Smaragdová záře- II. Sama

Shaeru už unavilo volat a křičet jejich jména.
Nikdo neodpovídal.
Byla sama.

V nastalém zmatku, když Maera upadla a lidé přes ni chodili, jakoby to byl jen trs hlíny, maminka položila Shaeru na zem a její ruku pevně vtiskla Bowenovi do dlaně.
„Dostaňte se k lesu, tam na mě počkejte, kdyby došlo k nejhoršímu, jděte do skrýše. A dávej na ni pozor Bowene!“ zvolala maminka a rozrážela davy lokty či celou délkou paže, jen aby se dostala co nejrychleji k Maeře.
Shaera se zoufale dívala za ní a usedavě plakala, stále nechápala, co se děje.
„No, tak pojď Shee!“ tahal je za ruku Bowen, ale Shaeře se nechtělo.
„Maminka je ale…“
„Pojď prosím tě!!“ naléhal dál Bowen a chytl jí za zápěstí oběma rukama.
Ronan se mezitím dostal až na kraj lidského chumlu a netrpělivě vyhlížel ostatní. Ronan byl ještě malého vzrůstu, ne jako jeho bratr, který by už určitě přes ty lidi viděl, ale on byl tak zpropadeně malý, že neviděl ani maminku.
Bowenovi se již podařilo přimět Shaeru, aby šla s ním, ale jejími malými cupitavými krůčky to stejně bylo složité.
Dav naštěstí již řídl, ale to nebránilo lidem, aby jim tu a tam v té panice vrazili do obličeje nebo těla, rukou či nohou. Někdo silně uhodil Shaeru do levého spánku.
Dívka zavrávorala a pustila svého bratra, který ji již nedržel natolik pevně, aby mu nevyklouzla ze sevření.
Druhá rána a Shaera upadla na záda, někdo jí kopl do břicha a převalil jí na bok. Dívka se svezla po závěji sněhu do menší jámy, ve které byla silná vrstva prašanu.
Shaera zavřela oči a její svět se ponořil do tmy a chladu.
Sníh kolem její hlavy rudl její krví.

Vzduch byl těžký, štiplavý a podivně teplý, lepil se na patro a měl odporně nasládle čpavou vůni.
Dívce se už tak špatně dýchalo. Plíce se jí chladem stáhli, takže do nich nešlo nabrat dost vzduchu, jako kdyby jí někdo na její malý hrudník tlačil ohromnou silou.
Rány, které do hrudníčku utržila, se rozleželi a mráz, který jí prokřehl celé tělo, celou bolest znásobil, navíc dívka cítila, jak se na ní dere horečka.
S nemalou námahou se otočila na bok, pak na břicho a mírně se vzepřela na rukou.
Každý pohyb jí neuvěřitelně zabolel, takže znovu propukla v usedavý pláč.
Lepivý dým se jí usazoval v krku a ještě víc jí stahoval dýchání.
Pomalu vystoupala po závěji a spatřila to.
Vesnice, pokud se tak stále dala nazvat, byla kompletně zničená, všechny domy hořely a plnili horizont, těžkým černým dýmem. Na zemi leželi její sousedé, známí i děti, se kterými si chodívala hrát.
Všichni mrtvý.
Uvolněný zvon se v náporech kymácel a občas ze sebe vydal smutný dutý zvuk.
Zvedl se poryv větru, nabral těžký teplý vzduch a dým a vmetl ho Saheře do tváře tak hrubě, že jí málem shodil zpět do jámy.
Shaera již neplakala, nemohla, to co viděla, jí natolik zarazilo, že nemohla nic, do teď nechápala, co se vlastně dělo, teď to už pochopila.
Sebrala poslední síly a svými cupitavými krůčky se vydala k lesu…maminka už má o ní určitě strach a bude jí hledat.

Shaeru už unavilo volat a křičet jejich jména.
Cestu k úkrytu si nepamatovala, snažila se proto jít po stopách ve sněhu, ale brzy se spustilo husté sněžení a stopy mizely a mizely, až Shaera stála uprostřed hlubokého lesa sama, hladová, promrzlá, vyčerpaná a zmlácená.
Sedla si na zem a začala plakat, rána na hlavě stále bolela a mírně krvácela a z hladu jí začalo bolet bříško.
Obloha začala tmavnout, vzduch chladnout a rychle se blížila noc.
Shaera si otřela zarudlé tváře a zvedla se na nohy. Musí si najít něco k jídlu, ale co? Chvíli hledala borůvky a maliny, ale pod vrstvou sněhu bylo těžké keříky najít, a když už se to Shaeře podařilo, nenašla jedinou bobulku, někdo už je musel všechny vyjíst.
Tak se rozhodla, že si něco uloví, viděla tatínka a Bowena lovit už tolikrát, že to nemůže být nic těžkého.
Našla si tedy dostatečně dlouhý zaoblený klacek, otrhala z něj přebytečné větvičky a k oběma koncům přivázala pruh látky, který si utrhla ze spodní sukně.
Založila šíp, který provizorně vytvořila z úzkého klacku s ostrou špičkou a cvičně vystřelila, zřejmě nenatáhla luk dostatečně, protože šíp odletěl sotva o půl metr.
Zkusila to proto znovu, ale mělo to stejný výsledek, bude to tím, že má tak krátké ruce a nedokáže tak luk pořádně natáhnout, pokud se ale dostane ke kořisti dostatečně blízko, mělo by to stačit.
Shaera se vydala na lov, hledala nějakou zvěř, ale ta se pravděpodobně kvůli houstnoucímu sněžení ukryla do svých domečků, které ale Shaera nikde neviděla.
Otočila se tak aby jí vítr foukal do zad, aby se jí lépe šlo a hlavně aby jí sníh tolik nepadal do obličeje.
Vítr jí odvedl až na širokou lesní cestu a ta vnukla Shaře nový nápad, počká si, až někdo pojede nebo půjde kolem a přepadne ho, v tom strachu dotyčný nepozná, jestli jsou její ruce dostatečně dlouhé, aby řádně natáhli luk.
Snad by se tak mohla do večera najíst, pokud tudy do setmění nikdo nepůjde, najde si nějaký opuštěný zvířecí domeček a stráví v něm noc, anebo by jí snad mohli pomoci víly nebo skřítci, maminka jí vyprávěla, že jsou jich lesy plné a pomáhají lidem v nesnázích, ale možná je na ně taky moc velká zima.
Tak Shaera stála v závětří lesa, poskakovala na místě, aby jí nebyla až taková zima a pozorovala oba horizonty jestli už někdo nejede a zanedlouho se ozval dusot koňských kopyt.