Pod křížem Templářů- Kapitola 11

Kvído spolu s rychtářem seděli u snídaně a živě diskutovali. Paní Ludmila byla znamenitá kuchařka. Přinesla mísu horké polévky s kousky masa a zelí. A protože ráno bylo neobvykle sychravé a nepřívětivé, zlepšili si všichni náladu horkou medovinou. Ve městě bylo živo. Plno občanů se právě probouzelo a zjišťovalo, že město je plné vojáků. I kupci, kteří chtěli pokračovat v prodeji, byli zadrženi v krčmách, nebo nebyli vpuštěni do města. Když rychtář s Kvídem dojedli, přesunuli se na rychtu, kde už je čekal kat Bartoloměj. Ještě, než se stačili na něčem domluvit, dorazil udýchaný biřic. Byl to ten, který stál před rychtářovým domem, a který přišel oznámit vraždu purkmistra Jaroše.
„Pane rychtáři,“ vyhrkl ze sebe udýchaně.
„Co se děje?“
„Našli jsme další mrtvé. Písaře Hynka a ponocného Plka.“
„Kde?“ zeptal se unaveně rychtář.
„Písaře našla jeho žena v posteli s dýkou v srdci. S Plkem je to těžší. Míra říká, že viděl, jak ho nějaký chlap probodl mečem a shodil ho do příkopu.“
Rychtář vstal a začal nervózně přecházet po jizbě. Ačkoliv bylo léto, z venku šel nepříjemný chlad a nebe zakryla neprostupná mračna. Děvečky spěchaly pro vodu, ale nikdo se na ulici nezdržoval. Zpráva o purkmistrově vraždě se roznesla neuvěřitelně rychle. Lidé, kteří chodili po ulicích se neustále otáčeli a nedůvěřivě pozorovali své sousedy. Ačkoliv nebyly pogromy na židy nic divného, nikdo se k útoku nepřihlásil. Ještě podivnější bylo, že útok nebyl veřejný a jednalo se o prostou vraždu.
Bartoloměj zachmuřil obličej. Byl vysoký a dobře stavěný. Nedávno mu bylo třicet let. Černé havraní vlasy mu padaly lehce do čela, díky čemuž vypadal o něco mladší. Obličej měl pěkný a souměrný s nakrátko sestřiženým vousem. Na sobě měl obyčejnou režnou košili a prosté nohavice. Když vraštil své husté obočí, nepůsobil příliš příjemným dojmem, ale jinak to byl skvělý a vzdělaný společník.
Nakonec se rychtář zastavil kousek od vyhaslého krbu a bezmocně rozhodil rukama. Po tomto výmluvném gestu mu biřic oznámil, že venku je chladno a ať si pánové vezmou pláště. Rychtář si svůj nasadil velice rychle. Byl z medvěda a koupil ho minulý rok na trhu v Míšni, kam cestoval za jedním svým známým. Kvído ani kat pláště neměli, ale oba svorně prohlásili, že trochu chladu vydrží. Nejprve zamířili do domu písaře Hynka. Ležel v jedné ze zapadlejších uliček, ale byl poměrně nový a působil upraveným dojmem.
V mázhauzu je čekal biřic. Byla to prostorná klenutá místnost s velkým stolem židlí. Na stěnách vyselo několik obrazů a v rohu stála masivní kovaná truhla. V protějším rohu byl písařský pulpit, na kterém ležela otevřená kniha. Všude vládl pořádek a čistota. Kromě hlavních dveří zde byli ještě troje další. Jedny vedli do dvora, kde měla písařova žena malou zahrádku s kořením, za druhými byla komůrka písařovi služebné a poslední ústily do kuchyně. Do druhého patra vedlo točité kamenné schodiště s pěkně vytesanými reliéfy. Písař si rozhodně na nedostatek nemohl stěžovat. Rychtář nakoukl do kuchyně, kde seděla služebná a nepřítomně se dívala do vyhaslých kamen. Seděla k rychtáři zády a ani jeho zakašlání ji nedonutilo se otočit. Proto ji nechal prozatím být a kývnul na své společníky. Společně vyrazili po kamenných schodech do patra.
