Pod křížem Templářů- Kapitola 9

Celý den strávil Romentus v koňském sedle. Věděl, že má za patami své pronásledovatele, ale pomalu mu docházely síly. Uháněl lesem a snažil se je setřást, ale když si dopřál chvilku oddychu, tak brzy uslyšel dusot kopyt a štěkot psů. Netušil, kolik mužů po něm vlastně jde, ale rozhodně proti nim neměl šanci. Dostal se sice hlouběji do neprostupných lesů a mohl nastražit léčku, ale zatím na takovou akci nesebral odvahu. Vlastně až do chvíle, kdy jeho vraník uklouzl na mokrém listí a zřítil se i se svým jezdcem do mělké rokle. Kůň si zlámal vaz a Romentus přišel na nějakou chvíli o vědomí. Když se probral, cítil, že už dál nemůže. Měl sucho v ústech, jazyk se mu lepil na patro, těžce se mu dýchalo a navíc cítil děsnou bolest v rameni. Na těle měl jen několik oděrků a zlomeninám také nic nenasvědčovalo, ale rameno se brzy stalo téměř nepřekonatelným problémem. I sebemenší pohyb zraněnou končetinou a prudší gesta sráželi raněného k zemi. Navíc netušil kde je a každým okamžikem ztrácel náskok, jenž nabral přes noc. Zraněné rameno bylo naštěstí levé, takže byl schopný boje, ale každý menší úder do něj by Romentuse naprosto ochromil.
Začal nervózně přecházet po rokli vysypané uschlým listím. Stěny byli příliš rovné na to, aby po nich mohl ve svém stavu vyšplhat. Každý okamžik v něm evokoval myšlenku na smrt. Najednou se dostal do pasti, ze které není úniku. Ať se děje co se děje, Templáři se sem dostanou a jeho útěk tvrdě ztrestají. Smrti se nebál, ale při představě mučení se mu pomalu draly slzy do očí. Prohrábl si strniště, které mu za těch několik dní vyrostlo na bradě a potěžkal meč, který pevně držel ve své pravé ruce. Od pasu sundal malou láhev s vodou a trochu se napil. „Měl bych s ní šetřit,“ pomyslel si, když tu náhle uslyšel štěkot psů. Několika si všiml v táboře, když utíkal a byly to lovečtí psi. S těmi nebude lehké pořízení. Rychle si odříkal několik otčenášů a čekal na nepřítele. Ani ne za pět minut slyšel zřetelně hlasy svých pronásledovatelů.
Na okraji rokle se objevil vysoký Templář na statném ryzákovi a s úšklebkem na tváři zadul na lesní roh. Vyslal signál. Najednou sem mířila většina mnichových pronásledovatelů. Mezitím seskočil Templář z koně a tasil meč. Romentus si chtěl dodat odvahy, tak si ostentativně zívnul, aby dal najevo, jak ho podobné teatrálnosti nudí. Netušil, jaký to bude mít účinek. Jeho nepřítel se zarazil a ve tváři zrudl jak, tehdy ještě neznámé, rajče. Ze zad si sňal štít a rovnýma nohama se vrhl do rokle. Přistál poměrně dobře a ihned přešel do útoku. Podobnou drzost nesnášel. Už po několika prvních výpadech si Romentus uvědomil, že má proti sobě lehkého soupeře. Nechal se lehce vyprovokovat a jeho údery nejsou promyšlené. Díky tomu je i se zraněným ramenem dokázal bez problémů odrážet. Dokonce si dvakrát dovolil přejít do protiútoku. Celý souboj trval asi dvě minuty. Mnich dál odrážel soupeřovy údery. Nakonec se to rozhodl prubnout. Když jeho sok vedl ránu na mnichovu hlavu, Romentus ji odrazil do země a celou svou vahou se vyvalil na rytíře. Bylo to tak neočekávané, že Templář nejen přišel o meč a záhy i o štít, ale nebyl schopen ani tasit dýku, kterou měl u pasu. Toho využil Romentus. Rychle ji tasil z pochvy a jedinou ranou podřízl svého soupeře jak podsvinče. Několik proudů krve z přeťatých tepen obarvilo vítězův obličej na rudo. Jen za pár chvil však do rokle skočilo pět vojáků pod vedením dvou Templářů. Jeden byl vysoký a mohutný, ten druhý byl podstatně menší a poměrně tlustý. Žoldáci se vrhali na svou oběť po jednom.
Chtěli ho živého a navíc jim za něj slíbili odměnu. Ovšem po pár minutách už tři leželi na zemi v kalužích krve, která barvila vyschlé hnědé listy do temně rudé barvy. Poslední dva vojáci se rozhodli spojit síly. Nebyli ani vysocí, ani nějak dobře stavění. Ale i tak měli za sebou jistě několik rozepří, protože jejich tváře brázdilo mnoho jizev. Ten po Romentusově levici měl jizvu, která se mu táhla od levého ucha, přetínala obočí, nahrazovala kousek useknutého nosu a končila v pravém koutku úst. Tenhle zjizvenec stál rozkročený a v levé ruce si pohrával se sekerou, zatímco jeho druh se připravoval na útok těžkým kopím. Pomalu začali kolem své oběti kroužit jak dravé šelmy. Věděli, že ač jejich druhy zabil téměř okamžitě, stihnul utržit několik bolestivých povrchových ran. Každý souboj ho unavoval více a více, takže chtě nechtě je znavenější, než na začátku.
Stačilo jen malé pokynutí hlavou a na Romentuse se sesypalo několik tvrdých útoků. Každý odrazil, ale ne s takovou jistotou a elegancí, jako útoky předešlých soků. Tohle se opakovalo ještě dvakrát. Útoky nebyly vedené tak, aby zabíjeli, ale měli zranit, nebo alespoň unavit svou oběť, což se pomalu začalo projevovat. Při další sadě ran už se mnichovi lehce podlomila kolena. Musel své soupeře co nejrychleji odrovnat. Závisel na tom jeho život. Pořádně se nadechl a přešel do útoku. Rychle ťal na zjizvencovu hlavu, ale ten jeho ránu bez problémů vykryl. Romentus si tím prakticky odkryl celé tělo. Myslel, že se hned vrhne na kopiníka, ale k jeho zděšení nestál žoldák na svém místě. Vlastně byl až nebezpečně blízko a prudkou ranou holí z kopí udeřil Romentuse do zraněného ramene. Bolest byla natolik krutá, že zcela mnicha znehybnila. Další úder topůrkem sekery přivedl Romentuse do bezvědomí.