Pod křížem Templářů- Kapitola 12

Romentus se pomalu probral. Nebylo mu příliš dobře. Cítil se malátný, bolelo jej rameno a v ústech měl nepříjemné sucho. Když se pokusil posadit, zjistil, že leží na shnilé slámě někde ve sklepení. Na rukou měl okovy s poměrně krátkým řetězem, který končil připevněn kruhy ve zdi, vysekané do skály. Celá místnost působila pustě a nevábně páchla. Moc z ní neviděl, protože ji osvětlovala jen malá smolná louč, upevněná v rezavém háku těsnu u mohutných dřevěných dveří, která spíše, než osvětlovala místnost, čadila. Oči si pomalu zvykaly na šero a mnich pochopil, že není nic, čím by se mohl kochat.
Cela, ve které ho drželi, byla holá místnost, která mohla mít po obvodu asi čtyřicet stop. Nic v ní nebylo. Žádná lavice, nebo nic podobného nebylo vidět.
Pokusil se zavolat na své věznitele, ale selhal mu hlas. Měl až příliš vyschlé hrdlo. Musel uznat, že se dostal do pěkné šlamastiky. Nepovedený útěk bude zcela jistě potrestán. Přesto byl o něco klidnější, než když utíkal hustým lesem, nebo když musel čelit přesile bojovníků. Ze svých úvah byl vytržen hlukem, linoucím se ode dveří, které se záhy otevřely a do tmy vstoupily čtyři postavy. Jedna k mnichovi přišla a jedinou ranou do spánku, poslala Romentuse do říše snů.
Netušil, kdy se probral, ani kde je. Cítil jen, že v okolí není chlad, který mu tolik vadil ve vlhké cele. Pokusil se otevřít oči, ale měl je převázané jemným šátkem. Zkoušel se hýbat a šlo to. Vstal z lavice, na které ležel a pomalu se procházel v malém kruhu. Nohy měl volné. Okamžitě vyzkoušel motoriku svých rukou a zjistil, že i ta není ničím omezená. Ihned si sundal šátek z očí.
Zřejmě se nacházel v sále nějaké pevnosti. Holé bílé stěny a lavice bývaly v každém druhém dvorci. Všiml si však erbu, který byl vytesán do krbové římsy. Krb byl mohutný a zdál se být dominantou celého sálu. Sálalo z něj příjemné teplo. Velká buková polena musel někdo přiložit nedávno, protože většina z nich ještě pořádně neohořela. Rodový erb, který byl na římse Romentus neznal. Zobrazoval zlatou otep slámy v červeném poli. Mnich se pomalu procházel po sále, aby si ho blíže prohlédl. Kamennou lavici, na které ležel, již znal. Krb už také prozkoumal. Přešel tedy k jedinému nábytku a to byl mohutný starodávný stůl. Dřevo bylo trochu zašlé, což ukazovalo na časté používání. Židle za stolem nebyla nijak vyřezávaná či zajímavá. Místnost osvětlovalo pět smolných loučí posazených do držáků po stěnách a také krb. Na jižní straně stály mohutné dveře pobité železnými pláty. Tyhle dveře zřejmě vedly ven. Romentus odhadoval, že je na nějaké obyčejné venkovské tvrzi. Na takových tvrzích bývaly vstupy do paláců v prvním patře a vedly rovnou na hradbu. Zdálo se to být pro útočníka výhodné, ale tento problém byl zažehnán padacím mostkem, ovládaným z paláce, který se dal v případě ohrožení zvednout. A pro jistotu byla do zdi vytesána dvě úzká okna, která spíše vypadala jako střílny.
Romentus najednou nevěděl, co má dělat. Netušil, proč je zde a proč není svázaný. Také nechápal ten šátek na očích. Rozhodl se, že svůj stav zjistí podle dveří. Ven se mu nechtělo, tak vyzkoušel dveře vedoucí hlouběji do paláce. Chvíli držel krásně zdobenou kliku, než se odhodlal za ni zatáhnout. Ovšem jakmile to učinil, nervozita z něj spadla. Dveře s tichým zavrzáním otevřely. Ukrývaly za sebou neproniknutelnou tmu, ale mnich podle svých zkušeností odhadoval, že má před sebou schodiště. Pomalu našlapoval a rukama se přidržoval chladných stěn. Netušil, jak velké je schodiště, takže nohama jen lehce šoupal po zemi. Když se mu zdálo, že je dostatečně daleko, napřáhl před sebe ruce a snažil se nahmatat schodiště samotné.
