Celeste, 3.kapitola

Přípravy na páteční ples již byly v plném proudu. Tento ples se konal pravidelně každý druhý pátek a mezi šlechtou to byla velká událost. Účast byla vždy velmi vysoká, proto musely být k tomuto účelu vybrány velikostně dostačující prostory. Ještě před pár lety se ples pořádal pokaždé u někoho jiného, šlechta se střídala a předháněla v tom, kdo ples vypraví nejlépe. Jak ale stoupal v oblibě, stoupal i počet návštěvníků, a proto byl už druhým rokem pro tuto událost využíván letohrádek vévody Busanniho nacházející se na okraji Boloně. Vévoda jej pronajímal jen k pořádání společenských akcí. Z tohoto měl také poměrně vysoký zisk, protože mezi šlechtici bylo pořádání plesu považováno za velice prestižní.
Tu a tam byly na slavnost pozvány i slavné a společensky významné osobnosti. Taková osobnost byla ale po celou dobu příprav přísně zatajena, aby bylo překvapení co největší. Většinou to byli zpěváci nebo jiní umělci, ale také lékaři, vědci či cestovatelé. Asi pětkrát byl ples navštíven samotným králem Itálie, což pak vyneslo pořadatelům obrovský obdiv a úctu. Ten, jehož pozvání přijal král dokonce dvakrát, byl vévoda Busanni, který udržoval s panovníkem přátelské vztahy.
Tentokrát se organizace ujal hrabě Falzarano, známý milovník operní hudby, proto se předpokládalo, že jako host bude přizván nějaký významný zpěvák z boloňské opery.
Vypadalo to však, že tentokrát nebude této slavnosti přát dobré počasí. Poslední tři dny před plesem nepřetržitě pršelo a nezdálo se, že by měl déšť ustat. Tato skutečnost zabraňovala pořádat část plesu v zahradě okolo letohrádku, avšak vnitřní prostory byly víc než dostačující. Pozvaní hosté proto neměli nejmenší obavy z toho, že by jejich milovaná páteční kratochvíle skončila jinak než výborně.
Celesta s nedočkavostí odpočítávala dny, které do plesu zbývaly. Byla to její nejoblíbenější událost, protože byl hojně navštěvován mladými lidmi, proto pro ni neznamenal tolik nudy, jako bály, kterých se účastnila spolu se sestrou a švagrem. Ty byly určeny většinou pro starší šlechtu, která na nich s oblibou řešila politické a hospodářské záležitosti. Páteční ples znamenal naopak příjemné odreagování bez rozebírání vážných témat.
Pro tuto příležitost si nechaly se sestrou ušít nové šaty. Krejčí je přivezl tři dny před plesem a poslední úpravy prováděl, až když si je šlechtičny oblékly. Změny byly však minimální, krejčí byl proslulý svou přesností a šitím přímo na míru. Róby tak daly vyniknout štíhlým a vznešeným postavám obou žen.
Celestiny šaty měly barvy pavího peří. Korzet byl zhotoven z tmavě modré látky, která postupně přecházela do smaragdově zelené, která se nádherně vyjímala na nabírané sukni. Sukně byla dále ozdobena černou a jasně zelenou výšivkou. Vrchní vrstva šatů byla rozstřižena tak, aby bylo možno vidět spodničku tvořenou z krajek a stuh. S šaty byl sladěn i trojcípý šátek, který sloužil k zakrytí výstřihu a čelenka zdobená pravým pavím peřím. Byl to Celestin nápad, ráda s krejčím diskutovala o šatech a snažila se je navrhovat spolu s ním. Většinou měla naprosto jasnou představu, jak by měly šaty vypadat, aby byly naprosto originální a aby poutaly pozornost.
Agnes si nechala ušít róbu o něco decentnější. Měla malinovou barvu, která vévodkyni slušela nejvíc. Ozdobena byla bílou náprsenkou a bílými krajkami na rukávech, ve výstřihu a na spodničce. Protože si Agnes přála i nové vějíře, nechala udělat sobě vějíř z bílé krajky a Celestě jako překvapení jeden z pavího peří, aby mohla její mladší sestra svůj vzhled dokonale doladit.
Vévodkyně Busanni měla pro pomoc při šlechtění Celesty zvláštní důvod. Doufala totiž, že by na plese mohla zaujmout nějakého slušného muže, který by byl pro její sestru dobrá partie. Byla přesvědčena o tom, že se Celesta po poslední zkušenosti bude držet trochu zpátky.
