boj s ozbrojenými stážemi zbytečný a s pomocí podvodníků se nedá počítat. Musí zjistit, co se chystá.
„Kdybych mohl to samé říci o Vás, pane ze Ždánic. Bohužel, mé zásady mi v tom brání.“
„Ale Romentusi, víte, že vše co dělám, je pouze Boží vůle.“
Romentus se neubránil úšklebku. Znal svého věznitele dobře a bylo mu nad míru jasné, že za jeho zajetím stojí někdo jiný. Napadalo jej mnoho urozených i neurozených lotrů. Za svůj život si stihl udělat mnoho nepřátel, proto bylo těžké uhodnout, kdo za tím vším stojí.
„Věřte, pane, že o Vašich božích skutcích vím své. Ale znám vás a vím, že za hraní kostek jsem zatčen nebyl. Proč jsem se tedy nedobrovolně stal vaším hostem?“
„A proč nedobrovolně? Jistě jste přeci chtěl zastavit na mé tvrzi a vrátit mi, co mi náležitě patří.“
Nic nechápající podvodníci poslouchali rozhovor velice bedlivě. Zvláště po mnichově větě, že nemuselo jít o kostky, dostali se do velkého očekávání, jak se situace vyvine. Hostinský Blažej byl na pokraji mdlob a neustále se modlil.
„Mám asi děravou paměť, ale nepamatuji si, že bych si od vás někdy půjčoval.“
„ Rád bych vám váš dluh připomněl, ale dnes jsme zde díky jiné záležitosti. Jsem jen prostředník. Tahle schůzka se koná díky někomu významnějšímu, než je má maličkost. Navštívil mě jeden váš známí. Prý jste staří přátelé. Pierre de Lancoux.“ To jméno se rozléhalo Romentusovi v hlavě. Tolik starých vzpomínek. Jako mnich neměl znát nenávist, ale tento člověk v něm vzbouzel pocity nenávisti, zloby, ale také skutečný strach. Na čele mu vyrazily krůpěje potu a silně pobledl. Očima těkal po rozlehlém sále a jazyk se lepil na patro. Petr ze Ždánic si ihned všiml mnichovy reakce a zeširoka se usmál. „Věděl jsem, že si vzpomenete,“ samolibě si hladil bradku a těšil se pohledem na nervózního mnicha.
Když se Petr nadechoval, aby srazil mnichovu nepoddajnost na dno, ozvaly se za dveřmi kroky. Člověk, který je vydával, musel být silný, těžký a oblečený do rytířské zbroje. Kráčel úzkou chodbou, protože ozvěna byla velice silná. Bez klepání vstoupil do rytířského sálu. Všichni přítomní si jej pořádně prohlédli.
Stál před nimi starý muž, poměrně vysoký, s hustými sněhově bílými vlasy a velkým knírem. Na sobě měl bílou halenu a plášť s rudým křížem. Pod halenou byla drátěná košile. Po pravém boku se mu pohuboval meč s krásně zdobeným jílcem a s rubínem zasazeným do hrušky. V pravé ruce třímal abakus, malé žezlo, patřící vysokým hodnostářům Temlářského řádu. Byla to krátká železná hůl, zakončená diskem, do kterého byl zasazen zlatý Templářský kříž. Celý abakus byl odlit z tmavého kovu a jeho barva se dala přirovnat k Peirrovým očím. Černé a plné zla si prohlížely všechny lidi v místnosti. Některé, jako stráže a Blažeje téměř přelétly, zato Petra a Romentuse zkoumaly velice bedlivě. Jako by jim viděl až do morku kostí.
Pán Ždánické tvrze chvíli znejistěl, ale když si všiml hrůzy v mnichových očích, jeho síly se rychle navrátily.
Pro hostinského i falešné hráče to byl pouze podivný rytíř, pocházející z ciziny. Jan ze Ždánic vše tiše pozoroval. Vždy se chtěl stát čestným rytířem, sloužícím svému králi, ale teď se nejspíš stal pouze loutkou svého bratra. Rozhodl se, že nechá věcem volný průběh, ale zároveň se pokoušel zjistit, zda mu věrnost bratrovi příliš neuškodí.
Pětičlenná stráž v rytířském stále pozorovala zajatce bez většího zaujetí. Věděli, že hlavně mnich nesmí utéct. Všichni muži patřili pod velení pána pevnosti. Královská stráž měla zajít do vězení, kromě dvou členů, kteří zůstali u krčmy, aby objekt zabezpečili.
V sále na Ždánické tvrzi atmosféra houstla. Její majitel nechal svého hosta mluvit s Romentusem. Hovořili spolu latinsky, aby jim nikdo nerozuměl. Petr zatím nechal ostatní zajatce odvést do vězení. Jeho bratr se úkolu s radostí ujal. Necítil se v tomhle světě intrik svého bratra dobře. Byl rytíř a rozuměl spíše řeči meče, než používání pomluv a úkladných vražd. Vzal s sebou i bratrovi muže, a tak v sále zůstali jen tři zasvěcení.
