Hlas srdce - Na Jihu

Trvalo týden, než se Michele konečně zbavila horeček a probrala se. První, čeho si všimla, byl úplně jiný pokoj, než ten, ve kterém poslední dobou pobývala. Nemohla to pochopit….. Její obavy se však velmi brzy rozplynuly. Kdosi zaťukal na dveře a pomalu je otevíral. Před ní se objevil Rafael….
„Konečně jste se probrala…“ řekl a Michele měla dojem, že se jeho vyjadřování vůči ní podstatně změnilo. „Dostala jste otravu krve…. Můžete mi říci, proč jste mě neposlechla a nedala mi dobrovolně tu pistoli?“ – „Já……“ bylo jí do pláče, když si uvědomila, že musí žít dál bez svojí Amélie a že už jí nikdy nebude moci zpříma pohledět do tváře, setkají-li se kdy ještě. „Proč jste mě nenechal umřít….“ vzdychla a skryla si obličej do dlaní. – „To by se vám tak bylo hodilo, viďte…? Kde je vaše síla a zuřivost? Jak vidím, na hlouposti jí máte dostatek… Ale jak jde o něco závažného, raději volíte ústup???“ Michele žasla… On jí chce dodat odvahu? Proč se najednou tak změnil? Raději obrátila řeč jiným směrem. „Kde to vlastně jsme? Tohle přeci není palác vašeho otce….“ – „Ne… to opravdu není…“ odpověděl a v jeho hlasu bylo možno číst skrytý vztek. „Jsme na panství markýze de Bery… které je naštěstí dost daleko od Paříže… Nemějte obavy… Je to můj dávný přítel a tady nás otec hledat nebude…“ řekl najednou překvapivě klidně. – „Nás?“ zeptala se překvapeně Michele. – „Ano, nás… teď musíme hrát opět spolu, drahá….“ Michele se zamračila při vzpomínce, když jí tohle řekl poprvé. Co ní proboha chce? Vždyť už udělala vše, co po ní žádal….“ Všiml si jejího bojovného výrazu. – „Ne… nemějte obavy… Teď máme skutečně společného nepřítele… Totiž… mého otce…“ – „Cože??“ nechápavě se Michele zeptala. – „Ano… je to skutečně tak… Vás se můj otec lstí pokusil dohnat k sebevraždě… A mě se pletl do mých osobních zájmů….a to mu jen tak neodpustím…!“

Michele si tedy začala zvykat na nové prostředí… Byla v jižní Francii, na pobřeží Středozemního moře, okolí téměř pusté, nepříliš obydlené; jen tu a tam malé městečko nebo vesnice. Připadala si jako trosečník na pustém ostrově. Nikoho zde neznala, vše jí tu připadalo tak cizí a tak vzdálené… Každý večer usínala se slzami v očích; nebylo málo nocí, které celé proplakala… Rafael ji nechával dost často o samotě a tak ani neměla nikoho, komu by se alespoň trochu mohla svěřit. Neměla tedy ani důvod vycházet za brány domu pana de Bery; a nejen z obav, že by ji tu mohli najít zvědové Raymonda de Hugues.

Ale po nějakém čase ji už známý a do detailu poznaný prostor začal tísnit a dusit a tak se Michele rozhodla, že musí „ven“. Rafael se zase toulal bůhví kde, zařizujíc „cosi“ a tak se tedy po dlouhém čase znovu vyšvihla do sedla koně a vydala se na projížďku.
Podzim byl ve své polovině, ale ještě bylo dost teplo na to, aby jízda tryskem byla příjemná a osvěžující. Cválala po mořském břehu, voda stříkala od koňských kopyt a vítr se jí proháněl ve vlasech. Na malý okamžik z ní všechno spadlo a ona měla pocit, že zase může volně dýchat. Náhle se před ní v dálce objevila silueta jezdce na koni. Michele se lekla… Že by se její obavy naplnily a někdo ji sledoval?. „…Už blázním… všude vidím stíny… Špeh by přeci neriskoval, že bude vidět na velkou dálku dopředu…“ pokusila se uklidnit Michele a pokračovala v cestě. Její zvědavost byla větší, než strach… Jela dál a postava na obzoru začala dostávat jasnější obrysy a barvy. Micheliným tělem náhle projel blesk… „…To přeci není možné….!“ Zastavila koně a zhluboka se nadechla, protože se o ní pokoušely mrákoty. „…Ta podoba…! Kdybych nevěděla, že je v Paříži…“ Michele se neodvažovala myslet dál. „…Co když je to Ona?!“ Nevěděla ale, jestli si to má přát, nebo raději ne… Vždyť by se jí nedokázala ani podívat do očí, natož se k ní přiblížit, nebo ji dokonce oslovit! „Bože… ať to není Ona… Už bych nedokázala snést tu bolest….“
„Musíš jít za Ní…! Musíš se přesvědčit…!“ hryzalo její svědomí a nehodlalo se vzdát. Michele už se nedokázala bránit. Musela mít jistotu za každou cenu! Rychle se vyšvihla zpět do sedla a pobídla koně kupředu, následujíc tajemnou ženu…

