Hlas dívky Anchenré 6

Svitek čtvrtý
Kija

Uplynulé večery jsem popisovala svitek, v němž jsem líčila události vesměs příjemné, až na ztrátu malé Meketaton. Chci-li teď vzpomínat věcí neblahých, pojí se mi všechny s jedním jediným jménem – Kija.
Kija se vrátila do města a požádala Rahotepa, aby mohla bydlet v Antefově prázdném domě. Když jsem to zjistila, můj úžas vyrostl do výše pyramidy.
„Tys pronajal dům Kije?“ zeptala jsem se.
Rahotep z mého tónu vycítil, že se schyluje k výbuchu, i řekl:
„Víš, ona mi to všechno vysvětlila. Je přece docela časté, že malá miminka umírají, ale Antef reagoval naprosto nepřiměřeně, vždyť on už s ní ani nespal! Jak to měla taková mladá kráska vydržet? Kromě toho, Kija čeká ještě na nějaké platby, a jen jak dorazí, poohlédne se po něčem vlastním, to mi slíbila.“
Jen jsem zakroutila hlavou. Celý Rahotep! Ale on to podal tak mile, že se nešlo na něj zlobit.
Kija byla nyní ještě krásnější. Přibývající léta jí zatím svědčila, jejímu tělu dodala zralou sladkost granátového jablka. Totéž by se snad dalo říct i o mně, ale srovnávat nás by bylo jako poměřovat koťátko se lvicí. Nenávidím Kiju! Nenávidím ji pro všechno, co ona má a já ne, čím nejsem a nedokážu být. Teď ji už naštěstí tolik nepotkávám, ale po svém návratu se mi stále pletla pod nohy, a žadonila, abych jí zařídila pozvání na některou z četných královských slavností. S vynuceným úsměvem na rtech jsem svolila, ale nijak jsem nepospíchala svůj slib splnit.
Jednou vpodvečer jsem se vydala navštívit Rahotepa. Můj strýc už provdal obě své dcery a po Antefově odjezdu pomalu začal ztrácet své hlučné mravy a veselou mysl. Hubnul, mnoho jídel nemohl strávit. Ale přece jen se ještě dokázal přemoci a být příjemným společníkem. Vesele jsem si s ním poklábosila, zeptala se na Seny a Rénai, matku novorozených dvojčátek, a pak mi Rahotep nabídl, že mě vezme ve svých nosítkách do paláce, kam má také namířeno.
Nechali jsme se nést stmívajícími se achetatonskými ulicemi, když vtom jsme spatřili Kiju, sedící rovněž v nosítkách, vyšňořenou a zářící.
„Ó Rahotepe, ať se dál množí tvůj majetek a tobě, Anchenré, tvá krása! Když vás tak vidím pohromadě, nenašlo by se jedno místečko na příští slavnosti v Jižním letohrádku? O jeho kráse se mluví i v Mennoferu. Nechci být poslední achetatonskou dámou, která ho dosud neviděla.“
„Dobře, dobře, myslím, že tentokrát už to určitě vyjde,“ pokynul jí Rahotep a ona se po mnoha dících a pozdravech nechala nést dál.
Rahotep si unaveně povzdechl: „Téhle ženské se už nezbavíme, leda by si našla mocnější příznivce.“ Nejspíš se ale takto vyjádřil jen kvůli mně.
V den hostiny v Jižním letohrádku jsme se hned po ranní bohoslužbě v Atonově slunečním chrámu, sloužené veleknězem Panehsim, vydali na vozech po dlážděné cestě zvané Královská ven ze středu Achetatonu. Míjeli jsme vilky u Řeky stopené v zeleni, nalevo od cesty sídliště řemeslníků a nad ním příkré skalnaté srázy, a to už se před námi nořila cihlová zeď, pravidelně členěná výstupky, nad níž vykukovaly koruny stromů. Je divem lidského umu tento letohrádek! Vždyť pro každý strom bylo nutno připravit obezděnou jámu naplněnou hlínou, a rovněž květinové záhony jsou přehrazeny na malé části, vysypány přivezenou úrodnou prstí a dennodenně uměle zavlažovány. Do parku se vchází přes malý palácek, za nímž se rozprostírá mělký, ale dost rozlehlý rybník, za ním mezi stromy stojí ještě jeden přízemní dům. Zpoza obvodové zdi sem občas doléhá štěkot ze psince.