Jak sám rychle zjistil, tak se nemýlil. Dveře opravdu ukrývaly točité schodiště vedoucí jak do druhého a možná i třetího patra paláce, tak i do přízemí a do sklepení. Nechtěl se však vydat v takové tmě do neznáma, proto se otočil a vrátil se do sálu. Cítil se stále unavený a navíc cítil nepříjemnou horkost. Lehl si tedy zpět na nepohodlnou lavici a brzy již pravidelně oddechoval.
Vzbudilo ho až třesení dívčí ruky. Pomalu se zvedl a zjistil, že opět leží někde jinde. Tentokrát byl nahý a ležel na pohodlné posteli s nebesy, pod příjemnou a teplou přikrývkou. Ta ruka, která jím třásla, patřila mladé slečně. Byla poměrně vysoká a moc pěkně se smála. Plavé vlasy měla svázané do dvou dlouhých copů, které jí padaly přes ramena. Její obličej byl souměrný a jemný, skoro ještě dětský, ačkoliv se mohla chlubit ženskými křivkami. Chrpově modré oči si se zájmem prohlížiteli cizincův obličej. Konečně vypadal zdravěji a veseleji, než když ho sem dovezli.
Romentus se pomalu chtěl zvednout, ale když si uvědomil, že je nahý, rychle si lehl zpět a zakryl se až po bradu. Dívku to evidentně pobavilo.
„Přede mnou se nemusíte stydět, otče. Ošetřuji vás tu již několik dní. Je pravda, že se u vás střídáme s mou tetou. Ale jestli vám nevyhovuje má přítomnost, pak stačí říct,“ usmála se sladce, ale bylo znát, že odpověď již předem zná.
„Omlouvám se, ale nejsem zvyklí na přítomnost ženy tak blízko svého lože. Klidně smíte zůstat, ale nejprve mi řekněte, jak se jmenujete.“
„Jmenuji se Anežka a toto je tvrz mého otce.“
„A jak se jmenuje? Kde leží? Co se vůbec stalo?“
„Jen klid, lehněte si, já vám donesu víno a vše vám pěkně povím,“ řekla vesele a rychle odběhla. Romentus netušil, co si má o Anežce myslet. Zdálo se mu, že má neskutečně bystré a vnímavé oči a přes to se chovala trochu jako dítě. „Bůh ví, jestli někdy opustila otcovu tvrz,“ pomyslel si Romentus. Protáhl se a musel uznat, že cítí po dlouhé době opravdu odpočatě. Nic ho nebolelo a zdálo se mu, že jej někdo dokonce krmil, neboť nepociťoval přehnaný hlad. Anežka se vrátila skoro okamžitě a přinesla s sebou džbán vína a dvě sklenice s nazelenalého skla. Do obou nalila víno a jednu podala ležícímu mnichovi. Romentus k vínu přičichl a musel uznat, že voní nádherně. Cítil v něm nejrůznější aromatická koření, a když se napil, tak byl blahem bez sebe. Víno bylo jemné, ale koření v něm mu dodávalo prazvláštní, ale velice zajímavou příchuť. Rychle vypil jednu sklenici a záhy i druhou, zatímco Anežka měla jen lehce upito ze své. Když mu dolila třetí, tak se Romentus posadil na posteli a vybídl ji, ať mu poví víc o tom, jak se vůbec dostal sem, a kde tedy je.
„Můj otec se jmenuje Smil ze Šitbořic a tohle je jeho tvrz. Já jsem Anežka, jeho jediná dcera. Včera jsem měla narozeniny. Bylo mi dvacet. Mám ještě dva bratry, Václava a Marka. Václav je z nás tří nejstarší a nejsilnější. Marek je o dva roky mladší než Václav a o rok starší než já. Václav je takový věčně zamračený a vážný, proto mám radši Marka. Otec je nás velice pyšný, ale myslím, že má nejraději Václava. Vyhrál už několik turnajů a navíc bude dědit všechno. Na naší tvrzi s námi žije ještě třicet otcových vojáků, pět čeledínů, sedm děveček, kuchařka a naše teta Helga,“ začala vypočítávat Anežka na prstech. Romentus ji jen pobaveně sledoval a usrkával skvělé víno. Dívka si toho všimla a nezapomněla podotknout, že pochází z jejich vinice. Romentus jen pochvalně pokýval hlavou, neboť musel uznat kvalitu Šitbořických vinic. Anežka se na mnicha usmála a pokračovala.
