Navždy věrní - 2. část

1946-1948, Praha, ČSR

„Když jsem dnes odvedla Elišku do školy, zastavila mě její třídní a víš, co mi řekla?“

„Hmm?“ ozval se Jaroslav zamyšleně z křesla, kde si už hodnou chvíli četl a dělal poznámky k stavebnímu plánu do práce.

„Že není vhodný, aby naše dcera zpívala ve škole takové písně... víš, jak jsme ji učili ‚Ach, synku, synku.‘“

„A to je problém?“ zvedl k ní oči zpod brýlí.

„Pro ni evidentně jo.“

„A cos jí řekla?“

„Že já v tom žádnej problém nevidím. A že každej rodič má právo na výchovu svých dětí podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A to, že někteří rodiče jsou jaksi... nejsou nakloněni myšlenkám Masaryka, není naše věc.“ Přikývl.

„A co na ona?“

„Asi se jí to nelíbilo,“ pokrčila Marie rameny, „ale spěchala jsem do práce, neměla jsem čas se s ní o tom bavit. Helena mi pak v práci říkala, že to zbytečně přeháním a že nemáme plést Elišce hlavu politikou. Jo, a pozdravuje tě.“

Jaroslav založil knihu a položil ji na stole vedle. „Kde to jsme, aby nám nakazovali už i ve škole naší dcery, že se máme zdržet vlastních názorů. A že jí děkuju.“ Víc, než tím, na Mariinu zmínku o Heleně nereagoval.

„Tak já ji na jednu stranu chápu. Ta učitelka chce, aby měla jejich škola dobrý jméno. Možná na ni tlačí ředitel.“

„A to říkáš ty, která sis vždycky říkala svůj názor, ať se dělo, co se dělo.“ Když člověk zodpovídá jen sám za sebe, je to jiné. Ano, teď už takhle přemýšlela. Měla tak přemýšlet, když roznášela ilegální protinacistické letáky, přepisovala politické zprávy pro odboj do francouzštiny a pomáhala je posílat do zahraničí? Právě teď jí to mohl Slávek vyčíst.

Elišce byly tři roky. Měla zůstat doma, starat se o rodinu a nedopustit, aby její dcera neviděla dva roky matku. I to jí mohl Slávek vyčíst. Nikdy to neudělal. S výchovou vypomáhala její máma. Jaroslav se ukrýval u známých a často svou dceru navštěvoval. Nic neudělal, ale kdo ví. Při rozpoutání německého pekla po atentátu na říšského protektora byly vyvražděny celé rodiny.

„No,“ přerušil tok myšlenek své ženy, protože mu neodpověděla a dlouho mlčela. Zdálo se mu, že zase začala se svými sebemrskačskými myšlenkami: „Řekla jsi jí to moc dobře. Možná to ani není soudružka, jen se bojí o místo. Rodiče těch dětí by možná škole dělali zle. Víš, jak to teď chodí.“

„Kdo jsme, abychom soudili druhé,“ dodala.

Přitakal. „Marie, zítra večer jdu k Chaloupkovým na šachy.“

„Přijdou zase tvoji kolegové z vysoký školy?“

„Asi jo. Pár jich říkalo, že přijde. Nebude ti to vadit?“

„Jen běž. Už jste se dlouho nesešli. A pozdravuj Věru. Dám ti pro ni tu formu na bábovku, minule říkala, že ji chce půjčit.“

„Dobře. Ona možná ale nebude doma. Karel říkal, že jela za rodiči do jižních Čech.“

„Takže pánské posezení?“

„No, tak nějak.“

Zasmála se. „Říkáš to nějak provinile. Jako byste kuli kdo ví jaké pikle.“

„Jak tě to, prosim tě, napadlo?“

„Ani nevím. Nechceš ještě kafe?“

„Ne, děkuju. Už půjdu spát. Neponocuj dlouho.“ Vstal, políbil ji do vlasů a odešel do ložnice.

Za chvíli za ním přišla. Pár dlouhých vteřin ho tiše opřená o rám dveří pozorovala. „Spíš?“

„Ještě ne,“ otočil se k ní.

„Byls na tý policii?“

„Byl. Odpoledne,“ řekl bez dalšího vysvětlení trochu nakvašeně.

