Cesta k pomstě-kapitola 1.

Forps běžel aristokratskými čtvrtěmi Londýna, co nejrychleji mohl. Nikdy nepřišel pozdě. Nikdy. Až teď, když ho čeká údajně ta nejdůležitější schůze v životě, tak si klidně přispí. Komorník ho prostě nemohl probudit o dvě hodiny dříve, jak mu bylo přikázáno. Tohle si s ním po slavnosti vyřídím. Pomyslel si hořce. Za deset minut dorazil k velkolepému sídlu svého otce. Vzbuzovalo údiv. Brzy bude patřit jen jemu. Nikomu jinému. Při té představě byl hned šťastnější. Vstříc vyběhli dva poskoci.
„Mladý lorde, zpozdil jste se! Všichni čekají jen na vás!“ křičeli jeden přes druhého.
„Ano. Jsem si toho vědom. Velice toho lituji. Teď mě prosím zaveďte do hlavního sálu.“ Přikázal bez zbytečných řečí. Neměl náladu prozrazovat cokoli více o svém opovrženíhodném zpoždění. Sluhové ho provázeli až ke vchodu do honosné místnosti, kde se konal banket pro otcova důležitého hosta.
Forps s Macbellem byli přinuceni účastnit se této přihlouplé schůzky s úplně cizím šlechticem, který nejspíše hodlal diskutovat o jim očividně naprosto neznámých věcech. Ale bylo tu něco, co Forpsovi dělalo mnohem větší starosti.
A to nekonečné sezení u stolu v přítomnosti Macbella. Přede dveřmi si rychle urovnal cylindr. Hned po otevření těžkých dveří z exotického dřeva bylo jasné, že tohle nebude jen tak nějaké setkání. Mělo jít o něco mnohem důležitějšího. Pomalu kráčel k dlouhému stolu, z jehož jednoho konce zahlédl otcův přísný obličej.
„Omlouvám se mnohokrát za svůj pozdní příchod. Slibuji, že vše vynahradím později.“ otec kývl a pokynul mladíkovi, aby se posadil. Zaujmul místo hned vedle hosta. Nenápadně si ho prohlížel. Mohlo mu být tak třicet, víc ne. Aristokrat k němu promluvil. Měl výrazný hlubší hlas.
„Tak vy jste ten pan Forps? Je mi ctí vás poznat osobně. Hodně se o vás a vašem bratrovi proslechlo. Jmenuji se Ordon. Jsem zde proto, abych shlédnul zítřejší utkání o dědictví mezi vámi a mladým lordem Macbellem.“ Forpsovi přeběhl mráz po zádech.
Tohle je příliš brzy! Utkání se mělo konat až za několik let! Nedal však na sobě znát žádné zřetelné emoce. „Ano, to jsem já.“ Odpověděl zaraženě. Na víc se nezmohl. Na tomto muži bylo něco velmi divného. Několik pramenů světle plavé ofiny mu zasahovalo do obličeje. Ordon ještě jednou zdvořile kývnul, což odhalilo jeho oči, jejichž barva velice silně připomínala ametyst. Forps se otřásl.
„Děje se něco, pane Forpsi?“ usmál se.
„Nikoliv.“ Odpověděl mladík, odvrátil hlavu a s předstíraným zaujetím usrknul doušek horkého čaje. Najednou se mu však udělalo značně nevolno. Chtěl se omluvit a odejít na chvíli ven na vzduch, avšak by to v této situaci bylo krajně nezdvořilé, poněvadž jeho otec právě začal hovořit.
„Macbelle, Forpsi. Jako otci vás dvou mi náleží povinnost, odkázat někomu z vás vše, co mám. Ale ten druhý… ten se musí spokojit s tím, co mu bude vítězný bratr ochoten nechat. Proto se vás ptám. Co byste byli schopni udělat pro to, abyste získali sídlo a bohatství s ním spojené? Macbelle, odpověz první, prosím.“ Bratr se nadmul pýchou.
“Cokoli. Udělal bych vše, abych získal toto nádherné místo.“ Otec se hrdě pousmál.
„A co ty?“ zadíval se na Forpse.
