Pod křížem Templářů- Kapitola 14

Ještě tu noc opustil Kvído z Káňovic, Vyškov. Doprovázel ho velitel biskupské družiny Ruprecht a pět dalších jezdců. Celá akce byla zprvu velice hektická. Ačkoliv neměl, nechal přeci jen rychtáři tajný vzkaz, že odjel do Brna. Poslal po malém chlapci zprávu, že pod výhní je největší horko, což mu přišlo jako tajné heslo nejlepší. Ráno našel rychtář Karous obsáhlý dopis o teoriích a posledních událostech. Ležel schovaný na stejném místě, jako před pár dny Kvídova dýka a měšec, které si po návštěvě u žida Jákoba ukryl.
Kvído dostal oblečení, které měl přislíbené a nakonec za něj ani nemusel platit. Pohodlná kožená kazajka a soukenné nohavice byly příjemnou změnou po nepříliš estetickém oblečení od rychtáře. Tlustý plášť s kápí a krásnou zlatou přezkou se ukázal jako výborný pomocník při jízdě v dešti. Také škorně byly kvalitní a pohodlné. Stav Kvídova měšce se náhle tak zvětšil, že najednou potřeboval dva další, ale přes tento problém se přenesl s nebývalou lehkostí. S velitelem Ruprechtem se velice rychle spřátelil, stejně jako se zbytkem doprovodu. Ještě před půlnocí prošli katovskou brankou a nasedli na připravené koně. Byli čerství a odpočatí. Čekali, až je někdo osedlá a oni si budou moci pořádně zaběhat.
Cesta nocí ubíhala nezvykle rychle. Větší část strávili na pohodlných kupeckých cestách, kde se dalo jet tryskem. Až těsně před svítáním zamířili do lesa. Zdejší listnaté lesy skýtaly v létě příjemný úkryt jak cestujícím, tak i lupičským bandám. Kvído si brzy po rozednění všiml chmurného výrazu na Ruprechtově tváři.
„Co se děje? Nezdá se, že by si mě dobrou náladu z tak krásného dne. Vždyť už neprší a slunce se pomalu dere na oblohu.“
„To všechno je hezké, ale nemám dobrý pocit. Zdá se mi, že když jsme projeli kolem toho herberku u Rousínova, tak se na nás někdo nalepil. Proto jsem odbočil do lesa a do Brna pojedeme severní cestou.“
„Myslíš na lapky?“
„Spíš se bojím, jestli jsem se nezachoval příliš sebejistě. Ten náš odjezd z Vyškova nebyl příliš naplánovaný. Pokud nás sleduje někdo s vojenskýma zkušenostma, tak nebude mít, sakra, problém jet dostatečně daleko a přitom nás neztratit. Nedá se nic dělat. Zastavíme a odpočineme si. Jeli jsme celou noc. Pokud nás budou chtít přepadnout, tak to udělají a my jim v tom nezabráníme. Je příliš pozdě. Když zastavíme a odpočineme si, tak jim alespoň nedáme své životy lacino.“
Kvído přikývl na souhlas a celý průvod se za pár minut zastavil na malé mýtině. Jen pár kroků od ní tryskal ze skály potůček chladné vody. Koně uvázaly na dlouhé uzdy, aby se mohli pást a muži se schovaly pod stíny vysokých bříz. Naplnili vaky vodou a snažili se uvolnit ztuhlé nohy. Slunce se konečně usadilo na obloze a rychle se oteplilo. Kvído ležel v trávě a pomalu přežvykoval stéblo. Ruprecht nervózně přešlapoval na místě a bylo na něm vidět, že by už byl nejraději v Brně. Jeho muži se tvářili celkem spokojeně, protože odpočinek jim udělal dobře. Živě se o něčem diskutovali. Byli to vojáci a boj byl jejich každodenním chlebem. Pokud padnou, bude ta smrt přijatelnější, než zemřít někde v posteli s nudlí u nosu. Krásnější smrt už může snad být jen v náručí krásné sklepnice. Všichni byli staří mazáci a sklepnic poznali požehnaně.
Najednou jejich velitel vyskočil, jako by jej bodla vosa. Vojáci zpozorněli a rychle pochopili, co ho tak rozhodilo. Byl slyšet dusot mnoha koňských kopyt. Tohle nebyli lapkové! Blížili se jezdci. Lapkové koně neměli. Snad jen loupeživí rytíři.