Vešli do upravené jizby. Celou místnost měly osvětlovat sluneční paprsky, které by pronikaly krásně vykládaným oknem, ale mraky na obloze nepropouštěly téměř žádné světlo. Tahle místnost dělila celé patro na čtyři pokoje. Kromě této místnosti to byl pokoj písařovi ženy Jany. Na druhé straně se nacházela komnata písaře Hynka, za níž byla ještě jeho soukromá pracovna. Vše bylo zařízeno velmi honosně. Vyřezávaný nábytek v každém pokoji a na stěně v komnatě paní Jany nechal písař Hynek namalovat malou fresku. Přizval si na to dokonce nějakého malíře až z Benátek. Tím více Kvído nechápal, kde na takové drahé výzdoby bral obyčejný písař peníze.
Všichni tři zběžně nahlédli do komnaty písařovy ženy, ale na podrobnější prohlídku neměli právo, neboť vstupovat do komnat vdané ženy bylo nepřípustné. Proto vyrazili rovnou do ložnice písaře Hynka. Byl tam strašný nepořádek. Zdobená malá stolička byla převržená a po pokoji se válelo nejrůznější oblečení. Na velké posteli s nebesy leželo bezvládné tělo písaře Hynka. Byl oblečen do prosté noční košile. Všude byla zaschlá krev, ale ať kat prohlížel tělo sebevíc, tak na košili nebyla jediná známka po ráně. Zdálo se, že zemřel nahý a do košile ho oblékl někdo až následně. To by mohlo také vysvětlovat to rozházené oblečení po pokoji. Zatímco Kvído s Bartolomějem prohlíželi tělo, rychtář Karous přešel do vedlejší místnosti.
Písařova pracovna byla asi nejluxusnější částí domu. Místnost byla obložena drahým dřevem a nábytek byl bohatě zdoben nejrůznějšími orientální motivy. Navíc byl vyroben ze dřeva, které rychtář nikdy neviděl. Na policích leželi štosy knih i pergamenů. Ve dvou rozích stály dvě masivní kované truhlice, každá na pevný zámek. Karous si vše prohlížel s velkým zájmem, ale když nakoukl do knih, mohl pouze ocenit krásné iluminace, protože neuměl číst ani psát. Když zrovna listoval v jedné velmi barevně zdobené knize, přišel k němu Kvído. Také několikrát přešel po pokoji, vyzkoušel zámky u truhlic a prohlédl několik pergamenů. Nakonec nakoukl rychtáři přes rameno.
„Román o růži, nádherné dílo. Také velmi drahé dílo, mám-li říci pravdu,“ poznamenal Kvído.
„Ty umíš číst?“ zeptal se nevěřícně rychtář Karous a s obdivem se podíval na svého nového přítele a pomocníka. „Ano, dva roky jsem strávil v Magdeburku a pak jsem rok cestoval po Itálii a Francii. Viděl jsem iluminátorských verzí téhle knihy a musím říct, že tahle je velice povedená. Kdo ji opisoval?“ zeptal se zvědavě a začal knihou listovat. „Ach, tady to je. Ale to…“ zarazil se a několikrát si přečetl jméno autora. „Romentus Římský?“
„Romentus? To je ten mnich, o kterém jsi mi vyprávěl?“ otázal se Karous.
