Skotská vysočina, 1482

 

„ Přišel jsi mi sem snad kázat?“, odsekla Cora nabroušeně a poněkud necitlivě mrštila kusem látky po mírně omámeném Nathanovi.

„ Au, kruci…“, sykl v odpověď; nezapomněl přitom dívku počastovat svým nejnenávistnějším pohledem.  Vzhledem k jeho stavu se však veškerá snaha  naprosto minula účinkem. Tmavovláska jen smířlivě povzdechla.

„ Všichni jste stejní“.

Nathan nechápavě nakrčil čelo,  Cora se mezitím spustila na kolena a opatrně prohmatávala zranění.

„ Co to děláš?“

Vážně zaslechla v jeho hlase obavu?

„ Hodlám ti tu ránu obvázat dříve, než mi tady vykrvácíš“, odvětila s milým úsměvem a pevně stáhla uzel šálu.

„ Bavíš se?“, zaskřípal falešně a v duchu počítal, za jak dlouho mu asi končetina odpadne. Nejdřív vůbec netušil, proč mu chce pochroumanou ruku tak najednou ošetřit – vždyť odřenina by se brzy vyhojila sama. Ve chvíli kdy překřížila dva cípy plátna a prudce zatáhla pochopil. Ta holka ho chce umučit!

Cora už opět stála u svého cínového kotlíku, kde tiše pobublával další z jejích podivuhodných lektvarů, a sladce se uculovala.

„ Chtěl jsi mi něco?“

Nathaniel MacArlain, který se vždy pyšnil svou výjimečnou inteligencí, vydal jen jakési přidušené „Eee?“.

Podezřívavě si ho přeměřila. Že by mu tím obvázáním rány nechtěně přerušila i přívod krve do mozku?

„ Kvůli něčemu jsi zřejmě přišel, ne?“, rozhodla se mu napovědět.

„ Hm…?“, zabručel neurčitě.

Pane, smiluj se.

„ A?“

Ticho.

Bezmocně rozhodila rukama. Vzdává to.

„ Tak proč jsi tady?“

Vypadalo to, že Cořina otázka byla konečně definována přijatelným způsobem.

„ Proč jsi ho odmítla?“

Oříškové oči vyjadřovaly jasné nepochopení. O čem to ten horal, u všech všudy, zase mluví? Neměla ty dveře otevírat tak prudce – nejspíš se uhodil i do hlavy.

„ Koho myslíš?“, zkusila opatrně.

Blázní ona nebo on?

Tiše zavrčel než vyplivl.

„ MacKintoshe.“

Zalapala po dechu. O co mu jen jde?

„ To přece není tvoje věc.“

Než si vůbec stačila uvědomit význam svých slov, Nathan jí bolestivě svíral obě zápěstí.

„ Mýlíš se, ,caileag‘.“

Až příliš blízko…

„ Pusť, to bolí“, nehodlala se Cora vzdát.

MacArlain hrozivě zaskřípal.

„ Slyšíš?“

„ Odpověz!“

Byl to snad rozkaz?

„ Nemusím se ti zpovídat!“

Nathanova ruka se mrštně přesunula, podepřela jemnou bradu.

„ Málem jsi otrávila polovinu obyvatel této tvrze“, odsekával zostra, pohled zaklesnutý v jejím. „ A to nemluvím o svém nejlepším příteli. Mám právo vědět proč.“

Zpupně trhla hlavou.

„ Ty nemáš právo…“

Zbytek slov zanikl v polibku. Nebyl něžný. Ani vášnivý. Zkrátka jednání v afektu s cílem umlčet tu proklatou holku jednou provždy!

Když se však od ní konečně odtrhl, věděl, že přestřelil.

Tak blízko a přitom tak daleko. Nevědomky za zachvěl.

„ Nemáš právo“, vydechla bezbarvě. „ Právě jsi ho totiž ztratil.“

 

Uběhla hodina, dvě? Celý den? Netušila. Po tom incidentu se z její ložnice vytratil jako pára nad kotlíkem.

Bezduše hleděla na odvar z rulíku, v duši pusto, prázdno.

Tolik chtěla věřit, že je jiný. A on to všechno zkazil.

Jak mu má opět věřit?

Vždyť je stejný jako Nairn… jako Sean.