Jen láska 2.kepitola

Ellen byla ještě stále plná dojmu z večírku u guvernéra. Ale hlavně stále myslela na toho pěkného muže, Glena Sheparda. Měla ho plnou hlavu. Stále před sebou viděla jeho pěknou tvář, cítila jeho jemný stisk ruky, slyšela jeho zvučný a sametový hlas. Seděla ve svém pokoji u okna, v ruce držela knížku, kterou vlastně nečetla. Její pokoj byl velmi světlý. Na zdech visely malé obrazy s krajinami a nad postelí jí visel portrét její mrtvé matky, na kterou si matně pamatovala. Zemřela když byla ještě velmi malá. Vedle dveří stála velká postel s nadýchanými peřinami, vedle ní byl světlý noční stolek s lampou. Naproti ní stál toaletní stolek se zrcadlem, na kterém stály parfémy, šperkovnice a další potřebné věci. V rohu stála velká skříň se spoustou šatů, vedle okna měla menší, krásně vyřezávaný stůl s kalamářem a malou zásuvkou a pod oknem stál stolek s vázou, do které každý den dávala čerstvé květiny ze zahrady, a pak ještě pohodlná dvě křesla, v jednom z nich právě seděla a dívala se ven na zahradu. V hlavě se jí honilo spousta myšlenek, ale většina patřila právě Glenovi Shepardovi.
„Holčičko, pojedeš se mnou do města? Potřebuji tam něco zařídit a ty by ses tam mohla mezi tím procházet.“vyrušil jí z jejích myšlenek její otec Sam.
„Co jsi říkal tatínku?“
„Zda nechceš se mnou do města.“
„Ráda. Chvilku počkej, obléknu se a pak můžeme vyrazit.“odpověděla Ellen, položila knihu na stolek u okna a šla se obléknout. Oblékla si na sebe bleděmodré šaty s krajkou a na hlavu si dala bílí klobouk s bleděmodrou stužkou. Vypadal opravdu pěkně. Ellen neměla nejmenší tušení, že se ve městě potká s Glenem Shepardem.
„To je pro zatím vše, Henry.“
„Dobře. Kdybys mě potřeboval budu ve své kanceláři.“řekl Henry Young a odešel z glenovi kanceláře.Glen se pustil do práce a až teprve v čase oběda s ní přestal. Rozhodl se, že se půjde projít, aby se trochu protáhl a přitom si došel na oběd. Zamířil si to rovnou na náměstí a pomalu si procházel trh, ale nevěnoval moc pozornost všemožnému zboží kolem něj. V hlavě se mu honila spousta myšlenek. Najednou do něj vrazila mladá žena, která ho vytrhla z přemýšlení. Byla to Ellen. Byla zamyšlená a tak si ani nevšimla muže proti ní. Když zjistila, že je to Glen byla mile překvapená.
„Omlouvám se, neviděla jsem vás.“omluvila se mu.
„Nic se neděje. To já bych se měl omluvit, byl jsem zamyšlený. Jste tu sama?“
„Ne, s tatínkem. Má tu nějakou obchodní schůzku a já se šla mezi tím projít.“odpověděla Ellen. „Bude na mě čekat před kostelem.“
„Mohu vám dělat doprovod?“
„Jistě, budu moc ráda.“přikývla s úsměvem Ellen. Glen jí nabídl rámě a společně šli až ke kostelu. Celou dobu si povídali a Ellen zase měla stejný pocit jako večer předtím, když stála vedle Glena.
„Támhle stojí váš otec.“ukázal Glen směrem k hlavnímu schodišti do kostela na náměstí. Zamířili rovnou k němu.
„Dobrý den pane Sheparde, rád vás opět vidím.“pozdravil ho Sam Swan.
„Dobrý den.“opětoval pozdrav Glen.
„Potkala jsem pana Sheparda náhodou. Vrazila jsem do něj.“
„Oba jsem do sebe navzájem vrazili.“usmál se Glen. „Chystám se jít na oběd, mohu vás pozvat?“
„Nechceme vás obtěžovat.“
„O obtěžování nemůže být řeč. Budu rád když přijmete.“
„Přijímáme.“řekl Sam a šli všichni společně na oběd.