Sluhové se pilně činili už od včerejška, a tak jsme dorazili do klidu a pohodlí. Malé princezny s Tutanchatonem si hned začaly hrát v zahradě. Achnatonův bratr Smenchkaré tu chyběl, pobýval právě v chrámových školách.
Večerní hostina se podávala pod širým nebem. Na hladině rybníka bleskotaly světelné odrazy četných lamp, v křoví cvrčely cikády. Já s Jutenhebou a dalšími služkami jsme obsluhovaly královské děti a dohlížely, aby jedly bez úhony.
Těsně před příchodem Veličenstev se objevila Kija a rázem na sebe strhla veškerou pozornost. Není divu: všichni přítomní byli vyšňořeni, někteří připomínali chodící šperkařství, na hlavách mnohých dam trůnily obrovské paruky s připevněnými homolkami vonných mastí. Kija naproti tomu dorazila v jednoduchých vrapovaných bílých šatech, i stuha, která je přepásávala, byla bílá. Po zádech jí až pod pás volně splývaly černé, mírně zvlněné vlasy. Jediným jejím šperkem byly velké, opravdu nádherné náušnice, které zdůrazňovaly záři jejích očí. Hosté potichli, slyšet bylo jen povzdech, který splynul ze rtů mnohých pánů a možná i dam.
Veličenstva dorazila, ale my chůvy jsme šly uložit děti k spánku. Brzy dorazila i královna Nefertiijti, neboť ji už od rána trápila nevolnost. Možná byla opět těhotná.
Když se v dětských pokojích konečně rozhostilo ticho, přemluvila mě Jutenheba, abych s ní ještě šla mezi hodující. Posadila jsem se vedle Rahotepa, který si dnes očividně večera příliš neužíval. Zato mladí muži pili o sto šest a Jutenheba na ně pilně vrhala unylé pohledy. Padl na mě smutek, pocit, že bych byla raději někde jinde, ale kde, Anchenré, víš snad?
Vydala jsem se zvolna mezi ztemnělé záhony a stromořadí, hluk za mými zády se vytrácel. Květy v odlehlých zákoutích opojně voněly, na nebi plály pásy hvězd. Vtom jsem nablízku uslyšela vzdechy a polohlasný smích. Za papyrusovým houštím se k sobě těsně vinuly dvě postavy. Postupně jsem rozeznala našeho pána Achnatona – a Kiju. Jejich ruce zkoumaly navzájem svá těla, bílá stuha ležela v trávě.
Najednou Kija řekla:
„Dám ti syna. Vím to! Moc nádherných synů!“
Rozběhla jsem se pryč bez ohledu na opatrnost. Achnaton mě neuslyší, vypadá úplně bez sebe. Kija si možná všimne, že její hanebnost měla svědka, ale ať!
Klopýtala jsem, přes oči náhle zamžené neviděla na cestu. Té trpkosti! K čemu byla všechna ta milá slova, co jsme si s naším pánem řekli? Čím byla proti tělesné kráse a drzosti?
V zámečku jsem pak dlouho hleděla na spící princezny a až do rána jsem se na své rohoži neklidně převalovala.
A bylo proč se zneklidňovat. Ta prokletá Kija se v krátké době stala velkou manželkou královskou. Co na tom, že na čele nemůže nosit vladařskou kobru, že její jméno není psáno v kartuši a její titulatura není uváděna starým, obřadním jazykem, ale pouze novým, hovorovým. Zato jí Achnaton nechal vystavět dva chrámy Slunce, dal jí několik dvorů. Kija to je, kdo převážně obývá palác na severním předměstí za slunečními oltáři. Posléze byl Kiji určen za domov Jižní letohrádek a ihned začaly práce na jeho rozšíření. Postupně přibyla druhá část parku, mnohem rozlehlejší než původní, s palácky, jezírky a velikánským rybníkem, po němž se dá i jezdit na lodičkách a do něhož vybíhá dlouhé molo zakončené rozkošným altánkem.
