První a poslední.

Třesu se a po očích mi stékají slzy, skoro tak moc jako krev po mých rukou. Ta zakrvácená dýka stále třímá v mé ruce a koberec se barví do červena, zatímco oheň stravuje všechen vzduch v jurtě. Praskání ohně tišilo násilí, ke kterému před pár okamžiky došlo. Násilí, kdy jsem ostřím dýky zavraždila kagana. Ten leží v tratolišti krve a ještě se z posledních sil snaží držet za svůj podříznutý krk. Chroptí, sípá, ale jeho muži už ho neslyší. Nemohou ho slyšet, za to já jsem zůstala oněměle stát.

Ještě před pár okamžiky jsem si byla jistá, že uteču, že všechno bude v pořádku. Že skutečně všechno bude v pořádku. Má odvaha je rázem ta tam a já jen dokáži sledovat chladnoucí tělo avarského velmože.

Ve vchodu do jurty uvidím koutkem oka pohyb. Otočím se a stojí tam mladá dívka. Velmožova dcera. S hrůzou v očích hledí střídavě na mě, na dýku a na svého mrtvého otce. Dá se do křiku a běží pryč. Než stihnu vstát, Avaři vběhnou do stanu, s meči v rukou a vidí svého mrtvého náčelníka.

Teprve nyní mě strach o vlastní život posílí a překoná hrůzu z mého činu. Dám se na útěk, přeskočím velmožovo tělo a protrhnu stanové plátno. Venku, uprostřed chladné noci, srazím otroka nesoucího vázu a bezmyšlenkovitě uháním rovně, ať už to vede kamkoliv. Křik divokých nájezdníků se mísí s oslavami a jásotem, které v celém táboře probíhají už řadu hodin.

Od té chvíle, kdy se kagan Bajan vrátil z velkého tažení, kdy přivezl hlavy tisíců svých nepřátel, a kdy krev tekla proudy. Sebou přitáhl mnoho otroků, mnoho zlata, šperků, zbroje, mnoho velké kořisti. Z vítězství byl tak nadšený, že své souložnice dával svým vojevůdcům na potkání jako děvky.

Utíkám, seč mi síly stačí, ale vím, že je to marné. Tábor se táhne na tisíc stop všemi směry a ještě je obklopen palisádami. Dokonce neuteču ani k nejbližšímu stanu, když ucítím strašlivou ránu do zátylku. Jsem zasažena prakem a padám k zemi, tváří do prachu, hlíny a shnilé trávy. Pokouším se ještě vstát a akorát ucítím kopanec do zad a další do boku, další do obličeje a pár silných rukou mě táhne pryč.

Jsem odtažena k velkému ohništi, které sice není daleko, ale ta cesta mi připadá nekonečná. Brzy slyším, že oslava a jásot utichají, nahrazovány zuřivými nadávkami a výkřiky. Jsem hozena na zem a zvedám pohled. Nade mnou stojí kaganův syn Bajžán. S vztekem a zuřivostí na mě hledí, těma svýma ohavnýma šikmýma očima. Probodává mě pohledem, ale asi by mě v tu chvíli chtěl probodnout něčím jiným.

Jeho válečníci a náčelníci mu našeptávají, prohlíží si mě, všichni ve svitu ohně a měsíce, zatímco okolo se rozhostí naprosté ticho. I nadávky jsou pryč. Jen ten strašlivý šepot Bajžánových našeptávačů. Hledí na mě a rozhodují o mém osudu.

„Zatím… klec,“ ozve se od Bajžána a já, aniž bych tušila, jaký bude přesně můj další osud, jsem tažena pryč. Opět. Ale aspoň vím, že se nejspíše dožiji rána.

Válečník mě táhne za vlasy, zatímco v druhé ruce má okovanou palici. Nevzpouzím se, nemá to cenu a tou palicí bych nerada dostala ránu. Ale stejně dostanu. Když mě válečník hodí do dřevěné klece pro zajaté nepřátele, dostanu ještě silnou ránu do zad a svalím se na zem. Žalářník za mnou zavírá dvířka klece a zamyká je.