„Co myslíš, Celesto?“ oslovila Agnes sestru. „Mám si vzít tuto paruku nebo raději tu menší?“ Agnes stála uprostřed salonku, kde už je přes hodinu obletoval krejčí velebící krásu obou žen. V každé ruce držela jednu paruku a nerozhodně si je prohlížela. Zkoušela si je také potěžkat, aby zjistila, že jedna z paruk je asi dvakrát těžší než ta druhá, a proto i nepohodlnější pro nošení. Tvarově se jí však líbila více.
„Víš, jaký názor mám na paruky. Nevidím žádný důvod, proč ji mít na hlavě, když máš tak krásné vlasy.“
„Nerozumíš módě,“ odvětila Agnes. „Většina dam stále nosí paruky.“
„V tomhle ti opravdu neporadím,“ řekla Celesta, která stála před vysokým zrcadlem, prohlížela se ze všech stran a nacvičovala si svůdné pohledy a pózy. Přitom se ovívala svým novým vějířem a zdála se sama se sebou navýsost spokojena.
V Celestině hlavě totiž zase uzrával jiný plán. Pamatovala si na sázku s Margheritou a doufala, že její vzhled zapůsobí na tajemného barona Korotkina. Zároveň se těšila na nové dobrodružství, které jí ples jistě přinese.
Do místnosti vešel vévoda Busanni. Na chvíli přerušil svou práci a opustil pracovnu, aby se mohl pokochat pohledem na svou ženu. To, co viděl, jej příjemně překvapilo. Vévodkyně Agnes vypadala v šatech mladší a svěžejší. Zdálo se mu, že v nich celá září a těšil se, až se s ní na plese pochlubí. I on si pořídil pro nadcházející událost nový kabát, zdobený knoflíky a obrubami ve stejné barvě, jakou měly šaty jeho ženy. Zatím si jej však nevyzkoušel, protože potřeboval dořešit nějaké finanční záležitosti a nechtěl se příliš rozptylovat a zdržovat zkoušením oděvu. Krejčí byl proto požádán aby počkal, až vévoda skončí s prací.
„Vypadáš úchvatně, drahá,“ pronesl vévoda zamilovaným hlasem a políbil své ženě ruku. Pak se otočil k Celestě. „A ty také, Celesto. Je mi ctí, že budu doprovázen tak půvabnými stvořeními.“
Agnes se lehce začervenala a Celesta se samolibě usmála. Obě se nemohly šatů nabažit, ale už byl čas je sundat. Vévoda doprovázený krejčím proto opustili místnost, aby se dámy mohly za pomoci služek převléknout.

Byl čtvrtek večer. Celesta si ten den šla lehnout jako vždy dříve, aby byla svěží pro nadcházející den. Své vzrušení přenesla i na služebnou Biancu.
„Jak ráda bych se někdy zúčastnila takového plesu,“ posteskla si.
„To se dá snadno zařídit. Převlečeš se do mých šatů, já tě učešu a propašuju tě tam!“ Celesta měla jako vždy po ruce okamžitý nápad.
„Za to bychom obě schytaly,“ zasmála se Bianca.
„Nevadí. Hlavně, že bychom se pobavily.“
„Stejně bych ani nevěděla, jak se pořádně chovat. Celou dobu bych se bála, že se nějak ztrapním. Ba ne, hraběnko, asi by to nebylo pro mne. Na plesy by měly chodit jen takové krásky, jako jste vy.“
„Ale jdi ty,“ ohradila se Celesta se smíchem.
„Musím říct, hraběnko, že dneska jste byla nádherná. Jako obrázek. Mohla jsem na vás oči nechat.“
„Děkuji, Bianco.“ Celesta se zatvářila tajemně. „Má to svůj účel.“
„Jaký?“
„Chci zapůsobit na jednoho muže.“
Bianca byla od přírody velmi zvědavá a nejvíce hltala drby ze společnosti, které jí její paní vždy sdělila. „A kdo je tím mužem?“
„To ti zatím nepovím.“ Bianca se zatvářila zklamaně. „Vše se dozvíš po plese. Uvidím, až jak se vše vyvine.“
„Ale hraběnko,“ protestovala Bianca. „Nemůžete mne tak napínat!“
Celesta položila Biance ruce na ramena. „Buď trpělivá a vše se dozvíš.“
Služebá pochopila, že jí její paní tentokrát své plány neprozradí. Pomohla jí tedy s převlékáním a česáním a pak se Celesta odebrala ke spánku.