Za několik týdnů se konal další večírek,tentokrát u starosty města. Bylo na něj pozváno spousta hostů, mimo jiné i Glen Shepard se sestrou a Sam Swan s dcerou. Bohaté paničky už několik dní dopředu přemýšlely jaké šaty si na sebe vezmou, do jakých šatů obléknou své dcery na vdávání. Dcerušky musejí vypadat velmi dobře, co kdyby se mezi pozvanými pány našel nějaký ženich. Ty to dámy takové večírky považovaly za seznamovací večírek. Některé se doslechly, že na večírku bude i Glen Shepard a to bylo pro ně něco úžasného. Glen byl považován za nejlepší partii. Není divu. Byl velmi bohatý, jeho jmění bylo o něco větší než jmění starosty města. A to bylo co říct. Byl vyhlášeným gentleman. Všichni o něm věděli, že je to galantní muž, elegantní, velmi noblesní a šarmantní. Byl velmi dobrou partií. Když tedy dámy zjistily, že tam bude i on, snažily se mnohem víc, aby jejich dcerušky vypadaly dobře. Doufaly totiž, že si právě jejich dcery všimne a požádá jí o ruku. Ale i tentokrát se spletly. Glen nejevil zájem o žádnou z dam. I bohaté vdovy si dávaly záležet, aby dobře vypadaly, co kdyby jedna z nich měla to štěstí a stala se Glenovou vyvolenou?
Nastal den starostova večírku. Hosté se pomalu sjížděli a sál se plnil lidmi. Každý se snažil dávat na odiv jak bohatý je, aby mu druhý záviděl. Jak snobské. Ale jeden host stále nepřicházel. Glen se sestrou. Co se stalo? Nikdy nepřišel pozdě, nikam. Co se najednou děje? Většina hostů přemýšlela, co se mohlo stát, že Glen Shepard ještě nedorazil, ale nejvíc si hlavu lámala Ellen. Těšila se, že ho znovu uvidí. Už několik dní ho nepotkala.
„Myslíš, že příjde, tatínku?“zeptal se Ellen.
„Určitě ano. Jistě ho zdržela nějaká neodkladná záležitost. I když mohl se z nějakého důvodu omluvit, že dnes nepřijde.“
„Pane starosto.“zvolala jedna z přítomných dam a táhla za sebou dceru. „Nevíte něco o panu Shepardovi?“zeptala se?
„Bohužel ne.“odpověděl starosta.
„Neodřekl svou účast tady, že ne?“
„Ne, nedostal jsem od něj dopis s omluvou jeho neúčasti.“
„Ale příjde, že ano?“ptala se dál.
„Snad ano, madam. Nejspíše ho zdržela nějaká neodkladná záležitost.“ubezpečil jí starosta a šel ke stolku s nápoji.Za chvíli za ním přišel mladý muž a ptal se ho na slečnu Shepardovou. Dostalo se mu stejné odpovědi jako dámě předtím.Od začátku večírku uběhla asi hodina, když v tom ke starostovi přišla jeho služka a něco mu pošeptala.Na starostově tváři byl vidět drobný úsměv. Vyšel ze sálu do haly. Tam stál u vchodových dveří Glen se sestrou Amandou.
„Vítám vás.“pozdravil oba. „Všichni se po vás už ptali.“
„Omlouvám se, že přicházím tak pozdě. Zdržela mě neodkladná obchodní záležitost.“omluvil se za svůj pozdní příchod Glen.
„Jistě, jistě. Naprosto to chápu. Pojďte dál.“
Dveře do sálu se otevřely a několik přítomných dam se hned k nim otočilo a s napětím vyčkávaly, kdo vejde. Jak byly mile překvapeny, když uviděly dlouho očekávaného Glena. Teď nastala jejich chvíle. Vydaly se na lov movitého a galantního muže. Glen jim, ale nevěnoval vůbec žádnou pozornost, letmo se rozhlédl po místnosti a když uviděl u okna stát Sama Swana s dcerou namířil si to i se sestrou rovnou k nim.
„Dobrý večer.“pozdravil je oba Glen s Amandou.