„Tak se sakra ukáže, co umí bojovníci od Kressenbrunu!“ pronesl odhodlaně Ruprecht a vojáci s tasenými meči mu odpověděli řinčením zbraní a střelci bojovým pokřikem. Kvído měl jen dýku a bojový pokřik neměl rád, proto se raději sehnul a sebral ze země dlouhou těžkou větev. Potěžkal ji a přišel za Ruprechtem.
„Kdo myslíte, že jim velí?“
„Netuším ani co jsou zač, ale rozhodně jsou dost sebevědomí. Ani neobvázali koním kopyta, abychom je neslyšeli. Takže jsou buď hloupí, anebo je jich tolik, že se ani skrývat nemusejí, panč nás stejně pobijou. Myslím ale, že za minutu se to dovíme.“
Tahle věta znamenala jediné. Je čas se připravit. Oba střelci natáhli kuše a šermíři si potěžkali meče a štíty. Jejich velitel zkušeně zatočil svým dlouhým mečem nad hlavou. Muži v bílých pláštích s modrými pruhy se semkli do uzavřené kruhové formace, vedle nich se postavili oba střelci, Kvído i Ruprecht. Zaujímali výhodné postavení. Z mýtiny se stáhli do lesa, kde jezdce neměli takovou obratnost a stávali se daleko snadnější kořistí. Jediná cesta k biskupským vojákům vedla úzkou pěšinkou, po které museli jet jezdci po jednom, neboť dva se vedle sebe nevešli. Navíc zkušený Ruprecht nařídil sestavit formaci těsně za zatáčkou, čímž získali na svou stranu moment překvapení. Každý z nich najednou proklínal to čekání. Nebylo nic horšího, než čekat na boj a nevědět proti kolika nepřátelům stojí. Jejich zrak se upínal k zatáčce, ze které měli každou chvíli vyřítit jejich sokové. Netrvalo to ani příliš dlouho a ze zatáčky se vynořil první jezdec.





Ihned po přečtení vzkazu od Kvída se vydal rychtář Karous na rychtu, kde svolal všechny biřice. Věděl, že musí jednat nesmírně obezřetně. V dopise stálo, že klíčem k vraždě purkmistra a zmizení dvou biřiců jsou páni konšelé, kteří zřejmě plánují nějakou nekalost. Bohužel se Kvídovi nepodařilo zjistit nic určitého, ale doufá, že v Brně najde odpověď.
Rychtář měl opravdu špatnou náladu. Naštvalo ho, že biskup si dělá, co chce a ani mu nic neoznámí. Propustil biřice do služby a dal jim rozkaz, že pokud by chtěl někdo z konšelů opustit město, tak ať mu v tom zabrání a řeknou mu, že v rámci vyšetřování to nařídil sám biskup. Karous se vydal do šenku, který právě okupovali biskupovi vojáci. Chtěli se ještě promluvit se svým starým přítelem. Třeba jej získá na svou stranu a bude mít přísun informací přímo z biskupova sídla.
Na rynku bylo opět živo. Kupci rozestavěli své krámky a nahlas vychvalovali své zboží. Potencionálních zákazníků bylo mnoho, ale ne každý přišel na trh utrácet. Někdo jen obdivoval tu atmosféru. Handrkování s kupci a vůně všeho možného, to vše prosté křesťany lákalo k návštěvě této prosté zábavy. A ještě jeden důvod by se našel. Na podobné trhy také přijížděli kejklíři. A ani letos nevynechala kočovná spodina vyškovský trh. Mohutný cikán zvedal kovadliny nad hlavu a mladá artistka předváděla své vnady a pružnost. Vystupovali dvakrát denně, ale podobné ukázky sloužili jako skvělá reklama. Josef Karous zbožňoval kejklíře a jejich čísla. Záviděl silákům, kteří ohýbali železa, a nikdy se nemohl nabažit pohledem do hlubokých dekoltů krásných cikánek. Navíc před třemi lety se k této společnosti přidal jeden maur, který dokáže polykat oheň! To je prostě zážitek, který si snad kromě prelátů nenechá ujít nikdo na světě.
