Hlas dívky Anchenré 1

Já, Antef, syn urozeného pana Rahotepa, jenž býval správcem stájí velké manželky královské Nefernofruaton Nefertiijti, se v prvém roce vlády faraóna Aje chápu pisátka, abych svými poznámkami doplnil tyto papyrové svitky, které jsou kromě mých dětí to nejcennější, co mi zbylo po mé ženě Anchenré. Dlouho spočívaly tyto svitky netknuty v hliněném džbánu, kam je v našem novém domě vložila sama Anchenré. Dokud byla živa, jen se smála, když jsem se o nich zmínil, ale přečíst mi je nedala, a já nenaléhal. Popravdě řečeno, ani mě příliš nezajímaly. Získal jsem svou milovanou a vedle ní mi bledly všechny hieroglyfy světa, byť byly psány její rukou. Po její smrti v šestém roce panování Nebchepreruréa Tutanchamona jsem zdrcen žalem celý půlrok nevkročil do jejího pokoje, ale když se největší bolest poněkud zmírnila, sáhl jsem váhavě do širokého hrdla džbánu - a rázem jsem byl stržen do minulosti. Věděl jsem arciť, že moje žena Anchenré je vzdělaná a jako jedna z mála jejího pohlaví ovládá umění písařské, ale nikdy jsem se nenadál, že své poznámky psala tak, jak dosud nic (pokud je mi známo) v zemi Kemet napsáno nebylo, řečí nestrojenou a plynulou, takže mi chvílemi bylo, jako by ke mně ze záhrobí promlouvalo její ka.
Věci veřejné se v našem státě v poslední době vyvíjely složitě a prudce, i cítím potřebu také se vyslovit k tomu, co se událo nedávno, ale zřejmě bude navěky zapomenuto, a budu se snažit být tak bezprostřední a upřímný jako byla Anchenré.