„Dobrý večer.“odpověděl Sam s dcerou. „Už jsme se báli, že nepříjdete.“
„Měl jsem ještě nějakou práci. Chtěl jsem, aby Amanda jela napřed…..“
„Ale já nechtěla. Chtěla jsem počkat na bratra.“dokončila větu Amanda.
„Neposadíme se? Támhle je volné místo.“řekl Sam Swan. Všichni přijali. Sam Swan si všiml, že je Glen nějaký pobledlý. Připisoval to únavě z pracovního nasazení. Věděl o Glenovi, že hodně pracuje, ale i tak se mu nepozdával.
„Omluvte mou zvědavost, pane Sheparde, ale jste v pořádku?“ zeptal se Sam. Nedalo mu to.
„Jistě jsem.“odpověděl.
„Zdáte se mi trochu bledý.“
„To nic není. Děkuji vám za starost.“usmál se Glen. Ale Sam tomu moc nevěřil a ani Ellen. Ovšem nezbylo jim nic jiného, než se s jeho odpovědí smířit. Nemohli se moc vyptávat, to by nebylo vhodné. Možná si přeci jen dělali zbytečné starosti. Jenže výraz ve tváři Glenovy sestry, napovídal něco jiného.
„Ellen, mohu tě o něco poprosit?“
„Jistě tatínku.“
„Donesla bys mi prosím, ještě jednu sklenici vína?“požádal Sam svou dceru.
„Jistě. I já mám prázdnou sklenici.“
„Glene, nechceš také?“zeptala se Amanda bratra.
„Když budeš tak hodná.“
„Pro tebe cokoliv bratříčku.“usmála se Amanda a společně s Ellen šla pro další sklenice vína, ke stolku s nápoji. Ellen se jí chtěla zeptat na bratra,jestli je opravdu v pořádku jak říká, ale neměla odvahu. Věděla, že jí do toho nic není.
„Amando,mohu se vás na něco zeptat?“
„Asi vím na co. Chtěla byste vědět, zda je můj bratr opravdu v pořádku, že ano?“
„Ano. Já vím, že mi do toho nic není, ale mám o něj strach. Je to dobrý člověk.“
„Víte Ellen, s mým bratrem je to složité. Správně by tu neměl být. Měl by být doma, ležet v posteli a odpočívat. Ale nenechal se přesvědčit a tak je tady. Myslela jsem, že bych přijela, omluvila bratra, chvíli tu zůstala ze zdvořilosti a pak odjela zpět domu, ale bratrovi se to nelíbilo.“začala Amanda. Podívala se směrem k bratrovi a pak pokračovala dál. „Před čtyřmi dny to bylo jedenáct let, co Glenova žena a dcera zemřely. Chtěl být chvíli sám a tak si vyjel na projížďku. Občas, když si takhle vyjel býval dlouho pryč, ale tentokrát to bylo až moc dlouho. Vrátil se až večer. Na první pohled jsem si ničeho nevšimla, ale u večeře se mi zdálo, že s ním není něco v pořádku. Když jsem se ho zeptala, odbyl mně tím, čím dnes vás.Až druhý den jsem zjistila, co se stalo.Během dne za mnou přišla služka a ukázala mi zakrvácenou bratrovu košili.“
„Pane bože.“zhrozila se Ellen.
„Našla jí při uklízení. Vynášela smetí a všimla si té košile od krve a obvazů. Šla jsem za bratrem a ukázala mu tu košili. Tvrdil mi, že to nic není, ale já mu nevěřila. Naléhala jsem na něj, aby mi řekl co se stalo. Rozzlobilo ho to, prudce vstal a bolestí se svezl k zemi. Nechala jsem poslat pro doktora. A zbytek už znáte.“
„To je strašné. Kdo mu to mohl pro boha udělat?“
„To se ptám sebe sama taky……..Měly bychom se vrátit, jistě mají už žízeň.“řekla Amanda, vzala ze stolu dvě sklenice vína a šla zpět k bratrovi. Ellen šla hned za ní.
„To je pěkné. Povídáte si tam a my tu trpíme žízní.“zavtipkoval Glen. „Děkuju sestřičko.“
„Není zač.“
„Tady máš tatínku.“řekla Ellen a podala otci sklenici s vínem a posadila se vedle něj.
„Děkuju ti holčičko.“