Když rychtář přecházel rynek, všiml si několika biskupských vojáků a záhy u stánku jednoho preclíkáře objevil také Herborta z Fulmu. Jeho rostlou postavu rozpoznal již z dálky. Kaštanově hnědé vlasy se leskly na slunci a jeho tvář lemovaly na krátko sestřižené vousy. Někteří vojáci tvrdili, že jeho tvář se podobá kamenným sochám světců. Říkalo se, že se nikdy nesměje. Ale Herbort dával přednost pevným přátelstvím, před povrchními hospodskými známostmi. Tvrdil, že opravdový přítel se pozná jen na bojišti, když se vrhne proti meči, který by vás zcela jistě usmrtil. Známí z hospody, vás nechá zemřít a pak prohlásí, že vaši smrt pomstí, jenže to už vám nepomůže. Tohohle hesla se držel a jednou tak zachránil život dokonce králi Přemyslovi. Díky tomu se stal jedním z jeho oblíbenců, neboť bylo známo, že král Přemysl II. Otakar je rytíř každým coulem a pro ostatní muže tohoto stavu má slabost. Zároveň také opovrhuje věčnými intrikami a pletichami prelátů, na které si musel Herbort z Fulmu v přítomnosti olomouckého biskupa, zvyknout.
Oba známí se pozdravili a společně zamířili ke stánku s masem. Obtloustlý řezník prodával mnoho druhů masa a dokonce nabízel kousky vepřového máčeného v omáčce z nejrůznějšího koření. Oba muži si koupili po plátku a pokračovali k nejbližšímu hostinci. Cestou si pochutnávali na zakoupené lahůdce a odborně posuzovali klady i nedostatky. Chvíli debatovali nad volbou hostince, než nakonec zvolili krčmu U Zelené pentle. Šlo sice o hampejz, ale pivo čepovali slušné. Opustili tedy ruch trhu a prošli úzkou špinavou uličkou, kde se našlo tělo purkmistra Jíry.
Zelená pentle byl podnik na vyšší úrovni. Prošel značnými opravami od doby, kdy se jeho sponzorem stal samotný olomoucký biskup. Měl novou střechu i fasádu, krásný zdobený štít a udržovanou přilehlou zahradu. Interiér byl zařízen vkusně a nákladně. Zdejší helmbrechtice patřili mezi vyšší cenovou skupinu a navštěvovali je především bohatší měšťané a kupci. Výčep byl prostorný, stěny pokrývala nová bílá omítka a lavice z pevného dřeva byly kvalitně opracované. Stolů i lavic tam bylo požehnaně, neboť některé sloužili k pobavení s děvčaty a zbylé pro zdejší pijany. V tuhle denní dobu většina holek dospávala a ty co byly vzhůru, uklízeli šenk po dlouhé noci. Obou hostů se proto ujal sám šenkýř Hanz. Byl to Němec jak poleno, ale česky se naučil docela obstojně. Měl pořádné břicho a mastnou tvář. Pod nosem měl něco, čemu se s velkou dávkou fantazie dalo říkat knír. Chyběly mu oba přední zuby a tak se jeho výslovnost stávala nesmírně podivnou.
„Tso to bude, uvození pfánové?“
„Dones nám džbán tvého nejlepšího ležáku a přisedni si, příteli!“ vyzval ho bodrým tónem Herbort. Šenkýř od Zelné pentle byl totiž jeho jediný přítel, který se mu nemohl revanšovat na bitevním poli. Historie jejich přátelství byla dlouhá a částečně se týkala i Karousovy ženy Ludmily.
„Hned to bude. Satím se plosím někde usaďe, za oka… za chvíli jsem ssde.“
Oba muži si sedli na jednu z lavic a sledovali pracující prostitutky. Tiše hodnotili jejich přednosti i pozadí a za svými názory si pevně stáli, protože se jen málokdy shodli. Přesto jejich spor nikdy nepřerostl v něco většího, než v drobnou potyčku. Když už se tedy schylovalo k této fázi dialogu, vrátil se naštěstí ze sklepa hostinský Hanz, s džbánem chladného ležáku. Rychle ho rozlil do menších džbánků a připil si se svými přáteli na zdraví.