Z počátku nevnímám nic jiného než bolest, která prochází celými zády, ale brzy uslyším šustění, které mě z bolesti vytrhne. Pootočím se a vidím, že nejsem v kleci sama. Ještě nějaký muž tam sedí, v blátě, klimbá se, je vyčerpaný a kašle. Pořádně na něho nevidím, protože jsme nyní oba ve tmě a tak se akorát odsunu dál a opřu se o stěnu klece. Nohy skrčím a hledím do temnoty, kde je ten muž.

Oslovuji ho. Opakuji se. Nereaguje. Tedy ne slovy. Jen trhne hlavou a nejspíše je otočen ke mně. Odpovídá, až po chvíli a jazykem, kterému vůbec nerozumím. Ani jeden si navzájem nerozumíme a tak nastává opět ticho.

Zakláním hlavu a snažím se usnout. Brzy si uvědomím, že veškerá sláva a radost v táboře pominula se smrtí velmože. Většina tábora jde spát, nebo se odebírá na poradu s novým kaganem. Jen tak hledím k tomu vysokému ohni, který hoří uprostřed tábora, a přemýšlím, co bude můj další osud. Nedá se říci, že bych litovala svého činu. Nevydržela bych opět, co mi kagan prováděl… ale tohle bude možná ještě horší.

Oni mě nezabijí, oni se mnou budou jednat mnohem hůř. Čeká mě osud tisíckrát horší, než smrt. Možná mě hodí psům, možná mě všichni do jednoho znásilní a pak hodí psům, možná mě zmrzačí, oslepí mě, vytrhnou mi jazyk… jen bohové vědí, co se mnou ty zrůdy nyní zamýšlejí.

Je obtížné usnout, a tak jediné, co mohu dělat je vzpomínat. Vzpomínat na své dětství, neboť mé vzpomínky nijak nevybledly. Zůstávají stejně živé jako, když se udály. Rozpomínám se na své poslední dny, kdy jsem byla svobodná.

 

Otevřela jsem oči a nad sebou viděla nebe. Bylo horko, ale tráva, na které jsem ležela, mě studila do zad. Nebylo to nic hrozného. Naopak. Bylo to příjemné. Nebesa byla krásně modrá, ani mráček. Kolem mě prošel Branko, kterému nedělalo nejmenší problém mi hodit na obličej štiku. Má jich plný vědro a jedna končí na mě. Jen něco zahuhňám a hodím mu ji zpátky, až se ozve pronikavý pleskot, jak jsem ho zasáhla do ramene. Směje se, zase dává štiku do vědra a pokládá vědro. Posadí se vedle mě a odhrnuje si propocené vlasy s úsměvem na tváři.

Hned se začne pyšnit svým úlovkem. Ve vědru má spoustu ryb, všímám si, že až po okraj. Divím se, že to unese, ale on byl vždycky silný a zdatný. Jen si zase stěžuje, kolik toho musí, ještě udělat. Ostříhat ovce, pást krávy a pomoc s výkopem nové zemnice. Já mám většinu splněnou. Jen večer ještě musím připravovat jídlo, ale ráno jsem podojila krávy i kozy a sebrala vajíčka od slepic.

Jen tak ležíme a bavíme se o všem možném. Jedna z mála částí mých bledších vzpomínek. Netuším už, o čem jsme se bavili. Jsou to dva roky. Dva dlouhé roky. Spíše, než vzpomínám, si jen představuji a možná i pouze vymýšlím, o čem jsme se tehdy mohli bavit. Určitě se chlubil, určitě mi natrhal pár pampelišek, určitě… to skončilo nepříjemnou vzpomínkou. Naše lelkování přerušil, až moc povědomí křik, nesoucí se od osady.

Posadím se a hledím k palisádám. V bráně stojí můj děd, stařešina vesnice a křičí na nás od druhé osady. Tak jsme to tam nazývali. Druhosady, jsme nazývali naše obydlí. První osada byla níž, blíže u řeky a řeka jí, kdysi zatopila. Druhá stojí na nízkém kopci, který je, ale dost vysoko od koryta řeky. A právě od této osady na nás křičel děd. Nadával, že jen tak ležíme, lenošíme a nic neděláme. Hned jsme k němu přiběhli, ale Branko nejprve zapomněl na vědro a podruhé, když už se vracel s vědrem, ho rovnou převrhl.