Tak dojela až do přístavního města Marseille a spolu se svým koněm se vnořila do jeho křivolakých uliček. Svou „neznámou“ ztratila z dohledu a tak bezhlavě projížděla skrz naskrz sluncem zalitým městem. Její oči hltaly každého, kdo by se jen mohl podobat byť malým detailem Amélii. Po několika hodinách marného hledání však už přestala věřit v zázrak a smiřovala se s faktem, že to Ona nebyla. „Jak jen jsem mohla být tak pošetilá…? Kde by se tady vzala…?“ povzdychla si Michele v duchu. Tak dojela až před kostel. Náhle měla touhu a potřebu uzavřít se před světem a nenašla by vskutku lepší místo pro rozjímání a přemýšlení, než bylo právě toto. Sesedla a pomalým krokem vstoupila do chrámu. Starý varhaník zrovna zkoušel na nedělní mši a tak celou atmosféru ještě umocňoval zvuk starodávných varhan. Michele cítila, jak se její rozbouřená mysl uklidňuje a její bušící a smutkem se zmítající srdce už tak divoce nebije. Cítila tolik potřebný klid…. Posadila se na dubovou lavici až v úplně poslední řadě, sepnula ruce, pokorně sklonila hlavu a zavřela oči.

„Pane Bože, prosím tě…. ochraň mou nejdražší… Dej, ať mi odpustí a vrátí se mi… Žádej ode mne vše….“ Michele sebou trhla… Ten hlas, který zaslechla a který přicházel odněkud jakoby z dálky, jí byl tolik blízký…. Rozhlédla se a svým zkoumavým, zároveň však roztouženým, zrakem si přeměřila všechny postavy, které seděly před ní a v poklidu tu rozjímaly. Náhle se zastavila pohledem na ženě v černých šatech s černým průsvitným závojem na tváři, klečící před oltářem v záři planoucích svící. Michele se neodvažovala téměř ani dýchat a jen na ní stále visela očima. Nedokázala se ani pohnout, natož se zvednout a posadit se o kousek vpřed. Nevěděla, co má dělat. Ujistit se, že je to skutečně její Amélie a znovu si prožít veškerou tu bolest, nebo ztratit naději a pohlédnout v tvář realitě a uvědomit si své pošetilé chování? Osud však rozhodl za ní. Žena se zvedla a úzkou uličkou se vydala k východu. Michele se doslova třásla po celém těle… „Ta chůze… ta ladná chůze, kterou jí všechny urozené dámy záviděly… Ne! Nemohu se mýlit! Je to Ona…!“ Když procházela kolem, lehký vánek jí nadzvedl závoj a poodhalil tak na malý okamžik její tvář. Michele měla pocit, že se zhroutí. „Tak je to pravda!… Je to Amélie…! A já se k ní nesmím ani přiblížit…!“ Poslední slova si pro sebe řekla již s očima plných slz. Pozorovala jak odchází, jak jí mizí v dáli, jak se za ní zavírají vstupní vrata… „Je pryč…..“ vydechla zoufale dívka a a srdcem jí projela ostrá bolest.

