Ethiliener - Prolog

 



Les byl tichý. Možná až příliš tichý… Nepohnul se ani lísteček ve větru, protože žádný nefoukal. Jediný zvuk, který se ozýval, byl zběsilý dusot koňských kopyt na měkké lesní půdě.

Zpoza stromu se vyřítil nádherný bílý kůň s dlouhou nezastřiženou hřívou, na kterém seděla postava zahalená v plášti z bílé látky protkané stříbrnou nití a s hlubokou kapucí přes obličej. Otěže svírala jen jednou rukou, druhou si držela vypouklé břicho, které ukazovalo, že je v posledním měsíci těhotenství a co nevidět by měla porodit.

Najednou z ničeho nic lesem zavál poryv větru, a jakmile se dotkl ženina obličeje, ona se okamžitě napřímila v sedle a zatáhla koni za otěže. Ten se vztyčenou hlavou poslušně zastavil téměř na místě. Ten pohyb ženě smetl kapuci z hlavy a měsíc osvětlil dlouhé zářivě zlaté vlasy, zpod kterých vyčnívaly zašpičatělé uši. Oči, jejichž zorničky měly barvu tekutého stříbra, se ostražité rozhlížely po ztemnělém lese. Jinak nádherný obličej byl nyní poznamenán strachem ale zároveň neohrožeností. Úzké obočí bylo skosené a dodávalo elfce přísný výraz.

Kůň nervózně podupával a občas udělal krok dozadu. Vítr k nim znovu přivál odporný zápach síry, ale elfka ucítila ještě něco jiného.

Je tady…, pomyslela si v duchu.

Na tuto chvíli čekal už strašně dlouho… Čekal, až bude zranitelná, jako právě teď, pár hodin před porodem… Cítila přítomnost jeho magie už v jezeře, na jejímž břehu bydlela. Měla si toho všimnout dřív…!

Na kletby ale bylo příliš pozdě. Teď bylo důležité zachránit nenarozené dítě před ním. Mrazivým démonem. Před Serersem…

Elfka věděla, že přichází, a že před ním není úniku. Musela se mu postavit. Mohla jen doufat, že uvnitř tělesné schránky bývalého Patrona Artherse je pořád ukryt malý kousek jeho lidskosti. Elfka se v sedle narovnala, jak jen ji to těhotenství dovolovalo, a s hlavou hrdě vztyčenou čekala, až se objeví.

Dej mi to dítě!, rozezněl se v její hlavě chladný hlas, ze kterého mrazilo v zádech. Kousek před ní se z chladného nočního vzduchu vytvořily ledově modré obláčky dýmu, které se různě kroutily a zhmotňovaly do podoby těla Artherse. Už se moc nepodobal tomu, kdo býval předtím, než zabil svého draka.

Dlouhé bílé vlasy mu na jedné straně spadaly do očí. Pleť mněl bledou s několika hlubokými, ale už starými jizvami. Vypadala spíše jako papír než kůže… Byl vyšší než kdejaký elf a byl také mnohem silnější v ramenou. Elfka věděla, že to způsobila duše Serese. Na sobě měl tlustý plášť, který trochu vláčel po zemi.

„Ráda tě vidím, Arthersi“, pronesla pevným hlasem. On se jen zachechtal, hned na to ale zase zvážněl a zabodl do ní pevný pohled. Udělal pár pomalých kroků k ní a přitom se jí díval do očí.

„Arthers už tohle tělo neovládá. Nepatří mu!“, zavrčel. „Až toto tělo propustím“, řekl a s úsměvem se podíval na její vypouklé břicho, „a ovládnu tvou nenarozenou dceru“, elfka sebou trhla. Nevěděla, že je to holčička… „jeho tělo zahyne stejně jako jeho duše“, dořekl a udělal dalších pár kroků.

Kůň začal s frkáním házet hlavou a cupitat dozadu, když se k němu démon blížil. Seres zabodl ledové oči do vykulených očí bělouše a s úšklebkem k němu pomalu natáhl dlaň. Když se konečky prstů dotkl hřebcova čela, ten s děsem vykulil oči ještě víc, až mu šlo vidět snad jenom bělmo a vyšvihl hlavu k nebi. Jinak však zůstal stát jako přimražený. Najednou Seres udělal rychlý pohyb rukou a kůň se s nářkem svalil na zem.

Elfka vykřikla, protože ji mrtvý hřebec přilehl nohu a jí nezbylo nic jiného, než zůstat ležet. A stát se tak pro Serese snadnou obětí. Ze všech sil se snažila nadzvednout hřebcovo tělo a vyprostit se. Ale stěží by to zvládla, i kdyby nebyla těhotná, natož v osmém měsíci těhotenství.

Serín!, vykřikla v duchu a snažila se v myšlenkách spojit se svojí dračicí. Po tvářích ji stékaly slzy bezmoci, když si k ní Seres klekl a zblízka se na ni podíval.

„Svou dračici voláš zbytečně, neuslyší tě. Zajistil jsem, aby se o ní Korgars postaral po dobu našeho setkání. A nemusíš se bát, jsou dost daleko, nebudou nás svými myšlenkami otravovat“, při poslední větě se pobaveně usmál.

Ne…, vzlykla v duchu.

„Co ode mě chceš?!“, odsekla.

„Ty to nevíš?“, podivil se hraně. „Přece tvou roztomilou dcerku. Oba víme, že to ONA je klíčem k rozluštění toho vašeho dračího proroctví. To je důvod, proč jsi se vrátila na Ethiliener. A když se dostanu do tvého dítěte, budu mít přístup také k dračímu vejci. A jako první démon budu ovládat draka!“, spokojeně se usmál. „Ale dost řečí. Teď chci to dítě!“, řekl. Elfka věděla, že je to konec ale byla odhodlaná bojovat do poslední kapky. Stejně neměla co ztratit.

Serers se narovnal, stoupl si kousek dál a do ruky vzal jakýsi amulet. Sklonil hlavu a zavřel oči.

Teď!, pomyslela si elfka.

Natáhla ruku k Serersovi, který byl naprosto soustředěný a nevnímal okolí.

„Weister!“, vykřikla a z dlaně ji vyšlehl bílý blesk a zasáhl Serese. Ten, jelikož jeho duše byla napůl cesty z těla ven, musel chvíli nechat zavřené oči a když je znovu otevřel, plály vztekem a zlostí.

„Tak ty se chceš bránit?“, zasyčel. „Dobrá!“, řekl a také napřáhl ruku k elfce. „Yliver!“, procedil skrz zuby a elfka v tu samou chvíli vykřikla:

„Dexter!“ Kolem elfky se vytvořil stříbrný průhledný štít a odrazil velkou ohnivou kouli. Trochu se zavlnil, ale díky neustálého přísunu elfčiny energie zůstat stát.

Mezitím, co udržovala štít, který odrážel další a další démonova kouzla, elfka zavřela oči a pomodlila se k bohyni lesa, protože k ní teď měla nejblíže.

Ilexir, prosím Tě teď v době nejvyšší nouze! Prosím, dej mi sílu uchránit mou dceru před Serersem, tím, koho Tvá sestra Moonis odsoudila k věčnému zatracení… Nežádám pomoc pro sebe. Jen zachraň ji… Prosím!

            Jakmile to dořekla, poslední zbytky energie ji opustily a ona upadla do bezvědomí…