Děd k němu přišel a nejprve mu dal několik facek, aby ho následně seřezal po obličeji rákoskou a před ostatními osadníky ho seřval, jak psa. I ty rány rákoskou byly slyšet přes celou osadu. Z nateklou a dokrvava rozedranou tváří se Branko vrátil do osady a rovnou si to zamířil k udírně, i se svým úlovkem.

„A ty! Ty jsi moje vnučka! Navíc se budeš vdávat za naše sousedy a myslíš, že stařešina Jankovec bude chtít línou mrchu?“ mlčím a sklopím zrak. „Co za mnou vidíš, tuhle osadu, jsem vybudoval z ničeho a nedovolím, abys ji svou leností zahanbovala. Mazej něco dělat. Mazej na pole, nebo do sadů sklízet úrodu, zmiz mi z očí!“ křičel stařec a já se raději rychle klidila pryč, než abych taky dostala ránu rákoskou.

Procházím po kamením vykládané cestě, která protíná naši osadu. Osadu dvou desítek zemnic a polozemnic s řadou rodin, které věrně slouží mému dědovi a budou sloužit jeho mladšímu bratrovi, až děd zemře. Míjím švadleny, které šijí oblečení. Míjím různé nosiče, pomocníky, kováře, který vyrábí kladiva, a zatáčím na malé křižovatce. Další mé kroky vedou na širé lány polí, kde už můj otec a jeho bratři sklízejí obilí. Mě kosu do ruky nedají, místo toho beru hliněný hrnec a scházím po svahu, k jiné říčce, kde máme vysázený hrách, fazole a čočku.

Nemám s tím problém, takto pracovat. Vlastně mě to i baví. Jde mi to od ruky, nikdo mě neruší a nejsem trýzněna dědovým přikazováním, jako jiní. Nemluvě o tom, že toho využívám k procvičení čísel, která mě učí můj otec, i když děda to nevidí rád. Prý je to plýtvání časem a silami na hloupé husy. Mě a mé sestry.

Po sčesání páté stovky tučných a šťavnatých lusků jsem vyrušena, a teprve s tímto vyrušením si všímám, že obloha se už červená a slunce v dálce pomalu zapadá. Podívám se směrem, odkud jde povědomí hlas a ržání koně.

„Bole zdrávas, Voldano!“ pronáší Mlad, jako vždy oděn do potrhaných tmavých punčoch, děravých bot a kabátce, tedy oblečen lépe, než většina jiných pocestných. Usmívá se.

„Pane Mlade. Vítej opět v naší domovině. Jak se ti daří?“

„Více, než dobře, má milá. Brzy se budu ženit.“

„Gratuluji. Ať ti tvá žena dá, co nejvíce silných synů.“

„Děkuji.“

„Asi jedeš za dědou, že?“

„Ano. Mám pro něho výborný nápad. Máte tu stále ten výkop.“

„Tu nádrž? Děd se to už chystá zakopat.“

„Skvěle. Nabídnu tvému dědovi, že by mohl hostit zápasy silných bojovníků ze zdejších osad a sám zapojit svého válečníka. Ten výkop je totiž skvělej, přesně pro to vhodný,“ potom se Mlad podívá na to, co dělám. „Už jsi skončila? Vezmu tě do osady, pokud chceš.“

„Skončila,“ přisvědčím, přikryji hrnec a s Mladovou pomocí nasedám na jeho koně, hned za něho a pevně se držím.

V osadě jsme za chviličku, zrovna, když se otec a moji strýcové vrací z pole. Tam se taky rozcházíme s Mladem. Mlad míří do dědovy zemnice, která je ze všech nejprostornější a nejhlubší. Já jdu zemnice, kde máme kuchyň, spižírnu a udírnu. Tam se usazuji ke stolu a třídím, co jsem nasbírala.

„Ahoj,“ zdraví mě sestra Marša a posadí se naproti mně. „Chceš pomoc?“ přikývnu a ona hned přiloží ruku k dílu. „Voldano, viděla si Branka? Jak mu děd ublížil.“

„Viděla. Bohům žel na vlastní oči. Bylo to kruté. Proč se ptáš?“

„Děd poslal Branka do lesa na lov, a že jestli se nevrátí aspoň se srnou, tak se nemá vůbec vracet.“

„Bohové,“ povzdychnu si.

„Já se o něho bojím,“ naříká ustaraná Marša a občas sezobne kuličku hrachu.