„Jste nějak zaražená, má drahá…“ oslovil ji u večeře Rafael. „Nechutná vám? Copak se s vámi děje? Mořský vzduch vám snad nedělá dobře?“ dodal s lehkou nadsázkou. „Doufám, že jste poslechla můj rozkaz a nevycházela za hranice panství?! … Michele…! Vždyť vy mě vůbec neposloucháte!“ skoro uraženě řekl. Když ale stále na jeho výzvy nereagovala, vzal ji za ramena a lehce s ní zatřásl. „Tak co je vám?!“ Zvedla k němu svůj zrak procházející skrz něj a mířící neznámo kam. „Je tady…“ zašeptala a vypadala, že se každým okamžikem znovu rozpláče. – „Prosím…?“ nechápavě se zeptal Rafael. – „Viděla jsem ji…“ – „Koho jste viděla?“ – „Dnes odpoledne… v kostele… ve městě…“ – „Vy jste byla ve městě??? Zešílela jste snad?! Říkal jsem vám snad naprosto jasně, že nesmíte vycházet ven! Copak je vám panství barona de Bery malé? Nestačí vám ty rozlehlé parky?!“ Michele se najednou probrala a začala se bránit: „A co jste si vlastně myslel?! Že mě tu zavřete jako ptáka do klece a vy budete věčně někde pryč??? Potřebovala jsem volnost…! Už to tu nevydržím…!“ Už nedokázala odolávat náporu na své, již tak, poničené nervy a dala se do usedavého pláče. Rafael se skoro zastyděl, když viděl, co způsobil a tak ve snaze to napravit ji ochranitelsky objal. „Tak co se stalo, maličká…?“ pokusil se říci s největší něžností, jaké byl vůbec schopen. Michele byla tak rozrušená, že si ani neuvědomila, že je v jeho náruči. Připadalo jí to tak přirozené… „Viděla jsem hraběnku de Dambrésse…“ zlomeně zašeptala. – „Nemýlíte se?“ zeptal se jakoby nevěřícně Rafael. –„Ano, jsem si zcela jista… ale… neviděla mě… nechtěla jsem, aby mě viděla…“ smutně sklopila oči. – „Raději mi povězte, jestli vás někdo nesledoval…“ starostlivě se jí zadíval do tváře. –„Ne… tedy myslím, že ne….“ – „Víte, nejste tu v bezpečí… mám informace, že můj otec podniká proti nám jakési kroky… nerad bych, abyste mu padla do léčky…. Bude nutné pro vás najít nové útočiště…“ – „A co vy, Rafaeli…?“ – „O mě si nedělejte starost. Vím, jak na něj….“ – „Kam mě chcete poslat?!“ zatvářila se Michele jako nevinné dítě, které nerozumí, co mu dospělí povídají; jako by mluvil nesrozumitelným jazykem. „Vím, kam vás ukryji… je to bezpečné místo a pro vás to nejlepší…“ dodal tajemně. Trochu si ji oddálil a zpříma se zadíval do zelených očí. „Svěřím vás do péče madam de Dambrésse…“ Michele ztuhla a nevěřila, co jí právě sdělil. „To snad nemyslíte vážně?! Po tom všem, co jsem jí provedla?! Nemohu se jí ani podívat do očí!!! Jak si to vlastně představujete?! Ne! To nikdy! Už se k ní nikdy nepřiblížím!“ a v duchu si pro sebe dodala:“…ikdyž umřu touhou a steskem po ní…“ Michele se rozzuřila, ale v jejím vzteku byla zároveň touha i vášeň. Její pocity se naprosto míchaly a vzájemně spolu soupeřily. „Michele, uklidněte se a vyslechněte mě… Prosím vás….“ Poslechla ho a znovu se pokojně posadila do křesla. „Půjdete tam v přestrojení… tak vás nikdo nepozná…“ – „Ale… jak to chcete udělat? Jen tak zabušit na bránu jejího domu? To si myslíte, že mě přijmou s otevřenou náručí??“ – „Nechte mě domluvit, drahá… Mám informace, že zrovna hledají pomocníka podkoního… to je pro vás skvělá příležitost… vždyť se přeci v koních skvěle vyznáte, ne? A navíc… jsem se už za vás přimluvil…Jste přijata...“ dodal naprosto klidně. Michele tomu nerozuměla… Takže on o Ní celou tu dobu věděl? A nic jí neřekl? Je tak záhadný… Nečitelný a nepředvídatelný… Napjatě ho však poslouchala dál... –„No…a co se týče vašeho vzhledu, tak vás nepatrně upravíme; změníme účes a barvu vlasů, přidáme mužský převlek…. a máme tu mládence, jako vymalovaného…“ lehce se pousmál, aby jí dodal odvahu a konečně ji přesvědčil. Michele jen seděla a poslouchala. Tedy, tvářila se tak. Celou tu dobu jí znělo hlavou jen jediné: „…budu u Ní…. u Ní….“ Když Rafael domluvil, postavila se a rozhodně pronesla:“…poslechnu vás…“