V noci se neustále budila. Nemohla ani dospat rána, tak se na ples těšila. Hlavně na setkání s Margheritou, na zábavu a samozřejmě také na tajemného barona.
Ráno se probudila brzo. Vzbudil ji silný a vytrvalý déšť, jenž bičoval okno jejího pokoje. Vylezla z postele a vyhlédla ven. Přes zapršené sklo uviděla kočího Felippa, jak přebíhá do stájí.
Už se jí nechtělo spát. Sedla si na pohovku a sáhla po jedné z knih, které měla vyskládané na vyřezávaném stolku u okna. Byl to filosofický román Candide od Voltaira. Celesta sympatizovala s jeho myšlenkami. Tato kniha byla dalším dárkem od jejího učitele francouzštiny. Toto dílo sice vyvolalo ve společnosti vlnu značné nelibosti a ti, co je četli a uznávali, se nesetkávali zrovna s pochopením a sympatiemi ostatních. Učitel knihu daroval Celestě víceméně potají a radil jí, aby ji raději nešířila dál a nikomu neříkala, že ji má ve své knihovně. Mladá hraběnka se tak prostřednictvím četby mohla přenést do končin Jižní Ameriky, o kterých dosud moc neslyšela. Rovněž ji zaujaly zmínky o bájném Eldorádu, zemi, kde se mají všichni dobře. Při pročítání této knihy snila o tom, že se jednou zúčastní okružní plavby a navštíví cizokrajné země jako Brazílii či Paraguay.
Nejvíce však Celesta sympatizovala s hlavním poselstvím knihy. Voltaire se snažil vyburcovat ke změnám ve společnosti. Kritizoval utiskování rolníků silnými a majetnými šlechtickými rody a řešení hledal v zavedení parlamentu, který by panovníky absolutistických monarchií omezoval. Dále poukazoval na špatné vztahy mezi lidmi, plné přetvářky, chamtivosti a zloby. Celesta tiše souhlasila s jeho pravdivými postřehy a názory. Bohužel ostatní šlechta, která neprosazovala osvícenské principy a usilovala o udržení dosavadního systému, jenž vynášel život v blahobytu, by Voltaira za jeho revolucionářské myšlenky nejraději vsadila do francouzské Bastily.
Celesta se začetla asi na hodinu a půl. Poté si uvědomila, jaký má hlad, proto se vydala do jídelny. V jídelně však zatím nikdo nebyl, ale stůl už byl prostřený. Celestě se nechtělo čekat, až se sestra se švagrem dostaví ke snídani. Zašla tedy raději přímo do kuchyně, kde už se na podnosy servírovalo čerstvé ovoce, a na kamnech se vařila voda na kávu. Místnost už byla také provoněna čerstvým pečivem.
„Dobré ráno,“ pozdravila Celesta boubelatou kuchařku středního věku a několik služek, které v kuchyni vypomáhaly.
„Dobré ráno i vám, hraběnko,“ odpověděly téměř jednohlasně.
„Smím si nabídnout něco k jídlu? Umírám už hlady.“
„Ale samozřejmě,“ odpověděla vesele kuchařka. „Jen se posaďte.“
Na tom, že se Celesta stravovala přímo v kuchyni mezi služebnictvem, nebylo nic neobvyklého. Chodila tam vždy, když si chtěla při jídle užít trochu zábavy, která se jí s rodinou dostávala jen málokdy. U stolu, kde seděla Agnes s vévodou, se většinou hovořilo prostřednictvím prázdných frází a probírala se banální témata. Mezi služebnictvem se oproti tomu povídaly vtipy a různé historky. Tito lidé byli plní bodrého veselí a humoru. Bodejť by se také neveselili. U vévody Busanniho se jim rozhodně nedařilo špatně.
Do kuchyně vešel Felippe. Déšť mu promáčel košili, ale mladý kočí tomu nevěnoval nejmenší pozornost a s úsměvem od ucha k uchu se posadil k Celestě.
„Dobré ráno, hraběnko Celesto,“ pozdravil ji.
„Jak se daří Freye?“ zeptala se Celesta na svou klisnu.