„No? A?“

„Říkali, že mají hlášený další dvě okna v naší ulici a skleník ve vedlejší ulici. Asi to byli nějaký opilci, co se vraceli domů. Ale ještě je nechytli, takže si to okno asi budeme muset zasklít sami. Zítra ho vezmu do sklářství.“

„Co se děje?“

„Nic,“ odvětil ostřeji, než chtěl. „Promiň. Jen jsem přetažený z práce.“

Marie moc dobře znala jeho názor na policii, vojáky, celkově ozbrojené složky. Nesnášel je už od raného mládí. Nedůvěřoval jim. Jeho strýc byl legionář. Padl v První světové válce. „No, tak snad už se nic podobnýho nestane. Dost mě to vyděsilo.“

„Pojď sem.“ Poslechla a sedla si na postel vedle něj. „Mařenko.“ Pátrala v jeho tváři, proč ji tak oslovil. „Slib mi, že byste s Eliškou utekli, kdyby mě zavřeli.“

„Co-cože?“

„Slib mi to. Utekli?“

Zamračila se a vytrhla ruku z té jeho. „Už nikdy se mě takhle neptej. Dobrou noc.“

„Marie, nechoď pryč.“

„Řekla jsem dobrou noc!“ Tiše zavřela dveře a šla zkontrolovat Elišku. Tak sladce spala. Zastavila se nad její postýlkou. Od tebe mě nic a nikdo nedostane, holčičko, pomyslela.

Tu noc zase psala. Tentokrát barevné vzpomínky na klidné dětství na předměstí. Brzy jí ale začaly pálit oči, vedle starého Remingtonu po jejím otci odložila brýle. Potichu vešla do ložnice a zavřela za sebou dveře.

„Pamatuješ si, cos mi napsala z Terezína?“ Jak by si to nemohla pamatovat? Dopis adresovaný k bydlišti její matky, kde věnovala většinu řádků jemu, měl její muž schovaný ve stole v pracovně.

„Neřekla jsem, abys spal?“

„Neřekla. Jen popřála dobrou noc,“ mrkl na ni do tmy.

„Budeš mě brát pořád za slovo?“ lehla si zády k němu a zabalila se do peřiny. Po chvilce ji objal. „Co myslíš konkrétně?“

„Napsala jsi, že v nepřítomnosti jednoho rodiče je povinností toho druhého, aby se o jejich dítě postaral.“

„Ale ty moc dobře víš, že takhle jsem to nevyjádřila.“

„Nechtěl jsem ti přivodit nepříjemný myšlenky.“

„Čím delší doba uplynula od těch hrůz, tím rychleji na ně zapomínám a tím lépe se mi o tom mluví.“ Oba však věděli, že tohle byla jen poloviční pravda. „Psala jsem, že se musíš o Elišku postarat, ať se stane cokoliv, že ji musíš uchránit, aby nesla alespoň ona odkaz naší rodiny. Nás dvou.“ Myslela tehdy, že se odtamtud nevrátí.

„Zklamal jsem tě. Schovával jsem se u přátel.“

„Hledali tě. Jinak bys tu teď možná nebyl. Máma se o ni starala dobře, vždyť jsi to sám viděl, když jsi ji navštěvoval,“ připomněla mu. „To, že někdo změní svý původní plány, docela neposlechne přání svých blízkých nebo se rozhodne změnit něco, co byl domluveno předem, není hřích, když to udělá v zájmu vyššího dobra... anebo jenom kvůli záchraně vlastního života nebo života druhých lidí.“

„Slib mi, že bys s Eliškou odešla, kdyby se něco stalo,“ přitiskl ji k sobě pevněji.

„Co budete zítra dělat u Karla a Věry, Jaroslave?“ otočila k němu hlavu.

„Hrát šachy.“

„Dobrou.“

„Dobrou noc,“ zašeptal.