„Před týdnem se otec velice rozhněval, neboť Templáři si prý rozestavěli tábory po širokém okolí a část z nich leží i na našem panství. Vzal všechny naše vojáky a spolu s Václavem vyrazili Templáře ztrestat. Vrátili se po dvou dnech a přivezli vás, otče, v jednom kočáře. Václav mi vyprávěl, že celý den zjišťovali, kolik těch lumpů je. Tvrdil, že v průměru zůstávalo v táborech tak dvacet bojovníků a pět Templářů. Otec měl sice početní převahu, ale útok na podobný tábor prý není žádná sranda. Nakonec uviděli, jak vás přemohla ta přesila. Asi jste netušil, že vás odvezli do dvorce pána Boleslava z Těšan. Je to spojenec Templářů, zatímco můj otec s nimi vede boje. Tvrdí, že jejich roztahovačnost je až neuvěřitelná a diví se, že král s tím něco neudělá. Já sice král neznám, ale myslím, že má na starosti větší problémy, než naši tvrz. Ale když se otec dozvěděl, že Boleslav z Těšan vězní mnicha, tak se rozhodl, že vás osvobodí. My totiž s pány z Těšan vedeme už dlouho válku. Jenže před dvěma lety zemřel starý pan Čeněk a jeho syn Boleslav převzal vládu nad statky. A první co udělal, bylo to, že se spojil s Templáři z Čejkovic. Ale Václav říká, že my jim ještě ukážeme. Ale abych se vrátila. Tak můj otec s Václavem a našimi muži se vrátili k nám na tvrz, vzaly lana a žebříky a vyrazili. Ale až v noci, aby měli větší šanci. Před půlnocí provedli zteč a co nejrychleji se vás snažili osvobodit. Když se jim to povedlo, tak se vrátili domů. Jeden z našich vojáků, Příbík se jmenuje, tvrdí, že zabili pět mužů pána z Těšan a sami nepřišli ani o jednoho muže. Musela to být velká bitva. Ale je pravda, že trvalo skoro celou noc, než jsme spolu s tetou ošetřili všechna zranění. Vás jsme zatím uložili na lavici do sálu. Když jsme pro vás přišli, měl jste horečku a tři dny jsme se báli, že umřete. Naštěstí nám pomohla jedna kořenářka. Včera vám opadla horkost, a jak sám vidíte, dnes jste zase chlapík.“
Romentus musel uznat, že pán ze Šitbořic je zřejmě odvážný voják a hned se o tom Anežce zmínil.
„Ano, tatínek je velice odvážný a o mě se moc hezky stará. Jen moc nejezdím ven. Ale tetička říká, že svět venku je velice nebezpečný. Můj otec tvrdí, že si kvůli vám nadělal dost nepřátel. Mladý Boleslav z Těšan je spojenec nejen Templářů, ale také Hynka z Boleradic. A ti dva, kdyby se spojili, tak možná naši tvrz dobyjí.“
Dívce se do očí vedraly slzy. Rychle se otočila a vyběhla z komnaty. Romentus dopil číši vína a znova usnul.
Probral se až další den. Slunce se již vznášelo vysoko na obloze a všude vonělo seno. Žně se blížily každým dnem. Romentus vstal z postele a svůj mnišský šat našel v malé kované truhlici. Rychle si ho oblékl. Meč mu chyběl, ale nebylo to nic, co by se nedalo napravit. Opustil komnatu a po kamenném schodišti osvětleném několika smolnými loučemi a slabým slunečním světlem, které sem pronikalo z úzkých střílnových oken, sešel do prvního patra. Rytířský sál již znal. Nyní v něm bylo o něco živěji. Asi deset vojáků s erby pánů ze Šitbořic sedělo kolem několika masivních stolů, rozestavěných po celém sále. O něčem živě diskutovali.
Příchod mnicha zaregistroval pouze jeden mladík v drahém šatu z kvalitních látek. Měl modrou halenu, hnědé nohavice a přes ramena krátký plášť s rodovým erbem. Měl pěkný souměrný obličej, modré oči a plavé vlasy nakadeřené podle poslední německé módy. Vousů mnoho neměl. Mnich ho odhadoval na Anežčina bratra Marka. Nemýlil se. Mladík se k němu rozběhl pomalu s otevřenou náručí. Zeptal se ho na zdraví a rychle se představil.
„Omlouvám se za ten povyk, otče. Naši muži právě dojedli. Pojďte, provedu vás po naší tvrzi,“ vyhrkl na Romentuse Marek. Mluvil rychle a působil velice roztržitě.
Celou tvrz prošli poměrně rychle. Kromě paláce ji tvořila kovárna, chlévy a malá budova pro posádku. To vše bylo obehnáno poměrně nově postavenou palisádou. Na západní straně ještě stála válcová obranná věž. Nic moc neobvyklého. Jak Romentus tušil, vstup do paláce byl v patře chráněn padacím mostkem. Nebylo tu nijak živo. Jen kovář pracoval a byly slyšet údery jeho kladiva. Sem tam prošla děvečka s vědrem vody, nebo čeledín s pící pro koně. I Marek pochopil, že se není až tak čím chlubit, proto podotkl, že se nejedná o výstavní tvrz, ale není to tak špatné. Romentus nic nenamítal, i když měl na jazyku několik ironických poznámek.
