Hlas dívky Anchenré 2

Město jsem obdivovala už z paluby lodi. Když jsme v podvečer konečně přistáli u kamenného mola, mé první kroky v rušném přístavu vedly k dozorci, kterého jsem se doptala na Rahotepův dům. Podrobně mi popsal cestu, nepříliš složitou, neboť dům stál téměř na dosah. S Ipym v patách jsem stanula pře výstavnou vilou, naplněnou pohodlím a přepychem, jak jsem se vzápětí mohla přesvědčit. Ohlásila jsem se dveřníkovi a měla jsem štěstí: Rahotep byl doma a mohl mě přijmout. Jiný sluha mě vedl rozlehlou zahradou, v jejímž středu pableskoval v nízkém slunci velký bazén, nesrovnatelný s ubohou loužičkou u nás doma. Prošli jsme předsíní a hlavní obytnou místností až k Rahotepově pracovně. Se skloněnou hlavou jsem přistoupila k strýci, sedícímu v křesle, a podala mu otcův dopis.
„Buď živ, zdráv a svěží, vznešený pane. Jsem Anchenré, dcera kněze Meriréa z Onu. Můj otec si ve své poslední hodince vzpomněl na tebe a odvážil se ti poslat tento list.“
„U posvátného vousu! Ty jsi Anchenré? Jsi mi povědomá, ale nepoznal bych tě. Když jsem tě naposled viděl, byla jsi takhle malinká,“ ukázal někam k podlaze. „Achtoji, ty lajdáku!“ zahřměl, „okamžitě rozsviť! Ale cos to říkala? Meriré zemřel?“
Kradmo jsem na něj pohlédla. Rahotep, trochu moc hřmotný na dvořana, ale vybraně oděný, si mě prohlížel neobyčejně bystrýma živýma černýma očima bez jakéhokoliv překvapení či rozpaků. Při zmínce o mém otci přelétl stín po jeho lících, které by jistě byly hustě zarostlé, kdyby si nenechával pečlivě odstraňovat chloupky. Docela dobře jsem si ho dovedla představit někde na poli či v lomu, statného, osmahlého, chlupatého. Odtrhl pečeť a četl, vzdychal, cuchaje si mohutnou paruku velkou rukou se silnými krátkými prsty, ale jeho smutné zadumání záhy pominulo a oči mu opět zajiskřily.
„Nuže buď vítána! Vynasnažím se aby ses nám zde rozveselila a pokusím se ti najít nějaké místo u dvora, jak zamýšlel náš ubohý Meriré. Buď vítána,“ zopakoval a podal mi přívětivě ruce.
Brzy jsem poznala, že všechna ta roucha, paruky, šperky Rahotepa tak trochu tísní a lekají, i když si za léta u dvora osvojil výřečnost a obratnost v chování.
Krásná Merit není již tři roky mezi živými. Rahotep by určitě našel novou manželku lehce, ale nesnaží se. Má houf pohledných služebných a často navštěvuje hostince, kde se druží se zpěvačkami a tanečnicemi.
Rahotepovy dcery, čtrnáctiletá Rénai a třináctiletá Seny jsou po svém otci. Už teď mají hranaté tváře a silný pas, ale při svém bohatství jistě nezůstanou samy. Zato Antef! Je mu právě šestnáct a zdědil všechnu krásu matčinu. Vypadá spíš jako dívka. Pravý achetatonský šlechtic! Má sice docela pěkné svaly, ale je celý takový útlý s úzkým obličejem, v němž září černé oči jako hvězdy. Studuje v Domě života.
Prozatím dost. Můj sloh začíná být neuspořádaný. Možná budu někdy pokračovat.

Antef dodává:

K tomuto prvnímu svitku bych rád doplnil něco o panovnické rodině, neboť o těchto věcech se již nemluví, obrazy jsou ničeny, jméno toho, jenž byl proklet, se nesmí vyslovovat, a brzy bude mezi lidmi vše zapomenuto.
Tak tedy: Za královny Hatšepsut, Thutmosů a Amenhotepů země Kemet velice zbohatla a rozšířila své državy do všech světových stran. Otec Achnatonův Amenhotep, toho jména třetí, Nebmaatré, se narodil do hojnosti a přepychu, kterého celý život užíval plnými hrstmi. Těšil se ze všech darů, jež bohatství nabízí. Nesčetné byly řady jeho manželek a souložnic. V jeho ženském domě bylo možno nalézt princezny ze všech okolních zemí, z nichž nejvýznačnější byla babylónská. Také Tušratta, vládce země Mittani, obávaje se divokých Chattijců, poslal Amenhotepovi svou sestru a dceru, Taduchipu a Kirgipu. Z egyptských krásek Nebmaaatré nejvíce miloval Sitamon, jež mu dala syna Smenchkaréa. Žádná z těchto žen však neměla v srdci Nebmaatréově tak pevné místo jako Teje, jejímž otcem byl nevýznamný úředníček z Horní země Júja a matkou prostá Cuje temnější pleti. Královna Teje byla krásná i moudrá, nebo snad jen vychytralá, těžko říct, vždyť hranice mezi pouhou chytrostí a moudrostí jsou pohyblivé a nesnadno postižitelné. Teje účinně zasahovala do Nebmaatréovy vlády, takže byla v dopisech cizích panovníků připomínána na čelném místě hned po faraónovi a velký byl její věhlas po všech zemích.
Již děd a otec Nebmaatréův se snažili dát podrobeným národům egyptské bohy a vybrali právě božstvo sluneční pod jedním z jeho jmen – Aton, neboť kult tohoto boha je srozumitelný i cizincům. Teje podporovala uctívání boha Slunce pod jménem Ré Harachtej, vždyť její bratr Aje byl knězem zmíněného boha v Onu. Přesto však Teje držela svého bratra mimo dvůr, možná, že jí už tehdy byla zřejmá jeho chorobná touha po moci.
Teje dala Nebmaatréovi syny Thutmose a Amenhotepa a dcery Beketamon a Nedžemet. Když Nebmaatré v pokročilém věku zemřel, sužován úpornými bolestmi zubů, nastoupil na trůn nečekaně dvacetiletý Amenhotep pod panovnickým jménem Nebchepruré Waenré. Jeho starší bratr Thutmose, následník trůnu a pravý to voják, si totiž srazil vaz při nešťastném pádu z válečného vozu. Zato Amenhotep strávil mládí v chrámech studiem věrouky. Manželkou nového krále se stala další mittanská princezna Giluchipa, kterou mu Tušratta poslal ihned po jeho korunovaci. Bylo to manželství dvou zemí, nikoliv dvou srdcí, a záhy ta křehká dívka v cizím prostředí zchřadla k smrti. Tehdy Teje povolala ke dvoru svého bratra.
Stalo se, že Nebmaatré v době, kdy se narodil Waenré, provdal jednu ze svých četných sester za kněze, jehož původ i schopnosti předurčovaly k hodnosti velekněžské. Leč osud rozhodl jinak. Mladí manželé brzy po sobě zemřeli a zanechali dvě dcery, dvouletou Nefertiijti a nemluvně Benremut. Ajova žena Tij, která tehdy kojila své vlastní dítě, se postarala i o malou Benremut, ne tedy o Nefertiijti, jak bylo později uváděno. Je však pravdou, že obě dívky po smrti rodičů pobývaly v Ajově domě a hrály si s jeho dětmi.
Poté co Ajova rodina přibyla do Vésetu, byl celý dvůr okouzlen nesmírnou krásou Nefertiijti, nejvíce však Waenré, který ji učinil velkou manželkou královskou.
Waenré – Achnaton! Jak mohu říci, zda tento muž byl jenom bláhový snílek či zda jeho jednání bylo vedeno jasným záměrem? Nikdy jsem se natolik nedostal do jeho blízkosti, aby mi byla odhalena tajemství jeho duše. Jisté je jen to, že vyvolil Atona za jediného skutečného boha mezi všemi. Tento čin nebyl zpočátku ani Teji proti mysli. Vždyť v letech hojnosti veškeré kněžstvo neúměrně zbohatlo, hlavně kněží vésetského Amona, kteří představovali moc na faraónovi nezávislou, a za Nebmaatréa, jenž se věnoval zejména radovánkám, vládli vlastně královským dvorem, a tím i celou zemí. Uctívání Atona jejich nebezpečnou moc nesmírně omezilo. Usiloval Achnaton právě o to? Chtěl vrátit moc do svých jedině oprávněných rukou? Nebo chtěl být pouze oddaným prorokem kultu, jemuž hluboce věřil?
Amonovi kněží kladli všemožné překážky šíření nové víry, a tak v pátém roce své vlády odchází Achnaton – ano, už pod svým novým jménem, které si k poctě boha sám zvolil - na půli cesty mezi Véset a Mennofer a zakládá nové sídelní město Achetaton – Atonův obzor, město, jehož kráse a účelnosti uspořádání není rovno. Královna Teje však zůstala ve Vésetu. Zřejmě jí tak zásadní rozchod s mocným Amonovým kněžstvem nebyl vhod.
Je tu tedy Achetaton, město, do něhož byly soustředěny armády řemeslníků, kde vyrostly divukrásné stavby a pestré zahrady. Sem přichází dívenka Anchenré, to nejvěrnější ztělesnění nevinnosti. Přesvědčil mě o tom jediný naivní, důvěřivý pohled jejích zelených očí pod hnědočernou ofinou. Otec Rahotep chodí kolem ní jako kocour okolo džbánu smetany a zdržuje ho jen pomyšlení na Meriréa, jehož si, jak se zdá, hluboce vážil, ač byli ve všem všudy tak zcela odlišní. Ale mladý Antef netouží utrhnout toto naivní poupě. Mladý Antef hledá něco docela jiného…