Nemohla spát, ze zásuvky nočního stolku vybrala krabičku s tabletkami na uklidnění, jednu spolkla a zapila sklenicí vody. Byla si jistá, že její manžel nespí. Pozoroval ji, věděla, že si uvědomuje, že otázky, na které se jí ptá, ji zneklidňují, a že ona potřebuje hlavně klid. Proč jí to tedy dělá? Jak může něco takového říkat? Proč by ho měli zavřít? Cítil, že se jeho žena strachuje. Palcem jí přejížděl po paži, než se její dech zpomalil a ona usnula. Vždy si říkali vše, sice ho mrzelo, že se začínaly objevovat jisté záležitosti, které jí pravděpodobně bude muset utajit. Pro vyšší dobro. Anebo „jen“ pro ochranu jejího života a života jejich dcery. To bylo pro něj důležitější než nějaké ideály. I Jaroslava pravidelné oddechování jeho ženy uklidňovalo, tolik si přál, tehdy, když byla ve vězení, aby usínala vedle něj. Nikdy si nepřestal vyčítat, že ji v tom nechal samotnou. Tak křehká... Vzpomínal na dobu, kdy se seznámili.

Uviděl ji v tramvaji, jak drží pevně v rukou otevřenou knihu a má zavřené oči. Seděla. Vedle ní stála další mladá dáma a něco jí tichým hlasem povídala. Ale ona se ani nehnula. Snažil se v přeplněné tramvaji dostat až k ní, protože takhle zezadu viděl jen její hnědé vlnité vlasy sepnuté vzadu do úhledného drdolu. Snad se jí neudělalo nevolno. Po chvilce oči otevřela, vzhlédla k dívce stojící nad ní a pronesla k ní něco ve smyslu: „Zvládneme to.“ Její přítelkyně obrátila oči v sloup, ale pak se usmála. Několik lidí na zastávce vystoupilo a on tak měl volný prostor, aby se dostal až k nim. Vzápětí se však ta hnědovlasá dívka postavila a obě poodešly ke dveřím, chtěly vystoupit. Řidič však zprudka zabrzdil a obě dívky do něj narazily.

„Promiňte,“ omluvila se vyšší dívka s blonďatými vlasy. „To jsme nechtěly.“ Menší hnědovláska k němu jen zvedla omluvný pohled.

„Neomlouvejte se. Nic se nestalo,“ odpověděl Jaroslav.

„Vystupujeme, Marie!“ zavolala na svou přítelkyni dívka, která už z tramvaje vystoupila. „Nechceš přece přijít pozdě.“ Ve tmavě modrých očích se blýskla obava, a jak rychle se před ním zjevila, tak také zmizela.  Vystupovaly u Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. On pokračoval dál na Karlovo náměstí, kde pracoval na Českém vysokém učení technickém u jednoho vyučujícího, který si ho už jako nadaného studenta vybral, aby s ním spolupracoval.

Později mu jeho žena vysvětlila, že spěchaly na zkoušku. Prý se tehdy velmi bála, že ani nebyla schopná se mu omluvit a když do něj narazily, rozrušilo ji to natolik, že zapomněla v tramvaji knihu. Nebylo to žádná odborná literatura, byla to Bible. Tehdy se na sebe zlobila a vyčítala si zapomenutou knihu. Jak se jí něco takového mohlo stát?! Kromě modrých očí si také všiml, že je proti němu tak drobná... Za týden se v tramvaji potkali znovu, Písmo jí vrátil, a když se potkali znovu, pozval ji na procházku po Praze. Oba hlavní město znali, právě proto se možná usadili v kavárně U Myšáka. Dlouhé hodiny si byli schopni povídat. Doufal, že jim to vydrží ještě dlouho...

Pořád byla drobná a křehká, ale nikdy ji za její statečnost za války nepřestal obdivovat. Ona však nechtěla o žádné statečnosti ani slyšet. V životě se řídila zásadou: „Dělej to, co si myslíš, že je v danou chvíli potřeba.“

Za pár let se jí ptal, jestli se jí udělalo mdlo ze strachu ze zkoušky. Odpověděla, že ne, že se modlila, aby vše dobře dopadlo.

* * *

„Ahoj, už jsem měl strach, kde jsi,“ vítal ji u dveří.

„Zdržela jsem se na nákupu. Představ si,“ položila tašku na stůl v kuchyni, „že ten chleba už neměli a navíc nám docházejí potravinový lístky. Člověk by si řekl, že už by to skoro tři roky po válce mohli vyřešit.“

„Neboj se, v pondělí nám dají nový,“ pomohl jí z kabátu. „ Určitě už příděly brzo zruší.“

„Doufám. Toho masa je pořád málo a Eliška roste, potřebuje ho.“

„Myslím, že se to časem zlepší,“ uklidňoval ji manžel.