„Výborně. Jen je celá netrpělivá a neustále vyhlíží ven. Ráda by se zase proběhla, ale v takovém počasí to opravdu nejde.“
„Máš pravdu. To počasí mne začíná poněkud skličovat.“ Celesta kývnutím hlavy poděkovala služce, která před ni položila napečené pletýnky, máslo a hrozen vína. Z hrnku se linula vůně čerstvé kávy.
V tu chvíli přišla služka oznámit, že vévoda s vévodkyní již vstali a přejí si posnídat. Služebné v kuchyni začaly okamžitě skládat jídlo na stříbrné podnosy a ty pak odnášely do jídelny.
„Přejete si, abychom přemístily vaši snídani do jídelního salonku?“ zeptala se Celesty jedna z nich.
„Ne, děkuji. Najím se tady,“ řekla Celesta a s chutí se zakousla do křupavé pletýnky, kterou si předtím namazala máslem.

Po snídani zašla za sestrou. Ta měla na první pohled výtečnou náladu. Odložila svůj upjatý výraz a dokonce před Celestou předvedla několik ladných tanečních kroků. Pak ji napadlo, že by si spolu mohly zahrát duet na klavír. Agnes hrála velmi dobře a stejně tak Celesta, i když ta měla raději hru na mandolínu. Od doby, kdy Bartolomeo Cristofori vynalezl v Itálii roku 1710 první piano, uplynulo již pár desítek let a proto si tento hudební nástroj mohla dovolit každá lepší rodina.
Postupně zahrály několik menuetů a valčíků. Agnes mačkala klávesy piana s chutí, jakou u ní Celesta viděla jen málokdy.
„Dnes mám náladu tančit,“ svěřila se vévodkyně mladší sestře. „Cítím, že se náš ples vyvede skvěle. Určitě budou přizvání nejlepší hudebníci.“
Celesta souhlasně pokyvovala. Kdyby mohla, popohnala by čas, aby už nadešla chvíle tolik očekávané události. Věděla, že do té doby se nebude schopna na nic soustředit.
Vévoda Luigi Busanni jejich nadšení příliš nesdílel. Měl stále dost práce, musel vyřizovat korespondenci a na tento den si také naplánoval kontrolu hospodářských knih, kterou prováděl spolu se svým pomocníkem. Mohl se tak přesvědčit, že jeho majetkové poměry se stále zlepšují.

Konečně nadešel čas příprav. Služky chystaly šaty, boty, doplňky a líčidla. Celesta a Agnes se nejprve oblékly a potom se daly učesat. Agnes si nakonec přece jen prosadila paruku, i když tu menší a nechala si ji ozdobit květinami. Paruka byla hezká, což uznala i Celesta, ale podle jejího názoru by sestra udělala lépe, kdyby vystavila na odiv své vlastní vlasy.
Celesta si paruku nikdy nevzala. Její tmavé vlasy se leskly v umně vyčesaném drdolu, který byl propracovaný do detailu. Musel být zachycen velkým množstvím pinetek, aby se nerozpadl, protože Celestiny vlasy byly velmi těžké. Drdol byl dále ozvláštněn onou čelenkou z pavího peří, na kterou si Celesta nechala navíc přidělat „paví“ korunku, kterou tvořily drátky, na jejichž koncích byly umístěny bílé perly.
Služky nestačily obě šlechtičny chválit. Některé pochopitelně tiše záviděly a představovaly si v těch honosných róbách samy sebe.
Nakonec přišlo na řadu líčení. Pudr vyrobený z rýžové a obilné mouky se nanášel na tvář i do dekoltu. Na líce patřila slabá růž. Na řasy pak řasenka vyrobená z popele, bezinek a ricinového oleje. Typický mandlový tvar očí Italek tak ještě více vyniknul.
Ve vedlejší místnosti se chystal vévoda. I on zamítl paruku, nesnášel to neustále svědění pod ní. Vlasy si prostě svázal do copu černou sametovou stužkou. Pod kabátcem měl krajkovou košili, na nohou kalhoty ke kolenům a pod nimi bílé punčochy. Jeho střevíce zdobily přezky vykládané drahým kamením.
Asi po čtyřech hodinách nepřetržitého zkrášlování byla rodina připravena vyrazit. Kočáry už byly připraveny na nádvoří a koně nervózně přešlapovali.