Achnaton zdědil po svém otci veliký harém, do něhož mu vládci okolních zemí ještě stále posílají své dcery. Ženy si tam v klidu žijí, klábosí, hrají různé hry, starají se o Nebmaatréovy děti, a některé dokonce podnikají: hlavně prodávají látky, které samy utkaly. Achnaton jejich služeb vždy využíval jen zřídka, tolik miloval Nefertiijti! Ani matce malého Tutanchatona už nevěnoval žádnou pozornost. Proto královna Nefertiiijti zpočátku nebrala Kiju příliš vážně: nač nedopřát muži novou hračku? Ale postupně vysvítalo, že Kija bude něčím mnohem víc. Pochopila to Nefertiijti a pochopil to celý dvůr.

Králova rodina se zúžila. Krátce po Meketaton zemřela pokojně ve spánku královna matka Teje. I mě čekala ztráta. Strýc Rahotep už nepozřel ani sousta a trpěl silnými bolestmi, které mu lékař zmírňoval jakýmsi tajným lektvarem, po němž se Rahotepovy oči zastřely a zdálo se, že na nás hledí už z tajemné záhrobní říše. Vyprosila jsem si pár dní volna, abych se o něj mohla postarat. Občas se probíral a dával mi rady: „Ty moje zlatá Anchenré! Musíš se naučit svádět, lákat, trochu s námi muži orat, a pak snad najdeš své štěstí. Kija sice v časném životě získala mnoho, ale věřím, že nakonec budeš šťastnější ty, a tvá odměna na věčnosti bude nesmírná!“ To ale nebyla pro dvacetiletou dívku moc skvělá útěcha.
Rahotep zemřel jednoho jitra, volaje po Antefovi. Ale ještě než jeho mumie spočinula v hrobce ve východním srázu, Antef se vrátil, jako by ho ka jeho otce spěšně přivolalo. Jednoho dne jsem si na dvoře paláce všimla hloučku žen, které švitořily okolo ztepilého muže. Neměl paruku, to mě zaujalo. Pak se otočil, přistoupil ke mně a vzal moje ruce do svých:
„Buď zdráva, Anchenré.“
„A … Antefe,“ zadrhla jsem se. Nemohla jsem ho poznat. Zmužněl a po levé tváři se mu táhla jizva až do obočí. Štěstí, že nepřišel o oko! Ale jizva byla tenká, dobře zhojená, a Antef celkově kypěl životem a zdravím.
„Vrátil jsem se domů. Moc ti děkuji za péči, kterou jsi věnovala mému otci. Díky tobě zemřel v pokoji. Netušil jsem, že ho již nenajdu mezi živými. Měl v sobě vždycky tolik síly a radosti, jako by měl žít věčně. Myslím, že se docela často uvidíme, budu pracovat v úřadu božského otce Aje.“
Mile jsem se s ním rozloučila, ale pocit cizoty přetrvával. Jako by to nebyl on. A možná i já jsem už byla jiná…

Jednou mě Jutenheba poprosila, zda bych jí nenapsala dopis domů. Začala jsem psát podle jejího diktátu, ale záhy nás vyrušil jekot a křik. Malé princezničky si už nějakou chvíli dávaly štulce a tahaly se za vlasy. Vyskočily jsme uklidnit je. Když jsem se vrátila ke stolku, byl zde faraón a s úsměvem se probíral neumělými kresbičkami svých dětí. Pak se podíval na Jutenhebin dopis.
„To jsi psala ty?“
„Ano, Veličenstvo.“
„Máš opravdu úhledný rukopis. Vezmi si pisátko.“
Namočila jsem štěteček do barvy. Potutelně jsem se usmála. Achnaton mi totiž diktoval chytáky oblíbené v písařských školách, které jsem díky svému otci dobře znala, až v poslední větě jsem zaváhala. Tu se sehnul, vzal mi pisátko z prstů a rukou téměř tak útlou jako moje mi opravil chybu. Pruhovaná rouška na jeho hlavě se mi otřela o líčko.
Opřel se o stůl.