Tak se Michele, řízením Osudu, znovu ocitla v blízkosti Amélie de Dambrésse…

Podkoní si ji , v přestrojení za mladého chlapce, brzy velmi oblíbil pro její obratnost a zručnost a pro její znalosti koní. S velkou láskou a oddaností však nejvíce pečovala o Améliina koně; plavou a nádhernou Ceres. Vždy, když jí česala hřívu, zasněně vzpomínala na projížďky, prožité po boku své přítelkyně Amélie. Ve stáji trávila všechen svůj čas, s výjimkou noci, kdy odcházela do svého malého pokojíku v severním křídle domu, kde snila o Ní… Toužila se s ní setkat, na druhou stranu však v hloubi srdce cítila strach… Věděla, že za to, čím vším musela Amélie v posledních dnech a týdnech projít, nese vinu ona. S tím se nedokázala vyrovnat… A tak dál zůstávala v ústraní a snažila se jí co nejvíce vyhýbat. Věděla však, že se s ní jednoho dne potká a stane jí tváří v tvář…

Ten den na sebe nenechal dlouho čekat…
Jedno krásné odpoledne si zavolal štolba Michele a velmi stručně jí oznámil: „Nico, zítra budeš madam na projížďce doprovázet ty…“ Michele před ním stála jako opařená. –„Já…, pane??? To přeci nejde… vždy ji doprovázíte vy… Nehodí se, aby pomocník…“ Starý muž ji však otcovsky položil ruce na ramena. „Jsi nejlepší, kterého tu mám…“ usmál se na ni. „Musím něco zařídit a někdo mě musí zastoupit… Věřím, že mou službu zastaneš se ctí…“ a významně, aby jí dodal odvahu, jí znovu poklepal na rameno. Michele cítila, jak jí stoupá horko do tváří… „Mám ji doprovázet… Tak tohle nezvládnu… Co si jen počnu…?“ ptala se sama sebe bezradně v duchu. Jenže nic se nedalo dělat; musela poslechnout. Sklonila tedy hlavu, aby její pán neviděl, že je v rozpacích. „Budu se snažit, pane…“ tiše odpověděla. Michele se celou noc neklidně převalovala a stále se jí nedařilo usnout. Spánek ji přemohl až k ránu, ale nebyl příliš klidný. Hlavou se jí honily divoké sny a všechny končily stejně: vyčítavým pohledem Amélie, pokládající jí stále jedinou otázku: „…proč jsi mi to udělala…?“

Ještě za svítání tedy vstala a běžela rychle do stáje, aby vše bylo řádně připraveno na dopolední vyjížďku. Veškerou pozornost teď soustředila na svou práci a stále si zakazovala zcestné myšlenky.
Zvon na kostele právě odbíjel desátou hodinu dopolední, když vyváděla koně na malé dlážděné nádvoří. Ozvaly se kroky a Michele si snadno domyslela, komu patří. Zpod velkého klobouku opatrně zvedla svůj zrak na příchozí… Stála před ní Amélie, oblečená do černých, venkovsky obyčejných, šatů, vlasy jen tak rozpuštěné; splývající jí na ramena. „Co jsem ti to jen udělala…?“ blesklo Michele hlavou. Ale musela si přiznat, že čím více prostě Amélie vypadala, tím více vynikala její vznešenost a krása. Vypadala přímo božsky… Michele se tajil dech a měla pocit, že jí srdce každým okamžikem vyskočí z hrudi, jak silně tlouklo… Čekala, co bude dál…

„Ty jsi ten nový pomocník? Nico?“ oslovila Michele. Ta měla pocit, že ze sebe nedostane ani slovo, natož srozumitelnou odpověď. Smekla svůj klobouk a hluboce se uklonila. Ačkoliv jí vlasy zakrýval šátek a přes oko měla pásku, pokusila se změnit hlas, ve strachu, že by ji mohla Anmélie poznat. Nejistě a roztřeseně jí odpověděla: „Ano, madam…“ Vtom Amélie udělala něco, co Michele málem srazilo na kolena. Usmála se na ni a lehce ji vzala za zápěstí. „Ty se mě bojíš, chlapče?“ zeptala se zvonivým hlasem a znovu se usmála. S Michele se zatočil celý svět. Zbledla, ale v posledním momentě se vzpamatovala a vytrhla se jí. – „Ne…madam… jen…“ – „Copak?“ – „Nejsem zvyklý jednat s dámami, jako jste vy…“ pokusila se neobratně vymluvit a zahrát tak stydlivého chlapce. Amélii její chování dojalo. –„Nebudu tě trápit… Jak vidím, má Ceres je již připravena. Můžeme tedy vyjet? Bernard si tě velmi chválil… že prý se o ní staráš, jako by patřila tobě…“ – „Je to nádherné zvíře, madam… Velice se k vám hodí…“ Michele si nemohla pomoct.. musela se na ni alespoň trochu dívat; bylo to silnější, než cokoliv jiného. Byla k ní přitahována magickou silou… Najednou se vzpamatovala a uvědomila si svou situaci. Sklonila tedy pokorně hlavu a odpověděla, jak se slušelo, vzhledem k jejímu novému postavení: “Samozřejmě… Přeje-li si madam, můžeme ihned vyrazit…“