„Rád fás opět vidím spolu pšátelé. A navíc v mém skromném podniku.“
„ My tě také rádi vidíme Hanzi, ale nejsme tu jen ze starého přátelství. Chceme oba vědět, co se šušká mezi lidma o těch vraždách. Nejlépe konkrétní terorie, pokud možno.“
„Nechci tě opravovat, Josefe, ale jsou to teorie.“
„Tak mě neopravuj a radši pij. Pán se naučil číst a myslí si, že je učenější než leckterý prelát.“
„No učenější než váš farář budu.“ neodpustil si poznámku Herbort z Fulmu, ale aby dal najevo, že má dobré úmysly, tak si řádně zavdal piva a čekal.
„No, to je slosité pánové, proloze sem slyšel, že by v tom mohli mýt placky páni konselé a do toho já se nechci míchat. To je i na mě moc.“
„Já vím, Hanzi, že je to docela tenký led, ale tvé holky přeci musely něco slyšet. Stačí, když se jich pozeptáš a já sám, se zítra za tebou zastavím a ty mi to povíš. Je to prosté.“
„Ploč sám?“
„No, proč sám?“ rýpnul Herbort rychtáře do žeber a s nevinným úsměvem na zjizvené tváři, vypadal jako prostoduchý lapka.
„Ty máš přeci plno práce u biskupa. Vím, jak jste mě zbavili Kvída. To vyšetřování v Brně je dost nebezpečné. Navíc si nejsem jistý, jestli se má vůbec čeho chytit. Celé se mi to nelíbí.“ rozlítil se rychtář.
„Jak víš, o tom vyšetřování?“
„To není důležité. Prostě nejsem takový hlupák, za jakého mě tvůj pán má.“
„Nezapomínej, že je to i tvůj pán. Takže se podle toho chovej. Víš, že náš vznešený biskup sleduje jistě vyšší cíle, takže mi musíme držet hubu a krok. Takže sakra změň téma, nebo ti fakt napráskám.“
Karous rychle vyskočil z lavice a zlostně se díval na svého přítele. Byly zhruba stejně vysocí i statní, ale v soubojích i rvačkách se často ukázal Herbort jako zkušenější. Hostinský sledoval zvrat v debatě s krajní nespokojeností. Oba proto vyzval, aby se uklidnili a dolil jim poháry. Sám do sebe jeden obrátil a doufal, že situaci zvládnul. Chvíli se přemáhal, ale pochopil, že stejně nemá na výběr. Rozhodl se jednat.
„Arpád je u mě!“ vykřikl rychle a zcela bez souvislosti.
„Cože?“ zeptali se oba muži nevěřícně. Rychtář to nechápal a Herbort z Fulmu netušil, o kom je řeč, ale podivil se správné výslovnosti, která vždy u šišlavého hostinského budila údiv.
„Psisel v noci s plným měšcem a dopisem s pecetí. Tvldil, že jde o státnickou záležitost a mám ho rychle někde uklít. Celou noc stlávil s jednou z mých holek a ráno po snídani šel chodbou hlát kostky. Bude naploti.“
„Poznal jsi tu pečeť?“
„Jistě, patší našemu králi. Jinak bych ho vyhnal. Byl to jen bizic.“
Rychtář Josef Karous se vztyčil a rychle se zeptal na pár věcí. Arpád přišel chvíli po půlnoci a u pasu měl novou dýku. Taky měl dva plné měšce a jeden ještě předal hostinskému. Pak zmizel v pokoji jisté Gertrudy. Ráno si dal špek s plackou a zamířil hrát kostky. Rychtář neváhal a vyběhl ven. Za pár minut posbíral oddíl dvaceti biřiců a vtrhl do herny z obou stran. Doprovázel ho i Herbort z Fulmu s taseným mečem.
Arpád zrovna seděl nad stolem v jedné úzké, prostě osvětlené místnosti a radoval se z výhry nad dvěma polskými kupci, když byl rychle sražen k zemi a obratně svázán svými bývalými kolegy. Zatčeni byli také oba Poláci, ale ti se hned na místě vyplatili. Každého stála svoboda padesát kop míšeňských grošů. Rychtář potěžkal plný měšec a houkl na biřice, aby Arpáda uvrhl do nejhlubší kobky a nikoho k němu nepouštěli.
„Ani kdyby se vám zjevil sám Archanděl Gabriel, tak tam toho kluka okřídleného nepustíte.“ nařídil vesele Karous a obrátil se na svého přítele, který vše pozoroval s neskrývaným pobavením. Rychle se usmířili a Herbort z Fulmu navrhl, že zítra zajdou za Hanzem spolu.