„Ani jsem se tě včera nezeptala, co se stalo u tebe práci.“ Připravovala nakoupené věci na polévku.

„Chlapi šli dát přihlášku do KSČ.“

„Kolika z nich si to vymluvil? A vysvětlili to nějak?“

„Dvoum. Ti ostatní řekli, že právě já bych měl taky vstoupit.“

„Proč právě ty?“ podívala se na něj překvapeně.

„Protože jsem měl ženu v kriminálu.“ Jeho odpověď ji zaskočila. Posadila se za stůl a začala loupat brambory.  Měla na to svůj vlastní způsob. Bramboru si přidržovala mezi koleny a levou rukou ji oloupala. Byl to zdlouhavější proces, ale od té doby, co používala jen jednu ruku, si musela vymyslet několik takových dalších způsobů, jak si usnadnit práci. „Včera jsme trpěli hrůzami nacismu, dnes budeme vstupovat do KSČ a zítra-“

„Zítra budeme jezdit do Moskvy učit se, jak vsám zakroutit krk,“ citoval Jaroslav současného předsedu vlády Klementa Gottwalda a jeho proslov z roku 1929.

„Nech toho. On to beztak řekl proto, aby rozzlobil národně socialistický poslance.“

„Ten? Copak nevidíš, co se děje teď? To je zlá a pravdivá soudružská rétorika, myšlena smrtelně vážně.“

„Nestraš. On si jen tak vyskakuje. Vždyť se učil truhlářem ve Vídni... No, ale vypracoval se. To se mu musí nechat.“ Věnoval jí výmluvný pohled.

„Dej mi to, prosím tě, nebo se řízneš.“ Nemohl se na to dívat. Převzal od ní krájení brambor a sedl si na židli místo ní.

Odevzdala mu mísu, škrabku a otřela si dlaň o zástěru: „Víš, že já s tím taky nesouhlasím, Slávku. Setkávám se s tím ve škole, ale co mám dělat. Taky věřím v sociální jistoty stejně jako oni, chci, aby se tu lidem žilo dobře, a po válce jsme se zase poctivě vypracovali do stavu před válkou. Ale nepotřebuju kvůli tomu být v žádný straně.“

„Mě akorát děsí ta radikalizace, připomíná mi to trochu... Vím, co si myslíš. Jsou to naši lidé, ne Němci, ale... Dav lidí se dá zblbnout a ovlivnit velmi rychle. Stačí být dobrej řečník a slíbit lidem, že jim dám to, co jim právě v tu chvíli chybí.“

„Jarku...“

„Fungovalo to Hitlerovi, proč by to nemohlo fungovat Gottwaldovi, kterej se učil od těch nejlepších? Co myslíš, že v tý Moskvě za války dělali? Teda kromě jejich zahraničního odboje...“

Povzdechla si. „Asi máš pravdu... Ale víš, že nemám ráda, když tahle mluvíš. Mám strach.“

„Promiň.“

„Musím dodělat večeři. Eliška má už určitě hlad,“ otočila se od něj trochu rozzlobeně zpátky k plotně.

„Já taky,“ připustil.

„Pro dnešek už bylo politiky dost. Nachystáš, prosím, příbory?“

* * *

Únor 1948-podzim 1950, Praha, ČSR

Eliška chytila škaredou chřipku. Její matka s ní zůstala pár dní doma.  Předtím to zvládala Eliščina babička, ale když se její stav nezlepšoval, vzala si Marie v práci volno. Už skoro týden měla Eliška zvýšenou teplotu a čtrnáct dní ležela se suchým kašlem a rýmou. V zámku zachrastily klíče. Marie seděla u své dcery na posteli a vyměňovala jí obklady na zápěstí a kotnících. „Jaroslave,“ zavolala na něj.

