Hlas dívky Anchenré 3

Svitek druhý

Antef



Snad by bylo vhodné označit tento papyrus přesným datem, ale nepíšu přece o uplynulých dějích pro palácový archiv, nýbrž pro vlastní potěšení, a tak jen udám, že uplynuly více než dva roky od chvíle, kdy byl popsán můj první svitek. Mnoho se za tu dobu událo v životě mém i rodiny, která mi poskytla útočiště po smrti mých rodičů. Dnes odpoledne jsem přišla z královnina paláce do Rahotepova domu a ve svém bývalém pokoji jsem našla zapadlý papyrus, kde líčím svůj příchod do Achetatonu. Náhle jsem dostala chuť pokračovat v tomto psaní a umiňuji si, že i v budoucnu zachytím vše, co se mi bude zdát významné. Vzala jsem si první svitek do paláce a začínám popisovat druhý. Je večer, má malá svěřenka spí a zatímco ostatní komorné a služky se rozběhly za svými prchavými dobrodružstvími, sedím při světle lampy a vzpomínám.

Posledně jsem skončila u Antefa. Teď už se nestydím přiznat, že mě okouzlil, že jsem se do něj zamilovala tak silně, jak se jen může zamilovat mladičká dívka, jejíž oči poprvé prohlédnou do světa dospělých. Ale Antef žil svým vlastním životem, do něhož já neměla přístup – s jedinou výjimkou.

Asi za měsíc po příchodu do Rahotepova domu jsem pozdě večer vyšla do zahrady obdivovat krásu noci. Bylo novoluní a nebe bylo hustě poseto hvězdným zrním. Když jsem se vracela, srazila jsem se v setmělé hlavní místnosti s Antefem, doslova srazila, neboť jsem se ve své zasněnosti nedívala kolem. Antef se o mě plnou silou opřel, div jsem neupadla.

„Moje malá sestřičko,“ zablekotal a ovanul mě strašlivým pivo-vínovým odérem, zatímco jeho ruce chaoticky šmátraly po mém těle. Vytrhla jsem se mu a utekla, plakala jsem, ale i jaksi doufala, ale Antefovo lhostejné chování ke mně se po té příhodě vůbec nezměnilo. Nejspíš si druhý den ráno už nic nepamatoval. Radši jsem se mu ve své bláhovosti snažila vyhýbat.

Zakrátko po jedné večeři Antef požádal otce, zda by si s ním mohl promluvit o samotě v jeho pracovně. Seděla jsem s Rénai a Seny na měkkých poduškách a mlsala hrozny, když se po celém domě rozlehl Rahotepův řev. Slovům nebylo přes silné dveře moc rozumět, ale podle útržků jako „…hanebné…skandál…nemehlo…“ se zdálo, že jde o něco nenapravitelného. A až nyní se zplna ukazuje, že to skutečně nenapravitelné bylo.

Dívka jménem Kija čekala s Antefem dítě. Samo o sobě by na tom nebylo nic špatného, kdyby to neznamenalo značný zásah do Rahotepových plánů. Rahotep jako novozbohatlík chtěl pochybnou urozenost své rodiny ještě zvýšit příbuzenstvím se starými šlechtickými rody, a i když v Achetatonu sídlí převážně nová, Achnatonova šlechta, přece se mu podařilo najít dva vhodné ženichy pro své statné dcery. I pro Antefa sháněl otec nevěstu, ale nebylo mu nic dost dobré, snad si představoval nějako princeznu! A nyní Antef přichází s tím, že si vezme Kiju, dceru jednoho z předáků achetatonských zedníků! Což o to, dívce se mohlo dát nějaké zlato a celá záležitost by v tichosti skončila. Nanejvýš mohla Kija přijít do domu jako konkubína. Ale mladý pán pohrozil otci, že nebude-li se smět s Kijou oženit, odejde s ní jako písař do našich asijských držav.

Ne nadarmo se říká, že pes, který štěká, nekouše. Ukřičený Rahotep svému milému synáčkovi nakonec podlehl. Po mnohém klení, kdy padla i všechna jména starých zavržených bohů, nastalo mírné uklidnění a Rahotep začal všude trousit, jak jde s lidem zcela v duchu rovnosti všech před Atonovou tváří.

Když jsem Kiju poprvé spatřila, byla jsem překvapena její krásou, kterou mohla překonat snad jen naše paní Nefertiijti. Černé vlasy, mandlové hnědé oči, drobný nosík, plné rudé rty a perfektní křivky – zkrátka Kija byla takový nebroušený diamant, neboť přece jen na ní bylo znát, že si ve vyšší společnosti zatím neumí poradit. Ale moudře mlčela, jen její živé oči rejdily všude kolem a zaznamenávaly, počítaly, učily se. Antef Kiju objevil na svých večerních taženích po krčmách města. Všichni jeho kamarádi pro ni zahořeli, ale ona si vybrala jen jeho.

Rahotep zařídil pro novomanžele malý, ale bohatě vybavený dům. Jednoho dne se vrátil v dobré náladě a zavolal na mě:

„Máš štěstí, děvče! Vylíčil jsem tě velké manželce královské v nejlepším světle a hned zítra můžeš nastoupit jako komorná její dcerky Meketaton. Ten starý lišák Tuti se snažil protlačit tam svou vnučku, ale utřel nos!“

Přivinul mě k sobě a vtiskl mi polibek, jenž snad měl být otcovský. S hořícími tvářemi jsem mu poděkovala a vymanila se z jeho mocných paží, ale on mě opět objal kolem ramen a se spikleneckým svitem v očích mi sděloval:

„Za své přijetí vděčíš dvěma šťastným okolnostem. Ta první je, že Jeho Veličenstvo Achnaton si rozvzpomenul na tvého otce, kterého poznal ještě jako mladíček, když za svých studií dlel v Onu, a jehož moudrost na něj učinila hluboký dojem.“

„A ta druhá?“

„Inu, to je tvůj vzrůst. Královnin správce Meriré, jmenovec našeho nebohého příbuzného, se mě zcela nenápadně zeptal, jak jsi veliká. Nenápadně! Přitom kdekdo ví, že královna nemá ráda služky, které jsou vyšší než ona,“ a Rahotep se pobaveně uchechtával.