Tak dojely až do Zátoky bukanýrů… Amélie vskutku nemohla zvolit místo romantičtější… Rozeklané divoké skály; bouřící příboj tříštící o jejich stěny; oslňující slunce, jehož paprsky dopadaly na bílý písek.

Amélie sesedla z koně, došla až na okraj moře a zasněně se zahleděla k obzoru. Michele ji fascinovaně pozorovala a nemohla z ní spustit oči. Ani si nevšimla, že se k ní Amélie otočila čelem a sleduje ji. „Ten pohled… … … Kde jsem ho jen viděla…?“ zeptala se v duchu sama sebe. „Nico…?“ oslovila Michele. Ta se probrala ze sladkého snění a vyděšeně sebou trhla. „Madam…?“ – „Co se to s tebou děje, chlapče…?“ – „Nic madam, jen jsem se zadíval na moře…“ zalhala, aby zakryla své rozpaky. „Nemohu se nabažit toho pohledu…“ – „Byl jsi snad námořník?“ zeptala se Amélie se zájmem. – „To ne, ale často jsem se po něm plavil, madam…“ – „To máme tedy něco společného…“ lehce se usmála. Mezitím Michele připravila pro Amélii na pláži občerstvení a do poháru jí nalila červené víno. „Dobrou chuť, madam…“ řekla naoko stroze a pokorně, jak se slušelo k jejímu postavení. Amélie se posadila do písku a podívala se jí přímo do očí. „Ty se mnou nepoobědváš? Je tu přeci jídla dostatek…“ – „Nesluší se, aby sluha jedl se svou paní, madam…“ odpověděla Michele a uhnula před jejím dalším pohledem. Amélie se zvedla, vzala ji za ramena: „Už přestaň s tou „madam“… prosím tě… Tou už dávno nejsem…“ vzdechla si. Michele měla pocit, že jí srdcem právě projela ostrá dýka. Zbledla a nemohla popadnout dech. Sebrala všechny své zbylé síly a pomalu sundala její ruce ze svého těla… Když vtom jí před očima náhle vytanula zapadlá vzpomínka… Tohle přeci již jednou udělala… Bylo to po tom plesu… Když měla pocit, že ji Amélie zradila a ona se ji chystala opustit… A teď to udělala znovu…! Její srdce trpělo a křičelo ze všech sil: „Neeeeeee!“
Amélie ji nechápavě pozorovala a snažila se přečíst jí myšlenky. „Nico…?“ Všimla si nepatrně vlhkých a zarudlých očí Michele. Probudila se v ní ochránkyně, a tak udělala, co musela… Sevřela Michele v náručí a svou hlavu přitiskla k její. „Nico…“ něžně zašeptala. „Myslím, že oba potřebujeme lásku, mám pravdu…?“ a zadívala se na dívku svým typickým něhy plným pohledem, který kdysi patříval jen jí… Michele… „A teď ho má pro jiné…Proboha..! Vždyť ona mě svádí!!“ stačila si uvědomit Michele. Amélie jí zašeptala do vlasů:“ Prosím tě…buď mým přítelem…“ Michele už to nedokázala vydržet ani minutu… Prudce se jí vytrhla a rozeběhla se pryč. Amélie se za ní vrhla a v běhu ji zarazila. „Co se stalo? Ublížila jsem ti snad? Myslela jsem jen, že bychom mohli být přáteli…“ - „Madam… já…nemohu… Odpusťte mi…“ nedokázala ze sebe vypravit už ani hlásku... Znovu se vymanila z jejího „zajetí“, vyšvihla se do sedla svého koně a rychle ho pobídla do běhu…

Michele seděla zamčená ve svém pokoji a usedavě plakala. „Co si jen počnu?“ přemýšlela. „Že by se skutečně zamilovala do Nica? Musela se úplně zbláznit…! Takhle šíleně se nikdy přeci nechovala…“ Michele si zkoušela představit, co asi Amélie prožívala, když musela opustit Paříž po své veřejné potupě… Muselo se to na ní nějak podepsat…Cítila obrovskou vinu za to, co Amélii způsobila. „Ale co dál…? Opustit ji…? Ne! Tentokrát už od ní neodejdu! Zůstanu, ať se děje cokoliv!“ rozhodla se nakonec.

