Jen láska 4.kapitola

To, že Glen neuposlechl svého lékaře ani sestru, mělo za následek, že rána začala znovu krvácet. Amanda mu ránu po příjezdu domu ošetřila a převázala. Glen ani neprotestoval,když mu sestra nařídila, aby si šel znovu lehnout. S obtížemi vyšel po schodech a došel do ložnice. Trvalo dlouho a vyčerpáním usnul a spal až do rána.
Jako první vstala Amanda. Přes noční košili si přehodila župan a šla do kuchyně a požádala starou, ale velmi hodnou služku Mary, aby jejímu bratrovi připravila snídani. Mezitím se vrátila do svého pokoje, převlékla se, vrátila se do kuchyně, vzala tác se snídaní a šla k bratrovi do pokoje.Glen ještě spal. Amanda roztáhla tmavé závěsy a otevřela velké francouzské okno vedoucí na balkon. Do pokoje vnikly ranní sluneční paprsky a z dálky byl slyšet zpěv ptactva. Amanda položila tác na malý konferenční stolek a sedla si na okraj postel. Chvilku se na bratra dívala a v jejích očích se zračil strach o milovaného bratra. Naklonila se k němu a políbila ho na tvář.
„Glene, bratříčku.“řekla Amanda a pohladila bratra po tváři. Glen se pomalu začal probouzet. „Dobré ráno, bratříčku.“
„Dobré ráno.“odpověděl Glen.
„Přinesla jsem ti snídani.“řekla Amanda. Vstala a došla pro tác se snídaní.Mezi tím se s obtížemi Glen posadil na posteli.
„Dovolila jsem si nechat připravit snídani i pro sebe.“
„Jsi hodná. Čím jsem si to zasloužil?“
„Čím? Jsi ten nejlepší bratříček na světě a taky jsi nemocný a musíš odpočívat.“odpověděla Amanda. „Slib mi, že budeš pár dní hezky ležet v posteli a odpočívat.“
„Slibuji, protože mi nic jiného nezbude než tě poslechnout. Viď?“
„Ano. Jinak se budu zlobit.“řekla vážně Amanda.
Glen opravdu pár dní ležel v posteli a odpočíval. Nabíral sil, které díky zranění ztratil. Ale co si neodpustil byla práce. I na lůžku pracoval. Amandě se to moc nelíbilo, ale nemohla s tím nic udělat. Byla ráda, že jí alespoň v něčem bratr poslechl.
Začal další z krásných jarních dní. Slunce už stálo na obloze a svými paprsky probouzelo ještě poslední spáče, kteří se zatím neměli k tomu, aby vstali. V celém okolí voněly květiny, příjemný vánek si pohrával s trávou a korunami stromů a všude byl slyšet ptačí zpěv. Byl to balzám pro uši. Ptačí zpěv zněl jako velký orchestr, který sice postrádá dirigenta, ale i tak melodie dává smysl a dala se poslouchat. Člověk slyšel nějakou melodii v jejich zpěvu, ale nerozuměl jí. Nevěděl co znamená. Jen ptáci věděli o čem zpívají. Ať už tomu někdo rozumněl nebo ne, bylo to lahodné na poslech.
V jednom z pěkných domů za městem Santa Fé byli jeho obyvatelé jíž dávno vzhůru. Dům patřil Samu Swanovi a jeho dceři. Pán domu, Sam seděl ve své pracovně a věnoval se svým obchodům a jeho dcera Ellen seděla ve svém pokoji a četla svou oblíbenou knihu. Chvílemi knihu odložila,zadívala se do zahrady a nebylo těžké uhodnout na koho myslí. Už dlouho muže svých snů neviděla. Naposled na večírku u starosty města a to bylo skoro už před měsícem. Doufala, že je již zdráv a má se dobře. Napadlo jí i to, že mohl zemřít. Vůbec netušila jak vážné bylo jeho zranění. Ale tuhle myšlenku hned vypudila z hlavy, kdyby to tak bylo, už by o tom dávno věděla. Po celém okolí by se to rozkřiklo. Po chvilce rozjímání vstala a šla za svým otcem do pracovny. Třeba bude vědět něco o Glenu Shepardovi. Jako obchodník se s ním často stýká.Zaklepala na dveře otcovypracovny a zpoza dveří se ozval jeho hlas.