Ten, ač potlačoval přicházející mdloby, bez jakýchkoli zábran odpověděl
„Pouze to, co je v naší etiketě a pravidlech povoleno. Snížit se k podvodům, nebo k něčemu horšímu je mrzký zločin.“
Z otcovy tváře hrdost rázem vymizela. Zhluboka se nadechnul a velmi hlasitě pravil
„No, myslím, že turnaj uspíším již na dnešní poledne. Já ani lord Ordon se již nemůžeme dočkat. Jděte se oba připravit. Vyzbrojte se vším, co máte k dispozici.“ Bratři se na sebe upřeně zadívali. V jejich očích vzplanula silná touha bojovat o své místo v anglické aristokracii. Pak každý z nich beze slova odešel do svého sálu, aby se vystrojil pro nadcházející boj. Forps se před odchodem ještě ohlédl po Ordonovi. Ten se již stačil zabrat do spletité diskuze s otcem, avšak aristokrat vypadal dosti ustaraně. Pak mladík odešel ze dveří k sobě. Tam se chvíli hrabal ve vysokých skříních, když konečně našel, co hledal. Dlouhý černý oblek z nejdražší kůže a vysoký cylindr, který si ukryl pouze pro tuto příležitost. Oblékl se a pak už jen odejmul kovovému brnění rytíře, stojícímu u zdi dlouhý mírně zahnutý meč. Koutkem oka se podíval na kapesní hodinky, přičemž se zděsil. Už měl být dávno na místě! Vzal si tedy oblek a vyrazil. Motala se mu hlava, ale to nebylo nic, co by nezvládnul.
Zamířil tedy na nádvoří. Při procházení vnímal obdivné pohledy ze strany sloužících, ať už zahradníků, či zvědavých městských dětí, nakukujících přes hlavní kovovou bránu. Nevěnoval však jejich pohledům pražádnou pozornost. Už byl na okukování zvyklý. „Mladý pane, všude jsem vás hledal,“ Forps se ohlédl a uviděl mladého komorníka, který se s mírným smutkem blížil. „Co teď potřebuješ?! Nevidíš, že spěchám?“ zamračil se Forps podrážděně. Komorník provinile sklopil oči. „omluvte prosím, že vás zdržuji…jen jsem vám chtěl popřát hodně štěstí.“ Zamumlal. „Štěstí je pro hlupáky. Já ho nepotřebuji.“ Odpověděl mladý šlechtic sebevědomě a jen odkráčel. Sluha se za ním beze slova díval. Forps byl jeho vzorem. Také se chtěl umět chovat tak, aby si ho někdo vážil. Aby se alespoň trochu přiblížil lordově popularitě…
Když mladík dorazil, Macbell na něj již čekal. Neozbrojený, až na malou dýku, která se mu blýskala u pasu. „Co to má znamenat?“ vykřikl na něj Forps. Bratr se zašklebil. „Tebe zvládnu i beze zbraní. Zato ty ses napakoval slušně, máš strach?“ přivřel pobaveně oči. Forps naštvaně odvrátil hlavu. Neměl v úmyslu cokoli odpovídat a také odhodil své zbraně. Macbell mu za odpověď nestál. Tohle bude snadné vítězství. „Tak, chlapci. Již jste si popovídali dost. Jste připraveni k boji?“ Ozval se povědomý hlas. Pan Ordon ležérně sedící na vysokém kamenném sloupu se záhadně usmál. „J-jak jste se tam dostal?“ otázal se nevěřícně mladší z obou bratrů. „To je přirozené. Ale řeči stranou. Jsem tu, abych zblízka sledoval váš velkolepý souboj a podal o něm informace vašemu otci a ptám se vás: Jste připraveni k boji?“ zvedl hlas aristokrat. Bratři kývli.
„Ano, pane!“ Ordon uznale kývnul. Pod dlouhou ofinou se mu prohnal mazaný výraz.
„Tak začněte!“
Macbell ihned využil šance a prudce vyrazil vpřed. Forps se mu v poslední vteřině vyhnul, avšak právě to bratr očekával. Popadl ho za zadní lem pláště, přičemž ho stáhl zpět. Ozvalo se prasknutí a pak trhání látky, jak se mladík pokoušel vyprostit. Avšak úspěšně. Ač Macbell nebyl příliš bystrý, ihned si uvědomil, která bije a co má Forps za lubem. Mladší z bratrů na malý okamžik polevil v ostražitosti. Když se zastavil, měl pocit, že se s ním houpe celý svět. V jednu chvíli se chystal k opětovnému útoku, v druhou se všechny barvy slévaly do jedné. Malátně se rozhlížel, pokoušejíc se rozeznat alespoň siluetu Macbella, který se rychle blížil.