Amélie se vrátila domů až za večerního soumraku; sama; bez svého doprovodu. Mrzelo ji, co se stalo. Bála se, že Nicovi nějak ublížila. Na druhou stranu se však cítila ke svému novému sluhovi něčím poutána, ale nedokázala si ujasnit, čím … „Zamilovala jsem se snad?“ Sama se musela té představě pousmát…. „Ne… tohle není ta „Láska“ …“ Bylo to něco, co měla ve svém srdci; něco, o čem byla přesvědčena, že zemřelo… a najednou to bylo zpět…“
Vešla do své komnaty a její zrak spočinul na posteli… Došla k ní jako ve snu… Její lůžko bylo celé poseto rudými růžemi… Amélie měla pocit, že se s ní zatočil celý svět. „To není možné…!“ blesklo jí hlavou. „…To nemůže být pravda….!“ Krev se jí nahrnula do spánků a srdce divoce rozbušilo. Rozrušeně vyběhla na chodbu a prvního sloužícího, kterého potkala, se vyptávala: “Kdo byl v mém pokoji?!“ Sluha se zalekl jejího výrazu a začal pomalu koktat: „Madam… já… nevím… … Nikdo by se… neodvážil…“ Vtom se ale objevila komorná, která měla ve zvyku žalovat a tak jí přišlo vhod, že si může přilít svůj olej do ohně. „Madam… viděla jsem Nica, jak se opatrně krade z vašeho pokoje…“ – „Cože???“ nevěřícně se zeptala Amélie. „Nico…“ vydechla. Ale rychle se vzpamatovala: „Kde je?!“ – „Nejspíše ve své komůrce, madam…“ škodolibě odpověděla komorná, v představě, jak to nový sluha pěkně schytá…
„Nico…?“ tiše zašeptala Amélie a zlehka zaklepala na dveře. Nic se však neozvalo. Zkusila to tedy znovu, ale když stále nepřicházela žádná odpověď, osmělila se a opatrně vstoupila do domnělého chlapcova království. Pokoj však našla zcela prázdný… Na okamžik ji přepadla zvědavost a tak si opatrně prohlédla obsah malé komody, která stála pod oknem. Byly tu však jen samé běžné osobní věci, pár košil, kalhoty, jezdecké boty… zkrátka nic, co by Amélii nějak pomohlo. Pomohlo…. Ale k čemu vlastně? Po čem vlastně pátrala??? Nechala se však vést svým vnitřním hlasem a tak ještě zašla za podkoním.

„Bernarde, jste tady?“ zavolala a vešla do stáje. Starý muž vykoukl zpoza rohu a s lucernou v ruce jí vyšel vstříc. „Madam… vy zde a tak pozdě večer?“ překvapeně ji oslovil. „Snad nechcete jet v tuhle hodinu na projížďku….?! Vždyť už je skoro noc….“ – „Ne…. to opravdu ne…. Jen sháním Nica….“ – „Provedl něco?! Nebyla jste snad spokojena s jeho chováním?! Přikázal jsem mu, aby mou práci zastal s veškerou úctou, jak se patří…!“ rozohnil se stařec. „Uklidněte se, Bernarde…“ utěšovala ho Amélie. „Jen si s ním potřebuji promluvit, nic víc… Nevíte, kde by mohl být? Ve svém pokoji není, tak jsem si myslela, že je zde…“ – „Ne, tady se vůbec neukázal… Ale víte co? Občas se za měsíčního svitu chodí koupat do moře… Tak možná bude na pláži… Doprovodím vás, pokud svolíte…“ – „Ne, půjdu sama… potřebuji si něco promyslet…“

Klidné moře se černalo na obzoru; měsíc na temné obloze zářil jako rybí oko a jeho svit se odrážel na líně se převalujících vlnkách. Amélie pomalu kráčela po pláži a každým kouskem svého těla vychutnávala tu klidnou atmosféru teplé noci. Strach neměla ani trochu; spíše cítila jakési napětí; očekávání… A její instinkt ji ještě nikdy nezradil…

Tak došla až do „Lvího zálivu“ a tu ve skalní průrvě spatřila postavu, stojící po kolena ve vodě. „…To bude jistě on…“ pomyslela si Amélie a opatrně se běžela schovat za velký kámen. Pak opatrně vykoukla a s nedočkavostí pozorovala, co se bude dít.


