Růže a meč-kapitola XI. nový nádech

...Sorta stál přede mnou a vysmíval se mi, ten jeho obličej byl tak odporný, že jsem mu ho měla nutkání servat a zadupat do země, vytáhla jsem meč a vrazila mu ho do hrudi, znovu a znovu, ale nikde se neobjevoval žádná krev. Znovu jsem se mu podívala na obličej, ale místo Sorty tam stál zděšený tristan a ruce měl celé rudé od své krve která se mu řinula z břicha, ztuhla jsem a on se sesunul k zemi. Klekla jsem si k němu a otočila ho obličejem vzhůru, tentokrát to byla Štěpánova tvář, usmíval se na mě a já už byla skoro jako v mdlobách, zavřela jsem oči, zakryla si uši a třásla hlavou. Když jsem se konečně odhodlala znovu oči otevřít, seděl přede mnou Matouš a v ruce třímal svůj amulet který jsem nedávno ztratila, „zapomněla si!“ okřikl mě, „zapomněla si!!“ozval se za mnou matčin hlas, „zapomněla si!!“ opakovali moji sourozenci. „ZAPOMĚLA SI!!!“ křičely jeden přes druhého a čím dál hlasitěji, ty slova mi rezonovaly v hlavě, dělalo se mi špatně, bylo to jako by vás někdo mlátil do hlavy palicí a vy ne a ne omdlít, „zapomněla si.“ Zopakovala matka, chytla mě za zápěstí a hrubě si mě přitáhla.
„nezapomněla jsem, nikdy nezapomenu“ bránila jsem se, ale matka ke mně přiblížila svůj obličej a znovu pomalu šeptem zopakovala:“Z a p o m ě l a s i ! !“ její dech páchl jako ten kostel.
Pak mě kdosi uchopil kolem ramen a trhnutím mě otočil „neposlouchala si, ZRADILA si!!“ syčel Tristan a od jeho rukou se po mě začala rozlévat krev a za chvíli mi pokrývala celý oděv, byly to ty svatební šaty, ztěžkly a táhly mě k zemi. „To ty jsi mě zabila!“ vykřikl, zatřásl se mnou a hodil mě na zem. Někdo mi nabídl ruku, bála jsem se jí stisknout, ale po kratší úvaze jsem se jí chytila, a ruka mě až moc rychle vytáhla na nohy, zamotala se mi hlava „další pomoc kterou nehodláš oplatit!“ obořil se na mě Štěpán.
„Nechte mě být.!“
„proč, proč, proč??!!“křičely jeden přes druhého a kopali do mě, házeli si mnou jako s onucí a třásli se mnou že jsem přestávala vnímat svoje vlastní tělo, srážely mě k zemi a když se mi povedlo vstát srazily mě znovu „Eiro!!zabila jsi nás!Eiro!!zapomněla jsi!Eiro!! zradila jsi!EIRO!!...“

S trhnutím jsem se probudila na posteli a rychle se posadila. Dívala jsem se na svá roztřesená kolena, ztěžka oddechovala a roztřesenou rukou jsem si utřela pot z čela.
„Eiro?“ ozval se známý hlas a já s nervy na pochodu nadskočila div jsem nespadla z postele. „už je to v pořádku…jen se ti něco zdálo“
odkryla jsem si vlasy z obličeje a zděsila jsem se. „já jsem…mrtvá?“
on se pouze zasmál „ ne nejsi mrtvá“
„ale…ale, ty jsi měl být…mrtvý“
Znovu se zasmál „to mě až takhle podceňuješ? Nemohl jsem si jen tak umřít hlavně po tom co si mi řekla.“
Natáhla jsem k němu ruku a pomalu jsem se ho dotkla. Neprošla jsem na druhou stranu, on se nerozplynul v dým a jeho ruce nebyly ledové jako led. Okamžitě jsem vystřelila pevně ho objala a políbila. Objímala jsem ho snad hodinu a pak můj nával radosti přerušila jedna myšlenka, odtáhla jsem se a zahleděla jsem se mu do tváře „a…“
Ihned mu došlo na co se ho ptám, jen zakroutil hlavou a já znovu propukla v usedavý pláč, on mě objal a konejšil

…….taková malá vsuvka schválně zkuste uhodnout kdo to je :)…..







Druhý den se konaly pohřby…tolik těl. Svírala jsem v ruce kytici lučního kvítí a hleděla jsem prázdně na obřad. Jako by to sama příroda předpovídala spustil se déšť, déšť který přišel po dlouhém suchu jako by chtěl smýt všechny křivdy a špínu války. Naposledy jsem se dodívala do hlubokého hrobu a na bělostné tělo na jeho dně. Vypadal pouze jako by spal až se člověk skoro divil, že mu nevadí déšť, který dopadal na jeho obličej. Albert mi pokynul a já roztřesenou rukou vhodila do hrobu kytici.muži se pokřižovaly a začaly hrob zasypávat mokrou hlínou. Štěpán mě podepřel a stál tam se mnou…dlouho, mnohem déle než ostatní kteří již odešli a dokonce déle než déšť který odešel na jih.

Lothar úplně neprohrál, dohodl se s bratry a dostal východní tenký pás země a císařskou korunu.
Štěpán byl za čas pasován na šlechtice a dostal krásné pozemky v jižní Franské říši. Neměla jsem kam jinam jít tak jsem jela s ním. Po nějaké době se mé těhotenství už nedalo skrývat a kdekdo se do mne trefoval řečmi či sprostým slovem. Štěpán mne proto přesvědčil abych se za něj provdala, nemyslel to nijak sobecky, vše bylo jako dřív jen podle práva a boha jsme byly manželé.
O několik měsíců později se mi narodila krásná dcera, Trista, nikdo jí nemohl nařknout jako bastarda, měla stejně krásně zrzavé vlasy jako Tristan a koukala na mne stejně modrýma očima.
O dva roky později se mi narodil syn…Albert. Po nějaké době totiž má pouze přátelská láska přerostla ve vášeň a lásku opravdovou a to i když jsme oba věděly, že ho nikdy nebudu milovat tak jako Tristana, ale láska to byla silná a měli jsme spousty dalších dětí.

O tři roky později vyšla kronika o královských válkách, jak jsme byly oba zděšeni když jsme zjistili že jí napsal Ignác, ale nakonec nás ani nepřekvapilo, když mě popsal jako kurvu, která zradila a Tristana zabila a Sorta byl ten kdo zabyl Generála a to i když do něj bylo nabodáno snad dvanáct šípů a dvě dýky nakonec podlehl až když ho pět lidí bodlo do zad.
Jediné pravdivé popisy byly právě o Tristanovi, Štěpánovi a ještě pár vedoucích mužů, to si ani Ignác nedovolil změnit.

A tak skončil můj příběh, bezejmenného vojáka…královských válek a boji proti Vikingům.

…nezapomněla jsem, nezradila jsem…


A přesto díky Ignácovi…