Bohužel stále vydatně pršelo. Dámy i vévoda byli doprovázeni sluhy, kteří jim nad hlavou drželi deštníky, aby jim nezmokly účesy a nerozteklo se líčidlo. Agnes s Celestou si vyzdvihly šaty vysoko nad zem, aby se neurousaly. Spěšnými kroky přešly ke kočáru a opatrně do něj naskočily. V šatech se sedělo docela nepohodlně, naštěstí nebyl letohrádek příliš vzdálený.
V prvním kočáru řízeném Felippem jela vévodkyně s Celestou, v druhém jel vévoda.
Když vystoupili, okamžitě se jich ujali lokajové, kteří měli za úkol dovést hosty až do sálu. I když vévoda, jakožto majitel, cestu dobře znal, etiketa to nařizovala.
Taneční sál už byl z půlky zaplněn lidmi. Byla to obrovská místnost. Na jednom jejím konci bylo vyvýšené podium, na kterém byla umístěna kapela. Na druhém konci byl dlouhý stůl, který se prohýbal pod množstvím jídla. Výběr tady byl opravdu veliký. Návštěvníci mohli vybírat z pokrmů masitých, sladkých, ale také ze salátů, ovoce a drobného pečiva. Nechyběla také nabídka červených, bílých a růžových vín. U stolu stáli sluhové, kteří měli pomoct s naléváním a servírováním. Hosté si mohli vybrané jídlo nechat přenést ke stolečkům rozmístěných kolem dokola místnosti nebo jej sníst na místě.
Uprostřed sálu se tančilo. Zatím však páry jen postávaly a rozmlouvaly s ostatními. Tu a tam také uždibovali z nabídnutého občerstvení.
Najednou se otevřely dveře a uvaděč oznámil: „Vévoda Luigi Busanni s manželkou Agnes a hraběnka Celesta Marinetti!“
Hrabě Falzarano pořádající tento ples je vyrazil uvítat. Uklonil se oběma dámám a s vévodou si přátelsky potřásl pravicí.
„Jsem velmi rád, že jste mne uctili svou přítomností,“ pronesl jednu z typických zdvořilostních frází.
„Prozradíš nám, jaká významná osobnost se k nám dnes připojí?“ otázal se vévoda.
„Ne, to je zatím tajemství,“ zakroutil hrabě Falzarano hlavou a spiklenecky na svého hosta mrknul.
V tu chvíli k nim přišel sluha s podnosem, na kterém stály tři sklenice vína.
„Ještě jednu pro mne,“ přikázal hrabě. Když ji sluha přinesl, připil na zdraví obou žen i vévody. Ještě chvíli vyzdvihoval krásu vévodkyně a Celesty, pak je však musel opustit, aby přivítal další návštěvníky.
Vévoda s vévodkyní se vydali ke stolu s občerstvením a Celesta zamířila k Margheritě, která postávala opodál s dalšími dívkami jejího věku.
„Milá Celesto!,“ vykřikla Margherita a srdečně přítelkyni políbila na obě tváře. Poté se do ní zavěsila, omluvila se dívkám, se kterými až dosud rozmlouvala, a odtáhla ji dál.
„Už jsi viděla barona?,“ zeptala se Celesty.
„Ne. Vždyť ani nevím, jak vypadá.“
„Tak se pořádně rozhlédni! Schválně, jestli jej poznáš,“ vybízela Margherita.
Celesta přejížděla pátravým pohledem po sále. Na té straně, kde se nacházela kapela, stál postarší pár, jehož styl oděvu se poněkud lišil od typického italského vkusu. Rozmlouval s dalším párem, který byl oproti němu naprosto italský. Vedle této čtveřice stál asi dvacetiletý mladík v jednoduchém tmavém oděvu, který přesto vypadal nákladně a mladá, nepříliš hezká dívka.
Margherita si povšimla, že se Celesta dívá správným směrem. „Ano, to je starý baron Vasil Korotkin s manželkou a synem, baronem Michailem Vasiljevičem Korotkinem. Ta dívka je prý jeho sestřenice.“
Celesta přimhouřila oči a v duchu hodnotila mladíkův vzhled. Měl urostlou, avšak štíhlou postavu a krásnou tvář. I na dálku viděla, že jeho pohled je jaksi teskný a zádumčivý, ale zároveň bystrý. Měl tmavé vlasy, které kontrastovaly s jeho bílou pletí. Ruce držel za zády a neustále se pohupoval ze špiček na paty, zatímco zaujatě poslouchal pár, který hovořil s jeho rodiči. Hlavu měl při tom nakloněnou lehce na stranu.