Michele s velkou rozkoší nastavovala své tělo slaným vlnám; poddávala se jejich laskání; nemohla se nabažit klidu, který všude okolo panoval a tak ji ani na vteřinu nenapadlo, že by ji někdo mohl sledovat.

 Amélie nemohla věřit vlastním očím a srdce se jí rozbušilo vzrušením… Proboha…! Vždyť to je dívka…! Měla pocit, že ji sklátí mdloby… Začalo jí to dávat smysl…Vždyť kdo jiný by věděl, jaké květiny má nejraději? Proč v ní náhle ožil ten pocit, který měla dávno za mrtvý? Ještě si nebyla jistá; nechtěla se poddávat marné naději, ale všechno uvnitř jejího těla křičelo jediné jméno: “Michele…!“

Počkala, až dívka odejde a pak se vydala opatrně za ní. Najednou však spatřila v písku cosi třpytivého; nějaký předmět, v němž se odráželo měsíční světlo. Sehnula se a ve svých dlaních držela zlatý řetízek s přívěškem ve tvaru srdce; s vytepaným písmenem „A“… Pevně ho sevřela a vroucně políbila… Teď už měla jistotu… …

Michele se chystala ke spánku, když si všimla, že jí „cosi“ chybí… „Ach ne…! To ne…!“ Její milovaný řetízek byl pryč… Jediné pouto k Amélii; jediná a poslední její vzpomínka, která jí ještě zůstala, najednou zmizela. Michele byla zoufalá. Padla na postel a dala se do pláče…
„…Je tady… Moje Michele spí pod mou střechou… Nezdá se mi to jen?“ říkala si pro sebe Amélie. „Jakým řízením Osudu se ke mně dostala…? Nemohu tomu věřit…“ pokračovala ve svých úvahách. „Ale proč ten převlek? A to její chování? Vždyť ona mě jistě musela poznat…“ Na chvíli se podívala do zrcadla a smutně poznamenala: „… Nebo jsem se tolik změnila…?“ Je pravda, že jí přibylo pár šedin, ale právě ty jí dodávaly jisté nové kouzlo jejího výrazu. Náhle se zarazila. „Nebo… mě opravdu nenávidí…a tohle má být pomsta...?!“ Té myšlenky se zhrozila. Teď, když Michele díky náhodě odhalila, za nic na světě už by se s ní nedokázala rozloučit… „Musím ji získat zpět!“ rozhodla se Amélie.