„Nemusíš se bát. Branko určitě něco uloví a děd se možná slituje. Děd si cenní snahy.“

Marša jen pokrčí rameny a raději dává pozor, aby správně přebírala kuličky.

Další den ráno, když vstávám, abych podojila krávy, potkávám venku děda a Mlada. Hovoří spolu a procházejí se podél palisád, které si prohlížejí. Mávají rukama, divoce spolu hovoří, občas se usmějí, občas vážně pokynou hlavou. Potom drahnou chvíli stojí nad starým výkopem a Mlada ukazuje dovnitř. Neslyším je, jen je z dálky vidím, když dojím krávu. Vzápětí se rozejdou. Mlad zůstane venku a děd jde rovnou za mnou, protože si mě předtím všiml.

„Voldano, ty a ostatní připravte dost jídla a pohostinnost. Za tři dny tu budeme hostit spoustu lidí. Dnes nikdo neobědvá, ani já, bude až večeře. Řekni matce, ať se sestrami ušijí přikrývky pro naše hosty. Dělej!“ popadnu plné vědro a odnáším ho do spižírny, kde hned Žarka, sotva probuzeného kuchtíka, seznamuji s nepříjemnou novinou. Div se z toho nezhroutí.

A jak děd řekl, tak se i stalo. Od brzkého rána, až do pozdního večera připravujeme jídlo, šijeme podložky na spaní a pokrývky, vyrábíme židle a stolky, až se z nás kouří. Sám děd vyrábí z hlíny hrnky, protože se bude určitě dost pít, k čemuž se váže další den, kdy můj otec a dva z mých bratří, odjíždí s vozem k hlohovským vinicím a vrací až večer, se sudy plnými vína. Třetí den už jen kvapem dokončujeme poslední přípravy a můj bratranec, Bronislav, se cvičí k boji. Děd jej určil našim zápasníkem a bojovníkem. Je to silný lukostřelec a lovec, který dokáže rozbíjet kopnutím nábytek.

Nastává čtvrtý den a velký den. Je příjemné dopoledne, když se do vesnice sjíždí ze tří stran velmoži, jejich rodiny, zbohatlíci a válečníci z okolních vsí. Než nastane poledne, naše osada je úplně obsazená. Návštěvníci si zabírají místa na palisádách, ve stínech stromů a keřů, u stěn polozemnic, ale všichni chtějí vidět na vykopané bojiště. I já bych se ráda dívala, ale musím jako ostatní, obsluhovat příchozí návštěvníky, dělat co jim na očích vidíme, abych opakovala dědova slova. Ten zatím zaujímá čestné postavení s velmoži Mstislavem, Radomilem a Kazimírem.

Každý z nich je pánem osad mnohem větších, než je ta naše, i protože ta naše je ze všech čtyř nejmladší, a přesto si náš děd u nich vysloužil svým stářím a umem respekt. Čtveřice stařešinu se s Mladem dohaduje na tom, jak budou zápasy probíhat. Nakonec je rozhodnuto, že vsázet budou moci jen stařešinové, že bojovníci proti sobě budou vybráni losem, a že se bude moci bojovat jen tyčemi a pěstmi.

Všichni bojovníci se svlékají do půli těla, i protože je horko a nechtějí se ještě víc potit. Mlad zapisuje sázky stařešinů. Často se sází i o lidi, o úrodu, o pozemky. Děd vsadil mou mámu, sestřenici a vůz pšenice. Kazimír, který si přivedl tajemného snědého válečníka z dalekého jihu, vsází jako poslední a vsází na něho hned třikrát víc, než náš děd. Šest dívek a obrovskou kopu pšenice. Mstislav přihazuje pár statných hřebců a Radomil k sázkám dává pytel soli. Jedna ze vsí dnes velice zbohatne.

Potom dochází k rozlosování. Cizinec z jihu proti Bronislavovi a Kazda proti Vrancovy. Losuje se pomocí vytahování kamínků. Kulaté a hranaté kamínky, které Mlad sebral ze země. Nejspravedlivější způsob.

První jdou do jámy Broňa a cizinec. Všechny překvapí, když si svalnatý cizinec nevezme tyč a jde jen s holýma rukama. Boj to bude zajímavý, napadlo mě, ale děsila jsem se, že má máma zmizí, bohové vědí kam. Ryšavý Kazimír se usmívá, když Mlad vyzve válečníky k boji.