„Hm … ženy tedy mohou dosáhnout stejných výsledků jako muži?“
„Pod dobrým vedením jistě. Mě učil můj otec Meriré.“
„Ach ano, Meriré! I mně byl kdysi laskavým mentorem. Ale nepopřeš, že ženy přece jen trochu jinak cítí a myslí než muži, a proto své znalosti zpravidla nemohou uplatnit.“
„Jsou i výjimky, Veličenstvo. Třeba tvá matka Teje, ta byla vskutku mimořádná. V sousedních zemích však ženy zavírají do ústraní ženských domů, a to zcela jistě není správné, když jim Aton dal stejnou duši jako mužům.“
„Duši,“ pronesla nanejvýš opovržlivě Nefertiijti, která se náhle zjevila ve dveřích. Opírala se o veřej, břicho vzduté těhotenstvím, tvář zkřivenou hněvem, špičkou sandálu hněvivě ťukala o zem. „K čemu používají ty své duše? Jen k přemýšlení, jak mást a svádět muže!“
„Paní,“ hlesla jsem.
„Ó promiň, Anchenré, zapomněla jsem, že ty jsi tou převzácnou výjimkou, co potvrzuje pravidlo,“ obrátila se ke mně uštěpačně.
Kvapně jsem vycouvala z místnosti, prosáklé nevlídným napětím. Ještě jsem zaslechla Achnatonův mírný hlas:
„Bylo to nutné vůči tomu dítěti?“
„Dítěti!“ a zase celá škála opovržení a výsměchu na načerveněných rtech. „Ty chceš šetřit její city? A kdo šetří moje city?!“
Už jsem neposlouchala. Ne, mě se nemusíš obávat, má královno. Já nejlíp vím, že on na mě hledí jako na milé, trochu přemoudřelé dítě, i když ta, již hýčká v Jižním letohrádku, je jen o pár měsíců starší než já!

Nefertiijti porodila další dceru Nefernofruré a v jejím jméně se už neobjevilo jméno Atonovo. Ještě jsem neřekla, že palác králův a palác královnin stojí naproti sobě na hlavní achetatonské ulici a jsou spojeny visutou chodbou, v jejímž středu se otvírá veliké „okno zjevení“, z něhož faraón s rodinou při slavnostních příležitostech obdarovává své věrné zlatými nákrčníky a jinými skvosty. Nuže, tato chodba přestala být často využívána a po faraónově boku se tím víc naparovala těhotná Kija, která v očekávání budoucího syna shrabovala vše, co Achnatonova štědrá ruka nabízela.
A pak nastal den, kdy po celém městě bylo slavnostně ohlašováno narození Achnatonovy a Kijiny dcery Anchesenpaaaton Tašerit. Faraón nechal rozdávat cenné dary dvořanům a lidu jídlo a pití, avšak večer přešel po mostě a sotva dveřník stačil zvolat „Veličenstvo přichází!“ již stál bledý a zachmuřený v ženských komnatách, přelétl nás služebné nevidoucím pohledem, vešel ke královně a dobře za sebou zavřel dveře. Zdržel se jen, co by hodiny jednou překapaly, a vrátil se k sobě.
Druhého dne Nefertiijti s ústy sevřenými odmítla dary, které jí poslal. Přesto setba onoho večera vzklíčila - a narodila se Setepenré. Jaké jsou zámysly Atonovy, že nejmilejší králově manželce stále odpírá následníka?
Nicméně Achnaton královniným chladem nijak nestrádá. Většinu času tráví s Kijou, která se obklopila mladými šlechtici, z nichž mnozí se vyšvihli z nízkého postavení v našich bouřlivých časech. Jižní letohrádek zní hudbou, zpěvem a rozkošnickým smíchem. Aton mi odpusť, ale kdekterý šlechtic Obou zemí se snaží prosadit svůj vliv a své zájmy, a pouze díky nevyzpytatelnému Ajovi správa věcí veřejných jakžtakž setrvává ve vyježděných cestách. Bída lidu prý vzrůstá, vypukají bouře, zvlášť kolem Vésetu, hnízda Amonových kněží, a ve chvílích, kdy píšu tyto řádky, faraónovi vojáci nejspíš koupou odbojníky v krvi.
Je správné, aby ten, jehož ústa hlásají lásku a pravdu, ten, který sepsal překrásný chvalozpěv k Atonovi, vydal příkaz k vraždění? Snad riskuji i život, přečte-li si někdo nepovolaný mé zápisky. Ale ať, když on není takový, jakým bych ho ráda viděla! Přinášel zemí Kemet velikou naději, ale jak s ní naloží? Zjevuje mu Aton skutečně svou vůli? Je Achnaton opravdu ztělesněním boha na zemi anebo jen chybujícím člověkem?