Znova stanula přede dveřmi Micheliny komnaty. Její srdce divoce bušilo, když na ně zaklepala. Michele sebou trhla. „Kdo je…?“ se staženým hrdlem se zeptala. – „To jsem já… Mohu na chvíli dál?“ tiše se ozvala Amélie. „To je její hlas…! Ale co tu dělá…?“ vyděsila se Michele. „Nesmí mě poznat!“ Přitáhla si přikrývku až téměř po bradu a rychle sfoukla svíčku, takže pokoj byl osvětlen jen měsíčním světlem. Nejistým hlasem pak odpověděla: „Vstupte, madam…“ Dveře se otevřely a Amélie vstoupila dovnitř. Bez jediného slova došla až k Michele a posadila se k ní. Aniž by to jedna o druhé tušily, jejich srdce se náhle rozbušila jako zvony. Jakoby jedno poznalo to druhé; jakoby se znovu setkaly… a bily jen pro sebe…Ta vzájemná blízkost byla opojná. Michele cítila, jak jí krev vře v žilách. S napětím očekávala, co se stane dál… Amélie se k Michele naklonila a s největší něhou a neskrývanou vášní ji políbila. Michele v ten moment myslela, že je to její poslední okamžik.... Dotyk Améliiných rtů ji pálil jako oheň a zaplavil celé její tělo. A náhle, ani netušila jak, se ocitla v jejím náručí. Znovu pocítila její dotek a nádhernou vůni. Hlava se jí točila z té dlouho potlačované touhy, která se nyní drala plnou silou na povrch. Měla pocit, že každou chvíli omdlí...
Vtom se však vzpamatovala. „Ona ale neobjímá mě…! Objímá Nica...!“ Zhrozila se té představy… Vymanila se z jejího sevření a rázně se ohradila. „Přestaňte prosím…! Dost už…! Proč jste přišla?!“ zeptala se odměřeně. – „Ztratila jsem ji?“ váhala Amélie v duchu. „Ne… nevzdám se tě, má drahá…“ slíbila si. Pokusila se uklidnit, ačkoliv skutečnost, že držela svou Michele v náručí ji značně vyvedla z míry. „Musím jí dát čas….“ stále si opakovala Amélie.
„Přišla jsem ti poděkovat… Nico…“ pokračovala ve hře. – „Poděkovat…? Zač…?“ – „Dobře vím, kdo mi přinesl ty květiny…“ Vzala Michele za ruku. Ta už neměla sílu dál jí vzdorovat. Vychutnávala si každý okamžik v její blízkosti ve strachu, že je poslední. Bála se, že pokud Amélie odhalí její pravou tvář, zavrhne ji za odporný a zbabělý čin, který jí provedla. – „Já…madam… chtěl jsem se vám jen omluvit za své chování… Nic víc v tom nebylo… věřte mi…“ Michele byla ráda, že je v místnosti téměř tma… Nechtěla, aby Amélie viděla její zaslzené oči…
Amélie byla však vůči své přítelkyni velmi vnímavá a nepotřebovala světlo na to, aby si vybavila její výraz. Najednou cítila, že má vítězství na dosah… Zbývala jen jediná překážka mezi oběma ženami… Znala svou Michele příliš dobře, aby věděla, že největší souboj vede ve svém vlastním nitru. Musela jí pomoci…
„Udělal jsi mi velkou radost a tak bych ti chtěla dát také nějaký dárek…“ tiše řekla Amélie. Rozevřela dlaň, na které ležel onen řetízek s přívěškem… Zaleskl se v odraženém světle. Michele to vyrazilo dech… „To je přeci můj…“ v duchu s nadšením vykřikla. Než však stačila cokoliv říci, Amélie jí ho připnula na krk. A pak pronesla naprosto odzbrojujícím hlasem plným lásky a něhy: „Jak dlouho mám ještě čekat na tvé objetí…? Tak už mě netrap, moje malá… Pojď ke mně…“ zašeptala vášnivě a rozevřela svou náruč. Michele byla v šoku… „Ona mě poznala… a touží po mě… to přeci nemůže být pravda….“ běželo jí hlavou. Amélie měla nervy k prasknutí napjaté. „Vyslyší mou prosbu…? Přesvědčím ji…?“ Michele už také nevydržela a rozplakala se. „Nemohu…Nechtějte to po mě, madam…Já… ublížila jsem vám a to mi bere právo projevit mé city k vám… Prosím vás… netrapte mě… Můj trest je už tak dost velký…Odejděte…“ s roztřeseným hlasem odpověděla. Nedokázala jí ani tykat, natož se jí sama vrhnout do náručí, ačkoliv si nic tolik nepřála, jak právě tohle. Cítila velkou vinu a ta jí nedovolovala jakoukoliv důvěrnost vůči této zbožňované ženě. Již dávno si uvědomila, co způsobila a tak nesla výčitky svého svědomí o to více těžce. Amélie viděla, že Michele vede se sebou ještě větší souboj, než předpokládala. Dokázala se do ní vcítit a tak věděla, co se v ní odehrává. „Pojď ke mně, drahoušku…Copak se ti po mě ani trochu nestýskalo…? Netoužíš, abych tě objala?“ zopakovala znovu svou výzvu a dala si záležet, aby se co nejvíce dotkla Michelina srdce. „Stále tě mám ráda… víš to..? Nikdy jsem nepřestala… …“ Dobře věděla, kam má mířit… Zasáhla přímo cíl a poslední překážka mezi nimi se rozplynula. Michele cítila, jak se jí najednou ulevilo a ona se ze vší vervou vrhla své milované Amélii do náručí. Po těch dlouhých a nekonečných týdnech byla konečně opět s Ní… Po týdnech samoty a beznaděje, kdy už ani nedoufala, že ještě kdy budou spolu, se její sen náhle vyplnil. Pevně se objaly a jedna se nemohla nabažit přítomnosti té druhé. Noc plná něžných vyznání; noc plná láskyplných objetí; noc plná odpuštění.