„Copak, bratříčku? Už máš dost? Bolí tě něco? Není ti dobře?“ Zazubil se škodolibě a plnou silou bratra srazil na kamennou zem.
„Táhni do pekla!“ zaskučel Forps. Kterého náhlý náraz omráčil. To však Macbellovi nestačilo. Sadisticky se usmíval, přičemž bezmocného mladíka surově nakopl do břicha. A znovu. Forps se začínal dusit. Vyražený dech znamenal definitivní konec.
Už neměl sebemenší naději se bránit a tak jen bezmocně snášel tupou bolest, která se stále stupňovala. Pak nastala krátká přestávka, po které ucítil u ucha horký dech staršího bratra, následovaný studenou oceli, přiloženou k hrdlu.
„Sídlo je moje. Prohrál jsi, bráško. Je mi tě tak moc líto…“ Forps čekal, co bude dál. Následoval nekonečný nával palčivé bolesti v pravém oku, teplá krev na tváři. Před tím, než ztratil vědomí, uslyšel už jen čísi dutý dopad na kámen. Přinutil se slabě pootevřít oči. Avšak otevřel jen to levé. Co to sakra je? Před ním stál Ordon.
„Mladý pane Macbelle, cožpak vám nestačí, že jste vyhrál? Vše, o co jste bojoval je vaše.“ Macbell se rozjařeně zvedal za země.
„Jdi mi z cesty!“ zavřeštěl vztekle. Chtěl to ukončit. Chtěl Forpse zabít. Jen tak se ho může zbavit. Aristokratův pohled ho však rychle schladil. Přesto zamumlal.
„Máte být nestranným pozorovatelem, nikoli obráncem slabých. Tak proč?“
Ordon se usmál.
„Nemusíte být znalý důvodů jednání ostatních. Věřte mi, že nejste nadřazeným všech lidí na světě. Existují i…řekněme osoby, pro které není ani nejmenším problémem změnit vás v pouhý poletující prach.“
Na to Macbell sotva znatelně kývl, otočil se na patách, a vlekl se do sídla, přičemž sebou několikrát bolestně škubl. Bylo znát, že dopad na kostrč nebyl tím nejpříjemnějším, co kdy zažil. Přihlížející sluhové se za ním ohromeně dívali. Ještě se nestalo, že by se někdo bez jakýchkoli obav postavil proti Macbellovi.
Ordon se otočil k Forpsovi v bezvědomí, pod jehož hlavou se začala tvořit malá kaluž krve, stékající po pravé tváři.
Starší aristokrat se ustaraně zamračil. Viděl už spoustu zřízených lidí, ale na tomto mladíkovi něco bylo.
„No, mladý lorde, budeme muset jít.“ Zamumlal spíše pro sebe, přičemž si vysoukal Forpse na ramena. Dodal
„Teda, rozhodně jste těžší, než vypadáte.“ A vykročil. Musel Forpse dostat pryč. Kamkoli, jen co nejdále od sídla a od všeho zmatku. Ze všech možností připadala v úvahu jen ta nejhorší.
No, lorde Forpsi, až se proberete, myslím že, tato situace se vám nebude vůbec zamlouvat.

Po procestování nejbohatšími čtvrtěmi položil mladíka na zem a prohlédl si rozsáhlé zranění, táhnoucí se po celé pravé tváři, včetně oka.
„No, vypadá to, mladý pane, že z toho oka se už nedá pranic zachránit.“
Forps pootevřel levé oko. Bolel ho celý člověk. Všechny svaly až do morku kostí. Přesto se však pokusil více napřímit, ale Ordon ho přitlačil zpět.
„Pomalu, pomalu. Jste pořádně zřízený a poslední, co potřebujete je, aby se vám zranění otevřela.“ Zraněný chlapec si malátně přejel rukou po břiše. Zatnul zuby.
„Au!“
„Znovu vám říkám, nepřetěžujte se. Celé tělo máte plné podlitin, a to nepočítám několik pořádných šrámů.“
Forps ztuhnul a křikl.
„Jak o těch zraněních sakra víš? A vůbec, kdo ti dovolil mě zachraňovat?!“
Ordon pomalu zavrtěl hlavou.
„Ty o tom nevíš, co?“
„O čem?“
„…Kdybych vás odtamtud rychle neodnesl, neošetřil bych vám zranění, zemřel byste tam. Nikdo by vám nepomohl…“
„To není pravda! Otec měl sice radši Macbella, ale i tak jsem jeho syn! Macbell taky nebyl tak bezcitný, aby mě zabil!“
Muž zvážněl.
