Růže a meč-kapitola XIX.pole Fontenoi

Chodila jsem po stanu jako tygr v kleci…už jsem to nemohla déle vydržet. –omlouvám se všem- Začala jsem se oblékat do výzbroje lehkého pěšáka, vzala si svůj starý meč, helmu do ruky, před tím než jsem vystoupila ze stanu jsem se zastavila, několikrát jsem se nadechla a znovu s to promyslela. –ano- vyvedla jsem si jednoho koně ze stájí a ujížděla k polím Fontenoi.

Brzy jsem se však musela zastavit protože mi vlasy vypadly zpod přilby a zakryli mi vidění, nastrkala jsem si je zpět, ale za chvíli vypadly znovu. -Promiň matko, ale tentokrát…- vzala jsem své vlasy a jediným trhnutím jsem si je uřízla, ty se pak houpavým pohybem snesly na zem.
Čím více jsem se blížila zvuky boje a křik sílil. Žaludek se mi začal stahovat, ale otočit jsem se nehodlala, naopak mě to více přesvědčilo, že bych měla svým přátelům krýt záda.


Seskočila jsem z koně a vtrhla do bitevní vřavy.
Byl to naprostý zmatek neustále do vás někdo strkal, mlátil a kapky cizí krve mi brzy zašpinily oblečení i obličej a to i když jsem ještě na nikoho nezaútočila. Lotharova armáda měla přesilu, což se dalo čekat vzhledem k tomu, že ke královským vojskům připojil i ta svá císařská, a zdálo se že i začínají mít navrch. Už od pohledu bylo poznat, že jsou naši vojáci unavení. Z pachu krve a potu se mi dělalo mdlo…zápach byl stejný jako kdysi v tom kostele. Mé staré vzpomínky mi znovu vyvstanuly na mysl a začala se mi z toho motat hlava. Musela jsem se však uklidnit a začala jsem bojovat.

Již několik mích protivníků padlo k zemi, ruce, nohy, oblečení…vše jsem měla potřísněno krví. Očima jsem stále pátrala po Tristanovi a Štěpánovi, i když poslední co bych chtěla by bylo aby mě uviděly, to by byl větší průšvih než…ani přirovnání mě k tomu nenapadá, prostě by to bylo křížové seřvávání. Zrak mi padl na Ignáce jak na mírném kopci vyřvával nějaké ty svoje žvásty měla jsem chuť mu něco prorazit hlavou. Do někoho jsem vrazila zády, hbitě jsem se otočila „EIRO!? Zbláznila jsi se?!“
Srdce mi spadlo až do kalhot „Štěpáne…já…“
„co…Eiro, tohle…okamžitě jdi k lučištníkům, kamkoli hlavně pryč odsud…“
„ale…“
„OKAMŽITĚ!!!“ takhle naštvaného jsem ho snad nikdy neviděla, ještě chvíli jsem se na něj dívala a pak jsem se rozeběhla k vyvýšenině na které byly naši lučištníci.
Doběhla jsem tam celá udýchaná, sundala jsem si z ruky štít, z hlavy přilbu a prohrábla zpocené opižlané vlasy, bylo mi strašné horko.
„Eiro…?“ zeptala se nevěřícně paní Magdaléna, která pomáhala Albertovi se zraněnými. Třemi chvatnými kroky se ocitla u mne a dala mi takový pohlavek že se mi až zatmělo před očima. A za chvíli přišel i Albert. „zbláznila jsi se!!? Jít sem v tvém stavu?“
„a co jsi si to proboha udělala s vlasama?“
„nemůžete ten křížový výslech nechat napotom…?!“odsekla jsem, oba to zarazilo, ale zatím to nechali být protože je někdo zavolal k raněnému. Postavila jsem se vedle jednoho z lukostřelců, ten pootevřel ústa.
„ano jsem to já, nemám tady co dělat a tak dále…nechme to na potom…!“ bitva v žádném případě nevypadala příznivě. Červená Lotharova vojska zatlačovala naše modrá stále dál a rychleji.
„zabijte generála, no tak, tak ho někdo zabijte…!“ mumlal si druhý voják vedle mne
„co prosím?“ zeptala jsem se ho.
„jsou to žoldáci, rozumu maj jak pecen chleba, padne-li jejich generál, rozutečou se jako ovce…“
„a proč na něj nikdo neútočí?“
„my na něj nedostřelíme a v bitvě se prostě snažíš zabít toho nejbližšího v červeném.“
Zadívala jsem se na bojiště a pak na plápolající vlajku která pomáhala odhadnout trajektorii letu šípu, hned mi bylo jasné co budu muset udělat i když to znamená skoro jistou smrt. Otočila jsem se na Alberta a podívala jsem se mu dlouze do očí, znovu jsem si nasadila helmu, popadla štít a s jeho výkřikem:„Nééééé!!!!!!“ jsem běžela zpět.

Tentokrát jsem se snažila co nejméně bojovat, to jen zdržovalo, prostě jsem jen mezi všemi kličkovala a drala se kupředu. Už jsem se dostala na hranici mezi modrými a červenými, tam to bylo nejtěžší, ale jakmile jsem se přes ní protlačila postup byl docela jednoduchý, kupodivu si mne moc lidí nevšimlo. Čím jsem byla dál nemusela jsem čelit skoro nikomu, naproti tomu kolem mne začali létat šípy až jsem se konečně dostala k muži stojícímu na velkém kameni vykřikujícím rozkazy na všechny strany hromovým hlasem, který mi rozvybrovával helmu. Postavila jsem se do útočné pozice.
Pohled na mne ho pouze rozesmál a když seskočil dolů ozvalo se zadunění, byl dvakrát tak velký jak já, v jedné ruce řemdich a v druhé dlouhý meč. „PRAVÉ KŘÍDLO ZAČNĚTE JE SVÍRAT DO KLEŠTÍ!!!“vykřikl ještě jeden rozkaz přes rameno. Pak se rozpřáhl a švihl řemdichem, stačila jsem uskočit jen tak, tak abych se mu vyhla a ten se zabořil do udusané trávy skoro deset centimetrů hluboko. Pokusila jsem se této příležitosti využít a zasáhnout ho ale nastavil mi svůj meč skoro aniž by se na mne podíval. A ihned mi řemdichem podrazil nohy. Máchl a já se stihla jen tak, tak uhnout. Znovu a znovu jsem se musela přetáčet ze strany na stranu a vyhýbat se jeho ranám, ale na více jsem se nezmohla. Lotharova armáda začala být dezorientovaná a naši vojáci je začali tlačit k nám.
Po nějaké době se mi alespoň podařilo vstát, souboj dále trval a ne příliš příznivě pro mne, podařilo se mu zasáhnout mi záda a já padla na kolena. Byla to taková bolest
„malý ubohý paskvile!“ zastavil se těsně přede mnou a já se chopila své šance, zezadu jsem mu mečem prořízla svaly pod koleny. Padl vadle mne, vrazila jsem mu loket pod žebra, pak stejným pohybem zespodu do čelisti čímž jsem mu odkryla krk a mohla do něj snadno zarazit meč.
Vydal ze sebe už jen slabé zachroptění a padl mrtvý k zemi.