Tak se mi dostalo prvního pozoruhodného poučení ze života vyšší společnosti, a sice že ješitnost se nevyhýbá nikomu. Čerpat další poznatky mi bylo dáno hned nazítří, kdy mě strýc uvedl do paláce.

Ó mohla bych napsat celé knihy o životě v paláci, jenž se mi stal mým domovem, ale tento svitek už věnuji Antefovi.

Antef byl nadevšecko šťastný a chodil s hlavou v oblacích. Ani jsem se na to nemohla dívat! A což teprve když se mu narodil syn, kterého pojmenovali po už trochu usmířenému dědečkovi.

Brzy jsem poznala, že Kija je prospěchářská. Pěstovala užitečné styky a mě, osobu ode dvora, svou „nejmilejší sestřenku“ často zvala na návštěvu. Nechodila jsem tam ráda, nejen kvůli Antefovi, který si mě musel doslova vyčíhat, chtěl-li mi něco říct, zeptat se, vzkázat. Vůbec to byl aspoň pro mě nepřívětivý dům, stále plný lidí, věčně se tu motali Antefovi kamarádi, vyznávali Kiji lásku, lichotili jí. Musím se přiznat, že jsem tu zvědavě pátrala, nenajdu-li někoho, koho bych mohla mít ráda, ale marně. Jako by všichni ti namyšlení mladíci a uhihňané dívky mluvili jinou řečí než já.

S malým Rahotepem se Kija vždy jen pomazlila, pohrála, jako by byl jen krotkou kočkou či psíkem, svěřila ho chůvě a už běžela za svou zábavou. Zato Anref to dítě zbožňoval a viděla jsem, že občas má zachmuřené čelo a nehledí už na Kiju vlhkým oddaným pohledem.

A pak se stalo to, co se bohužel až příliš často malým dětem stává. Rahotep dostal prudké horečky a v několika dnech odešel. Bylo mu sotva půl roku. Kija si několikrát divoce poplakala a znovu se obrátila k živým. Antef však byl hluboce zasažen, odmítal s Kijou chodit do společnosti a doma se utápěl ve víně. Kija prostě chodila sama a prohlásila, že se musí rozptýlit, že nemíní vedle Antefa umírat smutkem a nudou, a odjela k příbuzným do Mennoferu. Země Kemet není zase tak velká, a tak se už po měsíci v Achetatonu šuškalo, že Kija bouřlivě utrácí s jakýmsi sličným zpěvákem.

Jednou jsem měla cestu kolem Rahotepova sídla, a tak jsem neohlášena vešla dovnitř. Zastihla jsem Antefa sedícího na lehátku, byl skleslý, bledý, stupňovitě sestříhané vlasy rozcuchané, nad horním rtem temný stín.

„Hledáš otce nebo sestry? Nejsou doma,“ řekl mdle.

„Tak já zase půjdu,“ špitla jsem a nostalgicky nasála známou vůni vznešeného domu - výdech vzácných dřev, drapérií, kadidla, dobrého jídla.

V Antefových očích problesklo oživení:

„Sedni si, Anchenré.“ A po chvilce: „Co seto jenom stalo? A proč?“

Když nad tím nyní přemýšlím, nedalo by mi žádnou práci svést ho tehdy přímo tam. Položili bychom se třeba na ten drahocenný kobereček podél lehátka… Ale k čemu by to bylo? Antefovy oči se ke mně upínaly, hledaly pomoc, trochu tepla a účasti, ale já cítila jen útrpnost nad tím zhýčkaným mladíkem, který všechno měl, vše se mu dařilo, a při prvním setkání se smrtí a s ženskou vrtkavostí se dočista zhroutil. Zvedla jsem se a odešla.

Zanedlouho bylo Antefovo manželství za hojné korespondence achetatonských a mennoferských písařů rozvedeno. Kija dopadla majetkově velmi dobře. Rahotepova slabost pro krásné ženy zřejmě zvítězila nad nevolí k nechtěné snaše. Anebo ji chtěl mít co nejrychleji z domu?

Antef nakonec přece jen odchází tam, kam měl původně namířeno, do země Amurrů s vojenskou výpravou mladého schopného Haremheba, a to jako písař a ranhojič. Proto jsem vlastně dnes byla u Rahotepa – rozloučit se.

Antef byl stále ještě vážný a bledý, ale zdá se, že se pod vlivem očekávání dlouhé cesty do neznáma už trochu vzchopil. Když jsem k němu přistoupila, upřeně se na mě zadíval, jako by mě uviděl poprvé, a řekl:

„Ó Anchenré, vzpomeň si někdy na svého nehodného bratra!“

Proč jen v naší řeči slova bratr a sestra označují nejen příbuzné, ale i dva lidi, kteří se milují? Rozhodně zásluhou Antefových slov budu na něj myslet častěji než bych si přála…

Je mi Antefa líto? Nevím. Do jisté míry. Snad.

Když jsem dnes navečer kráčela k paláci, zalila mě náhlá vlna úlevy a já poprvé pocítila, že zde mám svůj domov.