„Dále“
„Smím dál, tatínku?“
„Jistě holčičko, jen pojď.“vyzval jí Sam. Ellen vešla do prostorné pracovny svého otce. U okna stál jeho velký, dřevěný pracovní stůl vedle něj u zdi byla komoda se zásuvkami, s krásnou řezbou, na druhé straně stály dvě knihovny, a v rohu byla dvě křesla a malý stolek a na protější stěně menší komoda s tácem, na kterém stálo několik láhví alkoholu a sklenice. U psacího stolu byla dvě pohodlná křesla.
„Posaď se.“
„Mohu se tě na něco zeptat?“
„Ale jistě, děvenko. Na co se chceš zeptat?“
„Víš, už dlouho jsem nic neslyšela o panu Shepardovi. Nevíš o něm něco?“
„Nedávno jsem ho potkal ve městě. Prohodili jsme pár slov.“
„Je tedy už zdráv?“
„Ano. Vypadal moc dobře.“
„Tak to je dobře.“oddechla si Ellen.
„Bála ses o něj, viď?“
„Ano.“přikývla.
„Tak tě mohu uklidnit, že je v pořádku. Zlatíčko, za chvilku pojedu do města, něco zařídit. Nechceš se mnou? Projdeš se, třeba si něco koupíš?“
„Pojedu s tebou ráda.“
„Tak se běž připravit.“řekl Sam. Ellen ho políbila na tvář a šla do svého pokoje se převléct.
Glen s Amandou měli také namířeno do města. Stejně jako Sam Swan si i Glen potřeboval zařídit něco ohledně obchodů a Amanda se mezitím projde po městě a když bude chtít, tak si také něco koupí. Sam měl pravdu, Glen opravdu vypadal dobře. Rána byla dokonale zahojena, zbyla po ní jen jizva. Jakmile se uzdravil, vrhl se znovu do práce. Od smrti ženy a dcery byla práce jeho dobrým společníkem. Snažil se tím zapomenout na to, co se stalo. Pomáhalo mu to? Kdo ví.
Ellen se šla projít po městě a pak si šla na chvilku sednout do parku. Tam si to namířila i Amanda. Jaké bylo jejich překvapení,když se tam potkaly. Velmi dobře si rozumněly. Zašly společně do pár obchodů a koupily si nějaké drobnosti pro radost. Staly se z nich opravdu dobré přítelkyně. Amanda byla dohodnuta s bratrem, že za ním přijde do kanceláře. Napadlo jí, že by Ellen mohla jít s ní. Ellen se nejdříve zdráhala, ale nakonec přikývla.
Glen mezi tím z nádraží, kam šel jako první, dorazil do své kanceláře,kde už na něj čekal jeho společník Henry Young. Henry mu řekl jak pochodil v Denveru, probrali další obchodní záležitosti a nakonec se mu pochlubil, jak se domluvil s jedním místním obchodníkem se zbraněmi, že by od něj nějaké dobré zbraně koupili.
„To nemyslíš vážně?“
„Proč ne? Je to velmi výnosné. Hodně na tom vyděláš.“snažil se Henry přesvědčit Glena.
„Henry, víš vůbec něco o tom obchodníkovi?“
„Nic moc, jen to že je velmi úspěšný.“
„To mě opravdu těší.“řekl na to ironicky Glen. „Znáš alespoň jeho jméno?“
„Počkej…..Stone….Ano, jmenuje se John Stone.“odpověděl Henry.
„Pane bože.“zhrozil se Glen.
„Co se děje?“zeptal se nechápavě Henry. Neměl ani nejmenší ponětí, co Glena tak vyděsilo.
„Co se děje? Tenhle tvůj úspěšný obchodník je pěknej lump.“
„Co?“
„Začal jsi sjednávat obchod s chlapem, který se neštítí ničeho,ani vraždy!“řekl rozzlobeně Glen. Znovu se mu potvrdilo, že jeho společník nejdřív koná a pak přemýšlí a někdy ani to ne. „Zatraceně, na co jsi zase myslel?!“
„To, jméno mi něco říkalo, ale myslel jsem, že je to jen shoda jmen. Myslel jsem to dobře.“
„Moc hezké! Víš dobře, že se zbraněmi neobchoduju! Tohle bych i přešel, ale to že něco domlouváš s tím darebákem, ne!“
„Nezlob se, mě opravdu nenapadlo, že to je ten Stone.“
„Hlavně mi slib, že příště budeš víc přemýšlet.“řekl už klidným hlasem Glen.