Já stála na palisádě a sledovala to. Broňa, vyhecovaný a nadšený z boje, okamžitě přecenil své síly. Vrhl se s tyčemi na cizince a ten jen uhnul a vší silou udeřil Broňu pod žebra. Další rána šla na rameno, ale to už se Broňa ohnal a udeřil cizince do lokte. Ten vypadal, že to ani necítil, nebo že to bylo jen jemné polechtání. Další ranou, cizinec, rozlomí tyč, kterou Broňa bojuje a tomu nezbývá, než se ohnat druhou tyčí. Cizinec uskakuje a Broňa se pokouší kopnout. Cizinec ho, ale chytne za chodidlo a podrazí mu druhou nohu. Co následovalo potom, všechny zaskočilo. Cizinec vytrhl Bronislavovi druhou tyč z ruky, položil mu ji na ústa, a než stihl Broňa cokoliv udělat, vší silou do ní udeřil. Nejen, že jí přelomil, ale taky mu vyrazil všechny přední zuby. Broňa se s nářkem a pláčem vzdával, když mu z úst tekla krev a zbarvovala hlínu okolo dočervena. Cizinec vstal a Broňa se snažil dostat na kolena, ale bylo to marné.

Všichni byli zticha a toto ticho bylo přerušováno jen Broňovým pláčem a Kazimírovým potleskem a smíchem. Ke Kazimírovi se brzy připojil zbytek jeho rodiny a doprovodu a cizinec vylezl z jámy.

Otec a bratr skáčou do jámy a pomáhají Bronislavovi na nohy, ale než se jim podaří ho dostat ven, slyšíme křik. Nepochází z vesnice, ale je pronikavý a snad i mě povědomí. Přichází z jihu a tak po ochozu palisády tam spěchám a ostatní mě následují. Poznávám ten křik. Je to Branko. Brankův hlásek, zadýchaný a pištivý, se nese od prašné cesty, po které běží, seč mu síly stačí.

„Utíkejte! Utíkejte!“ křičí, když běží k vesnici, podél lesnatého svahu, a zpoza tohoto svahu se vyřítilo několik jezdců.

Ne, několik. Celá horda jezdců na černých koních a ve zbroji. Řítí se rovnou za Brankem a ten se snaží dostat k vesnici, ale jen přichází poslední výkřik a Branko je sražen šípem na zem, aby byl potom ještě udupán koňmi k smrti. Horda koní se přehnala po bezvládném Brankovi. Jeho tělo je vláčeno po zemi jako hadrová panenka.

Děd na poslední chvíli dal zavřít bránu. Horda se zastavila před bránou a brzy se v obrovském houfu rozprostřela po cestě, podél cesty, podél řeky a na nedalekých pláních, kam až člověk dohlédl.

Všechny brány byly zavřeny. Lukostřelci vylezli na palisády a sledovali, co se děje. Všichni sledovali, co se děje a co se bude dít. Z hordy vyjel jezdec a hleděl naším směrem. Byl oděn jako ostatní jezdci, v kroužkové zbroji potřené krví, ale oproti ostatním měl na zádech dlouhý plášť s pozlaceným lemováním. Nejspíše, někdo důležitý. A jako ostatní jezdci šikmooký a s křivým nosem.

„Já jsem Bajžán, syn Bajana, kagana západních stepí a krajů. Nyní, Vy všichni jste poddanými mého otce. Vláda mého otce se táhne od Nitry a Záhoří, až po řeku Moravu. Vaše okolní vísky jsou v plamenech. Můj otec a jeho kaganát je pustoší, berou Vaše ženy a děti do otroctví. Dejte nám deset dívek a deset chlapců a všechno obilí, stříbro a zlato, které máte. Pak Vás, kteří jste v téhle mizerné osadě, ušetříme strašlivého osudu,“ řve z plna hrdla a já si všimnu, že z okolí skutečně stoupají vysoké sloupy dýmu.

„Bohové, on nelže,“ řekne Kazimír zděšeně, když hledí směrem ke své vsi, odkud se taky nese dým.

„Vzdorujte a necháme Vás tu pomřít hlady.“

Děd se podívá na své lukostřelce. Tucet odvážných lukostřelců proti hordě jezdců. Kývne na ně. „Všichni se jděte schovat!“ nařizuje nám a opouštíme ochozy.