„Víte vůbec, s kým mluvíte?“ nadzvedl obočí.
Forps zavrtěl hlavou.
„A měl bych?“
I přes všechnu snahu se lord Ordon rozesmál.
„Chceš se mi vysmívat?“ naježil se mladík.
Už mu Ordonovy rádoby tajemné reakce okořeněné přiblblým smíchem lezly krkem.
Až tenhle zmatek skončí, odmítám jakkoli komunikovat s těmi, kteří nebudou schopni normálně mluvit. Ale teď tohohle pomateného podivína potřebuji. Prozatím nechám všemu volný průběh.
„Nevztekejte se, prosím. I když uznávám, že k tomu máte kloudný důvod.“ Při těch slovech se Ordon ostražitě rozhlédl, bez jakéhokoliv varování mladíka popadl a vyběhl z uličky.
„Musíme pryč. Jsme tu příliš na očích. Zmýlil jsem se, když jsem usoudil, že pro úkryt budou stačit pouhé měšťanské čtvrti.“
Aristokrat se rozhlédl. Když uviděl na rohu obchodní vůz, jehož majitel se nacházel bůhvíkde, oči mu zasvítily. Velmi rychle Forpse posadil do vleku nacpaného pytli s moukou, a sám zaujal místo kočího. Prudce mrskl otěžemi, přičemž se kůň, do teď pokojně dřímající, dal do divokého trysku.
Mladík se zatím pokoušel zaujmout pohodlnější pozici, což však nebylo, díky bolesti, vystřelující do celého těla a při obrovské rychlosti, ani v nejmenším snadné. Popadl tedy páku, uzavírající nákladní prostor a stiskl ji v domnění, že se snáze udrží. To byl však omyl. Malý zámek na dveřích se ulomil, což ke vší smůle zapříčinilo propadnutí. Forps ani nestačil zareagovat a vzrůstající tlak s ním mrštil ven z vozu, který se řítil stále dál.
„Hej, počkej!“ zasípal. Nedočkal se však žádných změn, které by naznačovaly, že by ho Ordon slyšel. Zůstal tedy jen tak ležet na cestě. Rukama si protřel zpocený obličej. Při pohledu na bílé rukavice, plné krve se zděsil.
„Zase to oko!“ Zaúpěl a postavil se ztěžka na nohy. Potřeboval si nutně opatřit nějaký obvaz, pásku, nebo cokoli, čím zranění zakrýt.
Náhle se zastavil. Zjistil totiž jednu z nejhorších věcí, která může ztraceného aristokrata potkat. A to, že u sebe nemá ani penci.
„Sakra, že já se na to…“ zarazil se. Tohle bylo až příliš vážné na to, aby zabíjel čas vztekem.
Fajn, teď mám dvě rozumné možnosti. Tu první, že tady počkám, až mě někdo najde, rovnou zamítám. Takže plán B. Vydám se po cestě za Ordonem a při troše štěstí na něj časem narazím. Uvažoval. Ale stejně doufal, že jeho takzvaný zachránce není takový hlupák, aby během své „bezkonkurenční“ role kočího nezkontroloval nákladní prostor.


XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX


„Mladý lorde, jste v pořádku?“ otázal se Ordon. Zamračil se, když se mu místo odpovědi dostalo pouze zaskřípání dřeva. Zastavil tedy vůz a koutkem oka se podíval dozadu.
„Ale, ale. Vypadá to, že se lord Forps vydal na nedobrovolný výlet po ulicích Londýna…“
Přitom si zamyšleně promnul obličej.
Asi bych tady na něj měl počkat, než mě dojde, poněvadž tenhle vůz se už daleko nedostane. Usoudil.
V klidu vstal a rozhlédl se. Okolí se od Londýna zcela lišilo, jelikož ujel tak dva kilometry, aniž by tušil, že z vozu vytřepal toho, komu zamýšlel pomoci. Uznale kývl.
„Vyznamenal jsem se.“ Zabručel ironicky a dodal „A lord Forps se také překoná, pokud mě sám najde, nebo se alespoň vydá na cestu.“
Stáhl si cylindr do obličeje, přičemž se svezl pod nedaleký strom.
Chvíli si oddychnu, a pokud tu ten kluk do té doby nebude, tak si pro něj sám dojdu.