„Slibuju. A co teď s tím?“
„Neslíbil jsi mu nic určitého?“
„Ne. Řekl jsem mu jen to, že ti o tom povím a rozmyslíš se.“
„Aspoň to. Ty mu ještě dnes zatelegrafuješ, že bohužel musím jeho nabídku odmítnout. Napiš, že jsem dostal výhodnější nabídku.“
„Dobře. Málem bych zapomněl. Mluvil jsem i s panem Boonem a souhlasil s tvojí nabídkou. Je prý rád, že obchoduje zrovna s tebou. A taky říkal,že nikomu jinému by svůj obchod neprodal, než jen tobě. Jsi dobrý člověk. Souhlasím s ním ve všech chválách na tebe.“
„To mi lichotí. Přijede on sem, nebo pojedeme my za ním?“
„Říkal, že přijede příští týden. Rád se sem podívá, prý tu dlouho už nebyl. Ještě pošle telegram s upřesněním příjezdu.“
„Výborně. To je myslím vše. Abych nezapomněl, kdy má přijet zboží z New Yorku?“
„Zítra ráno.“odpověděl Henry Young. „Mám tam jít s tebou?“
„Nemusíš. Poprosím tě, abys jel na farmu a dohodl tam se Simsonem, kdy bude připravené všechno sklizené k odvozu, sepíšeš vše co bude potřebovat a tak. Rozumíš?“
„Rozumím. Musím tam? Nechceš tam jet ty a já bych šel místo tebe na to nádraží?“
„Henry.“
„Vždyť víš, že mě nesnáší. Ten kdyby mohl, tak mě na místě zastřelí.“
„Vem si, že i já tě mám někdy chuť zastřelit.“
„Pěkný. Opravdu tam musím? Udělám cokoliv, ale nenuť mě tam jet.“
„Přestaň. Prostě tam pojedeš a hotovo. Už jsem ti to několikrát odpustil,tak snad jednou to vydržíš.“
„Ale…“
„Nebudeme se o tom dál bavit. Chovej se jako chlap.“
„Hmmm. Budeš mě ještě potřebovat?“
„Myslím,že ne. Napíšu ještě pár dopisů a počkám na Amandu.“
„Tak dobře. Kdybys něco přeci jen potřeboval, budu ve své kanceláři.“řekl Henry a odešel. Glen zůstal sám v kanceláři a věnoval se své práci. Po chvíli se ozvalo klepání na dveře a dovnitř vešel Glenův sekretář Colins a oznámil mu, že za ním přišla jeho sestra se svou přítelkyní.
„Nerušíme?“zeptala se Amanda, když vešla společně s Ellen do bratrovi pracovny.
„Jistěže ne.“odpověděl Glen a šel k nim. Amanda ho objala a políbila na tvář, Ellen mu podala ruku na pozdrav a Glen jí způsobně na ní políbil. „Dobrý den, slečno Swanová.“
„Dobrý den.“
„Nabídla jsem Ellen, aby sem šla semnou. Nejdříve se zdráhala, ale pak jsem jí přesvědčila.“řekla s úsměvem Amanda.
„Nechtěla jsem obtěžovat.“dodala skromně Ellen.
„O obtěžování nemůže být ani řeč. Posaďte se. Mohu vám slečny nabídnout čaj?“
„Ano.“odpověděly obě jednohlasně a posadily se do pohodlných křesel. Glen vyšel z kanceláře a požádal svého sekretáře, aby zašel za paní Frostovou, hospodyní, a řekl jí ať uvaří konev čaje a přinese tři šálky.
„Za chvíli to bude.“řekl, když se vrátil zpět a posadil se naproti sestře a Ellen. „Jaký jste měly den?“
„Procházela jsem se po městě a pak jsem v parku potkala tady slečnu Ellen a tak jsme spolu.“odpověděla Amanda. „Byly jsme i nakupovat.“
„Tak to je přece samozřejmé.“usmál se Glen.
„Co tím chceš bratříčku říct?“
„Vůbec nic.“odpověděl s potutelným úsměvem. „Slečno Swanová, jste tu s otcem?“
„Ano. Má ve městě nějaké zařizování. Jela jsem s ním a než vše zařídí, tak jsem se procházela po městě a pak potkala vaší sestru. „odpověděla Ellen. Ellen toho moc nenamluvila, jen tiše seděla a poslouchala. Vypadala jako by se bála něco říct. Byla odjakživa tichá. Mezi tím přišla posluhovačka s uvařeným čajem. Položila jej na stolek a všem nalila teplý čaj.
„Děkuji, paní Frostová.“poděkoval jí Glen.
„Prosím, pane. Budete si ještě něco přát?“
„Ne, to je vše.“