Dopis z Angouleme

Podvečerní idylku klimbajícího zbojníka narušovalo nepravidelné podupávání podmračeného blonďáka.

„ Něco se jí muselo stát.“

Ztrápený povzdech velitele mu byl jedinou odpovědí.

„ Slyšíš mě?“, zahalekal kumpán nanovo. „ Říkám…“

„ Slyším tě“, odfrkl dotázaný a pomalu se zvedl do sedu. „ A myslím, že nejenom já.“

Pobafávající stařík opřený o nedaleký strom mlčky pozoroval onu výměnu názorů. To nedopadne dobře.

„ No a co budeme dělat?“, nevzdával to mladý otrapa. „ Oli?“

„ Ze všeho nejdřív sklapni“, přikázal rozmrzelý Olivier, vidina spánku právě mizela v nenávratnu.

„ Ale…“

„ Musím přemýšlet“, houkl zpátky tmavovlasý a přesunul se blíže k ohni.

„ Didi?“

Stín se odlepil od seschlé borovice, připlul k pohasínajícím plamenům.

„ Hm?“

Zalapání po dechu.

„ Jaká je šance, že ji odhalili?“

Didier sklepl meršaumku, hledal správná slova.

„ Oli, Florence ví, co dělá.“

„ Na to jsem se tě neptal.“

Uhlíky v protest hrozivě zaprskaly.

„ Je to víc jak šest hodin“, zamumlal Olivier. „ Jaká je šance?“

Ticho.

„ Šéfe?“

Plavovlasý Maurice slabošsky potáhl.

Musí se rozhodnout.

„ Ráno vyrazíme.“

 

Chvatný dotek prstů o naleštěné dřevo, netrpělivý stisk zlacené kličky. Ponurá atmosféra zšeřelého pokojíku.

„ Madame?“

Mihnutí řas ve snaze přivyknout přítmí. A osamělá princeznička v sevření chladivého damašku.

„ Belle“, Florence v děsivé předtuše poklekla u pováleného lůžka. To ne.

„ Jsi v pořádku?“

Dotek motýlích křídel na ledových dlaních. Nepřítomný pohled.

Její vina!

„ Belle, řekni něco“, naléhala utrápená služtička. „ No tak, Belle…“

Bezbřehá prázdnota stříbřitých duhovek. Nepatrný úšklebek perleťových rtů. Pochroumaný hlásek s příměsí hysterie.

„ Tak takhle vypadá peklo, Flo?“

 

Chlácholení stočeného klubíčka se stalo téměř bezpředmětným. Mírné chvění vytvářelo neproniknutelnou auru zámecké paní, kterou ani broukání zrzavé veverky nemělo nejmenší šanci proniknout.

„ Odpusť“, šeptala zdrcená Florence, probírajíc se nevědomky záplavou havraních vlasů.

„ Odpusť…“

 

Malý vévoda lenivě sklouznul z bílého alabastru do hřejivého náručí nadýchaných přikrývek.

Zuřivé tepání pomalu ustávalo, dech se zklidňoval.

‚ Konečně má‘.

Pravdou bylo, že si své první setkání se svou milovanou představoval poněkud jinak, ale až na mírnou strnulost křehké krásky si skutečně neměl nač stěžovat. Onu mrtvolnost připisoval šoku z několikanásobného únosu tím zatraceným bastardem, opakováním však jejich manželské styky jistě dovedou k samotné dokonalosti, tím si byl naprosto jistý. Nemohl si vybrat lépe.

Myšlenky na charenteského zbojníka uvrhly Gaston-Henriho do poněkud nevrlejšího rozpoložení. Nejvyšší čas s Charlesem skoncovat!

Nerad opouštěl blonďáček vymazlené přikrývky, ale příslib věcí budoucích byl pro něj více než dostatečnou odměnou.

„ Odpočívejte, drahá“, polaskal před odchodem jemnou křivku zad.

„ Večer se uvidíme.“