Romentus se trochu uklidnil a oslovil templáře první. „Jak jste mě dokázal najít? Myslel jsem, že si dávám záležet na zametení stop.“ Pierre se jen lehce pousmál. „Vy si vážně myslíte, že se můžete skrýt? Nikoliv Romentusi, musíte pykat za své hříchy. Dávno vás nechrání kněžské roucho. Od té doby, kdy jste pozvedl meč proti křesťanovi. Nebo snad, když jste zprznil tu arabskou štětku?“ Mnich se chtěl na toho člověka vrhnout a holýma rukama umlčet navždy jeho ústa. I za cenu toho, že nepozná Království nebeské. Dávno přestával věřit v boží spravedlnost a žil v přesvědčení, že Bůh není tak milosrdný, jak dříve kázal a svět je špatný, plný zla, kterému Bůh, ani jeho církevní bojovníci nečelí.
Mezitím, co přemýšlel, mávl Pierre de Lancoux na Ždánického pána na znamení, aby někoho přivedl. Petr tak neprodleně učinil. Za pár chvil se vrátil do sálu. Po jeho boku kráčel mladý Templář. Nebyl příliš vysoký, ale zato velice pohledný a statný. Hnědá hříva vlasů, spadajících až na ramena se přes den na slunci krásně leskla. Měl oblečení stejné jako Pierre, ale nevlastnil abakus a u pasu se mu hopal prostý nezdobený meč. Lehce se uklonil kolegovi z řádu a latinsky se zeptal, čeho si žádá. Ten mu něco pošeptal a mladík se záhy plynulou češtinou obrátil na Petra:
„Myslím, že další části rozhovoru se budou odehrávat jinde. Můj pán říká, že se zajatci si můžete dělat, co chcete, ale mnicha si odvedeme.“
„To je sice hezké, ale co můj podíl?“
Mladík se podíval na svého mistra a tentokrát se ho francouzsky optal. Chvíli spolu hovořili. Pak se mladý Templář vyklonil z okna, vytáhl červený hadr a pustil jej na nádvoří. Záhy se začal masakr. Z čeledníku vyběhlo několik Templářů a rychle zneškodnili obránce tvrze. Královské vojáky odzbrojili a dva lehce zranili. Celé to trvalo jen malou chvíli. Petr ze Ždánic celou scénu pozoroval se stísněnými pocity. Bylo mu jedno, co děje jeho mužům, v tuhle chvíli se nejvíce strachoval o svůj život. Pierre nehnul ani svalem ve tváři a zkoumavě si pozoroval Romentuse. Hostinský Blažej se svalil na zem. Upadl do mdlob. Nikdo se po něm ani nepodíval.
Netrvalo dlouho a do sálu se vřítilo několik útočníků. Instinktivně se uklonili muži, třímajícímu abakus. Pak se obrátili na jeho společníka. Bylo jich sedm, dalších dvacet obsadilo nevelkou tvrz. Nejvyšší z nich se znova uklonil Pierrovi a pak podal mladému Templáři hlášení.
„Pevnost je naše bratře. Nebylo to těžké vítězství. Se saracény jsme vedli delší bitvy.“
„Výborně. Toho mnicha vezmeme s sebou. Za hodinu vyrážíme směrem ke Skalici. Na tvrz se dostaneme chodbami.“
Vysoký voják se uklonil a i se svými společníky opustil místnost. Romentuse zavřeli do chléva a připravovali věci k odjezdu. Jejich velitel zatím procházel s tlumočníkem obsazenou pevnost. Nebyla příliš rozlehlá, a prohlídka netrvala dlouho.
„Nebude jí škoda. Vemte jídlo a cennosti. Pak to tady podpalte.“
„Co s těmi v sále?“
„Nechte je běžet. Řekl jsem, že si s nimi ten vypočítavý parchant může dělat, co se mu zlíbí. Královským vojákům dejte tenhle pergamen. Stojí na něm, že jsme konali věc pro zájem církve. Někdo to snad přečte. A abych nezapomněl Oldřichu… dejte si záležet, aby to na zájem církve také vypadalo. Nikdo nás nesmí obvinit z vlastních zájmů.“
Oldřich přikývl na souhlas a šel si připravit koně na cestu. Pozoroval těla mrtvých obránců a rozhodl se, že všechny stopy nechá na zničení ohni. Zkontroloval spoutaného mnicha, posazeného na statného koně, ještě jednou prošel tvrz a pak po Pierrově boku vyrazil. Netrvalo dlouho a jejich bratři se k nim spolu se zajatcem připojili. Na cestu jim zářili plameny hořící tvrze.