„Ano, to je on. Musela by to být velká náhoda. Tohle jméno je velice specifické. Zdá se, že se ale nepochlubil, že se mu říká „Římský“. Budu ho muset vyhledat,“ mumlal si Kvído pro sebe, když v tom ho něco napadlo. Začal si prohlížet další knihy, které ležely po celé komnatě. Rychtář pokrčil rameny, neboť věděl, že teď není nic platný a raději půjde prohlédnout tělo, než si ho Bartoloměj odveze. Celé pátrání zabralo Kvídovi asi deset minut, ale žádnou další knihu s Romentusovým jménem nenašel. Písař Hynek vlastnil několik vydání bible, ale také učené spisy starých Řeků, nebo Římanů. Musel být neskutečně vzdělaný. Kvído se snažil myslet. Zdálo se, že ten, co zavraždil purkrabího Jaroše má na svědomí i smrt písaře Hynka, neboť rána na písařově hrudi měla stejnou velikost, jako u purkmistra.
Rychtář Josef Karous i kat Bartoloměj skončili prohlídku těla a sešli do mázhauzu. Za pár minut se k nim připojil i Kvído z Káňovic.
„Tak co pánové, mhou si to nebožtíka odvést do márnice?“ zeptal se klidným tónem Bartoloměj.
„Já myslím, že ano. Mimochodem, farář Dominik si žádá tělo pana purkmistra do kaple. Konšelé se dohodli, že mu vystrojí pohřeb za městské peníze. Většina měšťanů s tím souhlasí. Daří se nám skvěle a peněz máme jak šlupek, tak proč něco nepustit na jeho pohřeb. Když začínal, tak pro město dělal dobrou službu,“ souhlasil rychtář.
„Mimochodem Kvído, mluvil jsem s Josefem a měl bys to vědět taky. Purkmistra chtělo zabít víc lidí zároveň. Když jsem zkoumal jeho krev a další věci, zjistil jsem, že vypil nějaký podivný odvar, který by ho do rána zřejmě zabil.“
„Jakmile skončíme to s Plkem, tak se půjdu pozeptat do hostince. Ty, Kvído, zkus navštívit našeho pasíře Břeňka. Viděl jsem, že by ses chtěl podívat do těch písařových truhlic. Ostatně, mě by to též zajímalo, co v nich ukrýval.“
„Možná zlato,“ vyhrkl trochu ukvapeně kat, ale jemu samotnému to přišlo příliš přímočaré.
„Ani to není vyloučeno, ale myslím, že tam najdu něco daleko zajímavějšího. Už mám pár nápadů…“ naznačil Kvído oběma vyšetřovatelům a v očích mu hráli veselé ohníčky. Celý ten případ mordů se neuvěřitelně zamotával. Čím méně toho věděli, tím víc bylo záhad a mrtvých. Tušil, že smrt purkmistra souvisí se smrtí písaře a také se smrtí ponocného, který tělo našel. Je možné, že vzal purkmistrovi, co vrah v nedbalosti přehlédl. Ale to všechno byli jen teorie. A bez důkazů se s nimi dalo fantazírovat až do soudného dne. Nakonec se shodli, že vyrazí prozkoumat místo, kde má ležet mrtvola ponocného. Manželka ani děvečka písaře Hynka nebyly schopné slova. Bartoloměj nařídil holomkům, ať v pokoji trochu uklidí a odvezou tělo do márnice. Karous zase dal rozkaz dvěma bincům, ať neustále hlídají písařův dům.
Když všichni tři přecházeli přes rynek, navrhl Kvído, ať rychtář zruší tu pohotovost ve městě. Vrah je zřejmě velice chytrý a důmyslný, když zvládne tři vraždy za noc a nikdo si ho ani nevšimne. Navíc podobné věci neprospívají obchodu.
„Pokud je totiž vrah cizinec, tak je dávno z města pryč. Mohl utéci jak katovskou brankou, tak klidně mohl podplatit muže u brány. Nezlob se, Josefe, ale o jejich inteligenci a loajalitě mám své mínění,“ nepatrně si rýpl Kvído.
„Ale vždyť já vím, že je to banda nekňubů, ale už mi párkrát dobře posloužili,“ obhajoval chabě své muže rychtář.
„No, a jestli je vrah místní, tak stejně neuteče. Bude dělat, že se ho všechny vraždy hrozně dotkly,“ vrátil se ke své teorii Kvído, protože nechtěl Karouse dráždit. Vždyť mu za hodně vděčil.