„Ten by tedy stál za hřích,“ vydechla Celesta. Baron Korotkin ji okamžitě zaujal a usmyslela si, že jej musí získat za každou cenu.
Směle vykročila směrem k němu.
„Nebereš to nějak zhurta?,“ zeptala se Margherita.
„Budu jen dělat, že se procházím po sále a až půjdu kolem něj, navážu oční kontakt,“ vysvětlovala Celesta.
Nenuceným plavným krokem začaly obě dívky obcházet taneční parket. Když míjely onu skupinu lidí, sklopila Celesta nejprve oči a pak zpoza dlouhých řas vrhla na barona svůdný a naoko stydlivý pohled. Michail Korotkin si jí však ani nevšimnul.
Celesta to nechápala. Už její róba byla do očí bijící, natož pak její krása. Avšak o to větší zájem v ní tento muž probudil.
Její přítelkyně se bavila. „Říkala jsem ti, že je to trochu tvrdý oříšek.“
„Pro mě není žádný muž tvrdý oříšek,“ odsekla Celesta. „Všichni jsou stejní. Byl jen příliš zabrán do rozhovoru.“
Z diskuze je vyrušilo uvedení dalšího příchozího. Tentokrát to byl onen významný host. Byl to Carlo Broschi, přezdívaný Farinelli. Byl jedním z nejznámějších kastrátů-sopránů. Říkalo se o něm, že jeho hlas má rozsah tři a půl oktávy a že na jedno nadechnutí dokáže zazpívat sto padesát tónů. Procestoval řadu evropských měst a ve Francii zpíval pro samotného krále. Ten jej také jmenoval prvním ministrem. V Madridu pak založil italskou operu. Po roce 1759 se vrátil zpět do Itálie.
Několik hostů zatleskalo. Farinelli se lehce uklonil a nechal se přivítat hostitelem.
Mezi návštěvníky plesu zavládlo značné veselí. Uslyší zpívat samotného Farinelliho! Někteří už jej znali z operních vystoupení, někteří zatím jen z doslechu. Ale naslouchat jeho hlasu chtěli všichni. K jejich radosti se zpěvák osvěžil sklenkou vína a zamířil rovnou k pódiu. Hosté přestali povídat a upřeli na něj pohledy plné očekávání.
Na pódiu vedle pěvce stanul také hrabě Falzarano, aby pronesl několik úvodních slov.
„Vážení hosté, všechny vás vítám na našem tradičním plese a rád bych vám představil významného hosta, kterého jistě všichni dobře znají. Potlesk pro pana Farinelliho!“
Zpěvákův výraz byl soustředěný a napjatý. Zřejmě se koncentroval na nadcházející vystoupení.
A hrabě pokračoval: „Mimo ty, kteří ples navštěvují pravidelně, bych mezi námi chtěl přivítat i barona Korotkina s rodinou. Budu rád, když budou naši slavnost navštěvovat pravidelně.“
Potlesk byl tentokrát o něco vlažnější.
„Otec baronky Korotkinové byl Ital. Proto umí všichni obstojně italsky,“ pošeptala Margherita Celestě.
Pak začal Farinelli pět. Jeho hlas byl tak nádherný a podmanivý, že několika dámám se až zaleskly slzy v očích. Pánové uznale pokyvovali hlavami.
Celesta si povšimla, že se Michail Korotkin prodral o něco blíže, doprovázený svou údajnou sestřenicí. V tu chvíli se jejich pohledy setkaly. Celestě se však přihodilo něco, co dosud nikdy. Ovládl ji neklid, neunesla pohled baronových pronikavých očí a rychle odvrátila zrak. Srdce jí bušilo. Vzápětí se však vzpamatovala a znovu se podívala na barona. Ten už ale sledoval výhradně zpěváka.
Mladá hraběnka využila této chvíle, aby si jej prohlédla důkladněji. Uvědomila si, že se jí ještě nestalo, aby ji někdo tak silně přitahoval.
Baron něco pošeptal sestřenici a ta se zachichotala. Jeho výraz zůstával naproti tomu stále kamenný.
Celesta si ani neuvědomila, že představení skončilo. Hudby se teď ujala kapela, která zahájila hudební program několika Haydnovými symfoniemi.
Hosté se dali pozvolna do tance.