„Jsem doma! Hned jsem u vás. Dneska jsem šel raději dřív,“ oznamoval z předsíně. Pověsil si zimní kabát na věšák vedle dveří. „Tak co, jak jí je?“

„Špatně, zase jí to teď večer nastoupalo.“ Popsala mu zdravotní stav jejich dcery. „Bojím se, abysme s ní nemuseli do nemocnice,“ vzhlédla k němu, „večeři máš na plotně v hrncích.“

„Děkuju, pak tě přijdu vystřídat.“

„Co v práci?“

Mávl rukou. „Ale... To nestojí za řeč.“

„Tati?“ rozkašlala se Eliška. „Přečteš mi pohádku?“

„Samozřejmě, beruško,“ s obavami v očích ji pohladil po čele a pak po tváři. „Bolí tě něco?“ Děvčátko se zavrtělo v peřině. „Břicho.“

Marie jí upravila zpocené vlasy z čela: „To přejde. Jen hezky odpočívej. Chceš pít?“ Eliška zakroutila hlavou. Z kuchyně bylo slyšet cinkání příborů o talíř. Za chvíli se Jaroslav vrátil. „Večeře byla výborná. Kdyžtak tu u Elišky budu teď já.“

„Dobře, musí pořádně pít, aby dostala tu horkost a zánět z těla.“ Odešla si sednout do křesla do obývacího pokoje. Zavřela oči a zaposlouchala se do pokojného hlasu jejího manžela čtoucího pohádku o Šípkové Růžence.

„A tati, že to vždycky dopadne dobře? Růženku přijde zachránit princ a budou žít šťastně na věky věků.“

„Ty to znáš. To už ti nemusím ani číst,“ smál se Jaroslav.

„Čti, tati, prosím. Maminka čte hezky, ale ty měníš hlasy, když mluví princezna, královna a zlá sudička.“ Marie poslouchala Eliščin veselý tón. Snad se jí aspoň trochu udělalo lépe. Jaroslav uměl krásně číst, jen co je pravda. I ji tím kolikrát uspával. V Buchenwaldu si připomínala jeho hlas, uklidňovalo ji to.

„Marie!“ vytrhlo ji z odpočinku naléhavé volání. Přiběhla do dětského pokoje. Eliška seděla na posteli a držela si rukami bříško. „Asi bude zvr...“

„Jedeme do nemocnice. Hned!“ Jaroslav zabalil dcerku do deky.

„Jdu zaklepat na Boháčkovi. Snad nám Josef půjčí auto. V tomhle počasí...“

„Jeho budeš o něco prosit?“

„A znáš snad lepší způsob, jak Elišku dostat do nemocnice? Elektrikou ji vézt nechceš.“ Rezignovaně zakroutila hlavou.

„Mami... Mně je zima.“

„Pořádně tě zabalíme... no, tak... výborně. Slávku!“ volala na muže, který mluvil se sousedem na chodbě.

„Už jdu! Tak jedeme.“

„To se divím, že nám to auto půjčil.“

„A mně říkáš, že jsem moc přísný a tvrdý. Vždyť má taky děti.“ Vzal Elišku do náruče, Marie jí ještě rychle nasadila čepici a ovázala šálou: „Zabal ji pořádně do tý peřiny. Je tam zima jak v Rusku.“

„Tatínku, proč musím mít tu šálu, je tady horko.“

„Jen buď hezky zabalená. Venku je mráz,“ odpověděl dceři Jaroslav. „Za chvíli se na tebe podívá pan doktor.“ Marie zamkla dveře, rychle seběhli schody, Jaroslav otočil klíčem v zámku stříbrné Tatry. Elišku, ke které si sedla její matka, položil na zadní sedadlo. Celou cestu se Eliška třásla zimnicí. Dojeli do nemocnice, kde si ji už přebral lékař.[1] Marie seděla celou noc u postele dcery a Jaroslav chodil po chodbě sem a tam. Čekali, než ustoupí horečka.

„Můžeš si, prosím tě, sednout? Znervózňuje mě to. A probudíš Elišku,“ vyjela na muže Marie vytočeně. „Nebo běž přecházet na chodbu.“

„Promiň, víš ale, že se mi tak líp přemýšlí a uklidňuje mě to.“ Udělal poslední otočku pod oknem a vyšel na chodbu. Věděla to, samozřejmě, že to věděla, znala jeho zvyk už od mládí, ale byla unavená a měla obavy o svou dceru. První důvod rozhodně nebyl podnětný, k tomu, aby na něho byla nepříjemná, avšak ten druhý... Nejspíš taky ne. Eliška ležela na nejlepším dětském oddělení v Praze. Jenže ona se o ni vážně bála, jediné, co ve svém životě nedokázala ovládat, byl strach o dítě.