„Leda, že by ten cizinec ještě neskončil a zůstal ve městě dál,“ napadlo katovského mistra Bartoloměje.
„Je to asi ta nejhorší možná varianta, ale také jsem nad ní přemýšlel. Bojím se, že v pátrání po své věci ještě neskončil. A myslím, že část pravdy by nám mohly odhalit ty truhly u písaře v pracovně,“ zachmuřeně dumal Kvído.
Rychtář příkývl a trochu zrychlil krok. Mraky na obloze se honily a tma padala na zem. „Musíme si pospíšit, ty mračna se mi nelíbí. Musíme se podívat po stopách, než je smyje déšť,“ popoháněl své kolegy Karous. Konečně došli k Brněnské bráně, kterou hlídal mohutný biřic, halící se do svého teplého pláště. Vítr nepříjemně profukoval. Jakmile zahlédl kata s rychtářem, narovnal se a na jeho tváři se usadil vážný výraz. „Na to kašli a otevři bránu. Dovedeš nás tam, kde má ležet tělo našeho ponocného,“ nařídil přísně rychtář. Hromotluk zamžikal očima a nevěřícně se na svého nadřízeného podíval.
„Ale vždyť náš ponocný žije. Je támhle v tom domě u lékárníka Martina. Šel tam asi před půl hodinou. Možná dřív. Zatím nevyšel.“
„Co si to vymýšlíš holomku?“ rozkřikl se Josef Karous na biřice.
„Míra tvrdí, že viděl jeho vraždu.“
„To je, ale hloupost. Míru jsem od včerejška neviděl. Nechtěl jsem vám říkat, že nepřišel na hlídku. Myslel jsem, že je u Rozárky.“
Kvído s Bartolomějem se na sebe významně podívali. Tohle ani jeden nečekal. Rychtář se chtěl na hloupého strážného neurvale rozkřičet, ale protesty kata Bartoloměje a Kvída ho přesvědčili, že na to není čas, protože se musí rozhodnout, co dál.
„Bartoloměji, zkus říct svým pacholkům, ať obejdou hradby a zkusí najít tělo, jestli tam nějaké je. Pane rychtáři, vy zatím nechte město uzavřené a dejte pátrat po tom Mírovi. Taky by jste měl najít toho biřice, který nám přinesl onu zprávu.“
„Já myslím, Kvído, že vím, co mám dělat. Nejsem nováček v tomhle úřadu,“ utrhl se na mladíka rychtář, ale záhy přešel do mírnějšího tónu.
„Všechno to zařídím. Ty zatím skoč k našemu pasíři Břeňkovi. Musíme něco udělat s těmi truhlicemi. Potom běž k nám domů. Tam si odpočiň, má žena ti dá něco k jídlu. Večer se všichni tři sejdeme v šenku za městem, tam budem mít klid. Jmenuje se to tam U Kopáče. Trochu díra, ale na naše účely to bude stačit. Navíc tam čepují dobré pivo.“
Bartoloměj se lehce uklonil a zamířil za svými úkoly. Kvído přikývl, ale když chtěl odejít, přiběhl k nim asi sedmnáctiletý panoš se slámovými vlasy a zeptal se, kdo z nich dvou je rychtář. Josef Karous se představil a ne zrovna slušně mladíkovi vynadal.
„Omlouvám se, ale můj pán si vás žádá u oběda.“
„A kdo je tvůj pán?“
„Herbort z Fulmu, ale vás si žádá Bruno ze Schauenburku. V poledne vás čeká ve svém domě.“
Panoš se zběžně uklonil a utíkal pryč. Vyškovský rychtář zůstal stát jako opařený. Netušil, proč mu nikdo nepodal zprávu. Biskup zřejmě přijel kroměřížskou branou. V tom mu to došlo. Včera večer tam měl hlídku Míra.