„Otec by s vámi rád mluvil. Chce se vás zeptat na mnoho věcí. Jak, že se jmenujete?“
„Romentus. Sloužil jsem u bratrů benediktýnů.“
„Netušil jsem, že benediktýni válčí s Templáři,“ podotkl jízlivě Marek. Zdálo se, že už se netváří tak přátelsky.
„A proč hovoříte o minulosti. Což už nejste mnich?“
„Jsem, ale nehlásím se k žádnému řádu. A co se týče Templářů, pak do mých vztahů k nim vám nic není. Rád bych si promluvil s vaším otcem, pane Marku.“
Mladý šlechtic se podíval na Romentuse nepřívětivým pohledem, ale i tak mu pokynul rukou k paláci na znamení, že se jeho společnosti rád zbaví. Přešli na palisádu a opět vstoupili do rytířského sálu, který se zatím poměrně vylidnil. Většina hradní posádky šla na hlídku, nebo se natáhnout. Jen kuchařka se děvečkou sbíraly nádobí. Marek odvedl Romentuse až do třetího patra paláce. Nacházely se tam komnaty jednotlivých členů rodiny. Marek zaklepal na dveře po levé straně schodiště a počkal na pokyn. Za malou chvíli se ozvalo hrubé: „Vstupte!“
Pokoj Smila ze Šitbořic byl vybaven prostě a neútulně. V rohu stála malá postel, v dalším masivní kovaná truhlice a pod širokým oknem stůl. Byl zhotoven z dubu a za ním seděl starý šlechtic. Nebyl příliš vysoký, ale měl rozložitá ramena a neboť neměl na sobě zbroj, byly přes drahou tuniku ze zelené látky vidět vypracované svaly. Vlasy i vousy mu již před několika lety pokryl sníh. I tak měl vlasy husté a padaly mu téměř až na ramena. Vousy měl husté též a bylo znát, že se o ně poměrně slušně stará. Kromě tuniky měl na ramenou brokátový plášť s rodovým erbem. Jeho oči působili velice energicky.
Když jeho hosté vstoupili, rychle vstal z krásně vyřezávané židle a šel jim vstříc. Optal se hosta na zdraví a posla svého syna pro džbán toho nejlepšího vína. Mezitím nabídl hostu krásné křeslo, které postavil ke stolu a vrátil se na své původní místo. Počkal, až je syn obslouží a pak ho gestem ruky vyhnal.
„Omluvte, pokud se k vám choval můj syn nevhodně, otče. Je to sním těžké. Někdy se chová hůř než nějaká rozmazlená fiflena. Je zženštilý až hanba.“
„Dnešní mladí šlechtici jsou takoví. Je tou německou módou. Ale vaše dcera vyprávěla, že váš nejstarší syn je rozený rytíř.“
„Ano Václav. Je to moje krev. Někdy si říkám, s kým si toho tupce moje žena uhnala, protože Václav je určitě můj. U Marka o tom někdy pochybuji.“
„A u Anežky?“
„Je to moc hodné a pěkné děvče. Jen rozumu moc nepobrala. Ale kde by taky mezi lesy a vinicemi mohla, pane…?“
„Romentus, ale jestli vám vyhovuje otče, tak se s tím smířím.“
„Dobrá, otče, tak tedy budiž. Chtěl jsem s vámi mluvit. Není zvykem, aby Templáři dělali to, co se u nás dělo v posledním týdnu. Rozbili více než třicet táborů od Ždánického lesa až po jejich tvrz v Čejkovicích. Slyšel jsem, že postupně převáží někoho, kdo je pro ně moc důležitý. Řádili v okolí dost krutě. Rozprášili dvě lupičské bandy, vypálili Ždánickou tvrz a kontrolovali několik cest. Má dcera vám údajně řekla, jak jste se dostal sem. Ale věřte, že to bylo těžké. Mí nepřátelé jsou spojenci těch parchantů. Bojím se, že je jen otázkou času, než si sem pro vás přijdou. Když jsem vás, otče, osvobozoval z dvorce pánů z Těšan, nebyl prý vladyka Boleslav doma. Je to celé velice zamotané. Možná by mi pomohlo, kdybych se dozvěděl něco o vás a vašem vztahu těm křižákům.“
Romentus se narovnal v křesle a usrkl trochu vína. Přemýšlel, kde začít.