Svitek první
Příchod do Achetatonu

Já, Anchenré, dcera ctihodného Meriréa a Kait, začínám ve čtrnáctém roce svého věku a osmém roce vlády našeho pána Achnatona, nechť žije věčně na věky věkův, popisovat tento opotřebený, už jednou omytý svitek, abych si urovnala myšlenky, a protože nemám nikoho, s kým bych si mohla tak důvěrně popovídat jako se svými rodiči.
Žel, odešli již na Západ! Nikdy na ně nezapomenu. Ještě teď pláču a ani si neumím představit, jak se bude dál vyvíjet můj život bez laskavé rodičovské ochrany.
Můj otec Meriré byl jedním z vyšších kněží Réa Harachteje v Onu a má matka Kait tančila a zpívala před tváří tohoto boha v největším onském chrámu. Jsem jediné dítě svých rodičů. Naši nevelkou domácnost tvořila ještě služebná, čiperná babka Anat, a sluha Tutu, rovněž už starší muž. Když mi bylo osm, koupil můj otec čtrnáctiletého černého chlapce ze země Kuš. Nebyl vlastně černý, ale tmavě hnědý, a jeho vlasy se kadeřily jako ovčí rouno. Byl vychován v Onu a obyčeje našeho lidu mu byly mnohem bližší než život oněch dalekých končin, z nichž pocházeli jeho předkové. Ten chlapec se jmenoval Ipy. Ze začátku jsem si s ním chtěla hrát, ale pak jsem pochopila, že je sluha a musí pracovat. Ostatně sám Ipy si už připadal nadmíru dospělý a jen zřídka se mi podařilo přimět ho k dovádění, měl-li volnou chvilku. Předchozí pán, hostinský, Ipyho bil, a tak není divu, že Ipy velmi přilnul k naší přívětivé domácnosti, kde dny ubíhaly v klidných radostech.
Odmala jsem byla přímo uhranutá těmi podivuhodnými obrázky, v nichž spočívá jako jádro v plodu skrytý smysl. Myslím, že můj otec litoval, že nemá syna, a tak mě poté, co zjistil moje vlohy, učil číst, psát a další dovednosti příslušející spíše mužům. Byl to velmi moudrý kněz, který mohl získat vyšší postavení, kdyby ho více než spřádat pletichy netěšilo číst staré svitky v chrámových archivech a hledat pravé poznání. Učil mně tomu, co má znát písař a kněz, a matka zase tomu, co musí ovládat paní zámožného domu, a mně s nimi bylo lépe než s dětmi ostatních kněží.
Zanedlouho potom, co k nám přišel Ipy, jsem také začala zpívat v chrámu a opájela se svým jasným čistým zpěvem, avšak má pýcha byla potrestána, když mi hlas začal kolísat a znejistěl. Ale zato mi vypučela hezká ňadra, a tak mi bylo dovoleno tančit před oltářem a hrát na sistrum. Mrzelo mě jen, že jsem příliš nevyrostla. Vždyť co je půvabnější nad urostlou tanečnici s dlouhýma nohama!
Ale jak se záhy ukázaly všechny tyto starosti nicotné a dětinské! Za právě uplynulého léta, kdy žhavý vítr z pouště jako každoročně zahalil město oblakem jemného prachu, letní mor udeřil s nebývalou silou. Čtvrtě chudiny byly střeženy vojskem a nikdo je pod hrozbou přísných trestů nesměl opustit. Avšak služka Anat tam měla své syny a vnoučata a za noci se potají vkradla na návštěvu do úzkých špinavých uliček. Se slzami v očích se kajícně přiznala, když se v horečce svíjela na svém smrtelném loži. Moje matka, která ji obětavě ošetřovala, zemřela tři dny po ní. Vzápětí ulehl i otec. Sluha Tutu strachy utekl, aniž nám cokoliv řekl, prostě najednou zmizel. Zato Ipy se se mnou staral o otce, který v horečkách slábl víc a víc. Pak se znenadání probral a řekl mi, ať si připravím psací potřeby, že mi nadiktuje dopis. Byl jsem radostí bez sebe, že se mu tak ulevilo a jeho řeč je zase jasná a zřetelná. Záhy jsem však pochopila, že on ve své uzdravení nedoufá, neboť mě dopisem odevzdával do péče svého bratrance Rahotepa z Achetatonu.
Jako malé dítě jsem s rodiči tohoto strýce dvakrát navštívila. Tehdy ještě bydlel ve Vésetu. Pamatuji se na dlouhou plavbu po Řece, na poněkud hlučné způsoby strýce Rahotepa a na nesmírnou krásu jeho ženy Merit, ale podoby jejich dětí Antefa, Rénai a Seny ve mně zůstaly jen jako nezřetelné obrazy. Tento Rahotep byl podobně jako můj otec nižšího původu, ale na rozdíl od otce dovedl využít svých schopností, získal dobré postavení už na dvoře Amenhotepa Nebmaatréa a nyní byl správcem stájí velké manželky královské Nefernofruaton Nefertiijti.
Při psaní pochvalných věcí o sobě jsem se radovala, že bych mohla spatřit město pravé víry, a zároveň mě děsilo, čím je to podmíněno.
Můj otec Meriré častokrát vyslovoval myšlenku, že bůh je pouze jeden, neviditelný a nepostižitelný, a jen a jen lidé vytvořili jeho nesčetné podoby. Od začátku byl nadšeným přívržencem učení našeho pána Achnatona. V hloubi duše si přál stát se veleknězem Atonova chrámu, který je v Onu budován. Toho se už nedočkal! Poznala jsem to hned onoho dne, co mi nadiktoval dopis pro strýce. Usnul a už se neprobral. Vrhla jsem se s pláčem do náruče Ipymu, který mě dovedl do domu souseda, také kněze, jenž zařídil vše potřebné. Soused Chensuhotep mi i při vší své dobromyslnosti nařídil, abych se i s Ipym zdržovala v ústraní, než se ukáže, zda jsme zdrávi. Zatímco se těla mých rodičů připravovala na poslední cestu, tesknila jsem. Útěchu mi však přinášelo vědomí, že oba byli skvělí lidé - otec svým způsobem učeným a matka způsobem prostým – a jejich srdce určitě nebudou shledána lehkými. Již mají zaručenu věčnou blaženost, zatímco na mě čeká nejistá budoucnost a nikdo z živých neví, co skrývá. S rozechvěním jsem se začínala Achetatonu bát – i těšit se naň.
Po pohřebních obřadech byly naše pozemky i dům svěřeny do správy chrámu a já se pod ochranou Ipyho vydala na cestu. Mohla jsem zůstat – chrám by se o mne postaral - a stát se kněžkou, ale pak bych zažívala nanejvýš dobrodružství ducha a byla by mi odepřena tato překrásně skutečná pouť! Když nám On zmizel za obzorem, neubránila jsem se dojetí. Také Ipy neustále pomrkával. Opouštěl naše město, arciť jemu se jevilo trochu jinak než mně, on neznal důvěrně chrámy a panské domy, ale tržiště, veselé krčmy a černou služtičku ze sousedství, za níž občas po práci večer docházel.
Nyní jsem tedy zde! A skutečnost předčila všechna očekávání. Úplně nové město, zbudované na rovině u Řeky podle promyšlených plánů, nádherné, čisté, s širokými ulicemi, zahradami a parky, které je nutno dennodenně zvelebovat, aby nebyly pohlceny pískem pouště. Jaký rozdíl oproti Vésetu! Žádné staré čtvrti plné špíny a nemocí.