K ránu přišla sestřička zkontrolovat Elišce teplotu, nechtěla vzbudit její spící matku, která měla hlavu položenou vedle Eliščiny paže, a tak za sebou potichu zavřela dveře. Jaroslav vstoupil do nemocniční místnosti, kde leželi další dva pacienti. Položil své ženě ruku na rameno. „Marie,“ oslovil ji tiše, aby nevzbudil dceru ani ostatní spáče.

„Co je s Eliškou? Kolik je hodin?“

„Už bude svítat. Sestra říkala, že ta horečka Elišce klesla, ale že si ji tu ještě tak den dva nechají. Přišla, aby jí dala penicilin a dolila čaj. Eliška pak zase usnula.“ Marii se znatelně ulevilo. Pozorovala dceřin klidný výraz. Musela si protáhnout ztuhlá záda. Spánek na židli není dvakrát příjemný. „Budeš u ní? Půjdu se trochu projít.“ Jaroslav přikývl.

Sotva vyšla ze dveří, vyslechla poměrně hlasitý rozhovor.

„To snad není pravda. Tak oni si jdou jako na Hrad a nepřijdou do školy. Prý demonstrace... A taky měli být dnes tady... nikde nikdo a pacienti čekají.“ Mluvil horlivě jeden postarší lékař. „Už dvacátého třetího byli na Hradě a včera je rozprášily v Nerudovce Milice, někdo říkal, že pár z nich se přesto dostalo k prezidentovi, ale ten už je nepřijal.“

„Studenti hloupý. Jeden by řekl, že když studují na nejlepší univerzitě v zemi, budou mít rozum a nebudou si chtít dělat problémy,“ přizvukoval mu mladší kolega. „Tohle neskončí dobře, říkám vám, tohle si někdo škaredě odskáče...“

Marie se se staženým hrdlem vrátila do pokoje. „Něco se děje, Jarku. Včera prý Milice rozehnali demonstraci studentů...“

„Cože, jakou demonstraci? Proti čemu? Nebo spíš na podporu čeho?“ Marie pokrčila bezradně rameny. Její pohled plný obav směřoval k posteli, kde ležela jejich dcera.

„Já mám strach,“ pronesla Marie tiše. Objala levou ruku svého muže okolo pasu a položila si hlavu na jeho bedra. „Víš, na koho jsem si vzpomněla.“

Nemusela se ho ptát, aby vytušil, koho myslí. „To není jako s Janem Opletalem. Neboj se. Nemáme žádný informace. Až budeme vědět víc, budeme moudřejší.“

„Myslíš?“ Rozhodně přikývl.

„Budu muset jít do práce.“

„Nechoď, prosím tě. Vždyť je Eliška nemocná.“

Jaroslav se smutně podívat na dceru, pak pomalu obrátil pohled ke své ženě. „Marie, neboj se. Aspoň zjistím, co se děje. Vím, že bych tu měl být, ale vedoucí je hroznej prevít. To sama víš. Vztekal by se.“ Jemně se dotkl její tváře. Povzdechla si. Měla ho držet násilím? „Až Elišku zítra pustí, potkáme se doma. A odpoledne se za vámi ještě zastavím sem.“

„Tak dobře, ale dávej na sebe pozor. Odpoledne tě budu čekat. Elišce už bude určitě líp.“ Rozloučili se rychlým polibkem a Jaroslav odešel. Znovu si protáhla bolavá záda a pozorovala klidně spící dcerku. Rozhlédla se po pokoji. Bílé holé stěny ji přivodily vzpomínky, na které chtěla zapomenout. Petschkův palác. „Biograf.“ Obžalovaný musel sedět na dřevěné lavici, ani se nehnout, rovně, zpříma, čekat, až přijde jeho vyšetřující, nesměl promluvit, podívat se na jiného spoluvězně. Musel se dívat na bílou zeď před sebou. Některým se na ní odehrávaly příběhy jejich života... Pokud toto vězeň porušil, následoval trest třídenního půstu a třídenní stání bez odpočinku. Zatřásla hlavou, aby ty vzpomínky zahnala.

„Mami?“ ozvalo se tiše z pod peřiny. To oslovení jí znovu vehnalo život do těla, krev do žil, do její mysli prosvitly paprsky barevného světla.