Potom zavelí k palbě a lukostřelci naráz vystřelí a všichni proti Bajžánovi. Ten se stihne krýt za svůj štít a nařizuje opětovat střelbu. Avarští lukostřelci na koních střílí proti palisádám. Děd prchá a naši lukostřelci padají, zasaženi deštěm šípů, ale potom se šípy snášejí i na nás. To už Avaři střílejí nazdařbůh, ovšem většina šípů se do někoho dokáže trefit. Já patřím mezi šťastnější, ale ostatní takové štěstí nemají. Ostatním se šípy tak dobře nevyhýbají. Můj bratranec, předtím raněn v boji s cizákem, byl zasažen šípem do šíje a leží mrtev na zemi. Potom probíhám i kolem těla mého otce. I on je mrtev. I on tam bezvládně leží. Máma se zachrání a schová, ale šíp ji zasáhl do lýtka a já jí musím pomoci do naší polozemnice.

Všechna obydlí jsou nyní přelidněná. Úplně zaplněná, až se skoro nemůžeme hnout. Nevíme, co dělat a i děd, jindy sebevědomí a připravený, je nyní bezradný. Zjišťujeme, že stařešina Radomil je mrtev. Jeho tělo je před vchodem, u kterého stojím. Mstislav, s šípem v boku a koleni, se schovává za sochou Radegasta. Kazimíra ani nevidíme, kde je.

Já se snažím pomoci mámě, ale moc to nejde. Ani nemám své byliny, abych jí mohla ulevit od bolesti. Můžeme jen vytrhnout šíp, který má v lýtku a potom sledovat, jak krvácí. Roztrhnu si sukni a ováži s ní máminu nohu. Děkuje mi za to, ale děd, ten si toho ani nevšimne.

„Co budeme dělat?“ ptá se máma dědy. Mlčí. „No tak, Waldemare, mluv. Co budeme dělat?“ k mámě se přidávají i další.

„Nevím, netuším. Počkáme do noci a pokusíme se rozprchnout. Kdo bude moci utéct, uteče, kdo ne, jeho problém,“ syčí děd a my vůbec nechceme věřit tomu, co nám právě řekl. Odepsal nás jako, nějakou zvěř.

Zůstáváme tiše sedět, vystrašení a zlomení.

„Slyšíte to?“ zeptám se.

Od jižní brány jde hluk. Od té, ke které běžel Branko. Slyšíme, jak se otevírá, což nevěstí nic dobrého. Děd, já, všichni co mohou, vyběhneme z domu ven a hledíme k bráně, hledíme co se s ní děje. Mlado. Mlado otevírá bránu a stojí před avarskou hordou, a dokonce před samotným Bajžánem.

Jsme zděšeni. Nechápeme to. Zatajujeme dech a jen s hrůzou to sledujeme. „Splnil jsem svou část dohody. Všechny silné muže a všechny velmože jsem Vám zde naservíroval,“ říká pyšně.

Bajžán vytahuje z kapsy měšec. „Sto zlatých mincí,“ a hodí ho Mladovi. „Zbytek ti vyplatí otec. My se nyní musíme postarat o ty, co tu zůstali. Proč si se nedržel plánu?“

„Chtěli v noci utéct, aspoň tak to rozhodl zdejší stařešina.“

„Dobrá tedy. Jsi nám dobrým sluhou. Přimluvím se u otce, aby ti dal pozemky v Panonii.“

„Děkuji, můj pane,“ a Mlado se hluboce ukloní, zatímco horda kolem něho projíždí bez dalšího povšimnutí a vstupuje do naší vsi.

Děd tasí meč a jde proti nim, s odvahou a tvrdohlavostí sobě vlastní. Starý mezek. „Chceš mou vesnici? Tak budeš muset porazit mě!“ křičí na Bajžána.

Na tváři šikmookého nájezdníka se objeví škleb. Ze zad sejme kuš a bez váhání a bez problému zacílí a vystřelí. Šíp zasáhne dědu do hlavy a proletí skrz lebku. Děd padá na kolena mrtev. Tím končí jeho vláda, tím skončila naše vesnice a tím skončila moje svoboda. Můj svobodný život. Tehdy jsem se stala otrokyní a stále jí jsem.