Hlas dívky Anchenré 7

Svitek pátý
Bloudící srdce

Je možné, že bych už tři roky neusedla ke svým svitkům? Stalo se mnohé, co rozechvělo mou duši jako šáchor ve větru, a přece jsem stále nemohla najít ta správná slova. Dnes však, po návratu z Ajových statků, cítím, že prostě musím psát, vypovědět vše, co naplnilo mou mysl až po okraj.
Nepokoje, které vypukly ve dvanáctém roce vlády našeho pána Achnatona, byly potlačeny. Tehdy jsem se nezajímala, proč se lid bouří a co může obnášet ono „potlačení“. Zcela přízemně jsem sledovala jen dění kolem Kiji. Achnaton zakázal uctívání všech bohů kromě Atona a Maat, bohyně symbolizující Atonovu pravdu. Také zakázal používat znak písma „bůh“. Místo toho se teď píše „vládce“, aby byl zdůrazněn význam královské moci. Nevím, už se příliš nevyznám v myšlení našeho Veličenstva, je nadmíru odtažité a běžným lidem vzdálené stejně daleko jako Atonův kotouč zemi. Je mi jasné jen tolik, že Aton pro něj není bohem v podobě muže ani žhavou sluneční koulí, ale něčím nehmotným, možná principem, který by měl řídit činy lidí. Kromě učenců však tohle nikdo dobře nechápe. Prostým lidem chybí ty důvěrně známé postavy bohů, kteří se milují, zabíjejí a lžou. Například Jutenheba: V poslední době myslí jen na svatby, umínila si, že se musí stůj co stůj provdat. Potají se modlí k Hathór, aby jí spíš než milence seslala manžela, který by ji zahrnul láskou i dostatkem. Chtě nechtě musím s Jutenhebou žít. Naštěstí je docela milá a nikomu neškodí. Velká manželka královská Nefernofruaton Nefertiijti omezila svůj dvůr a kromě služek na hrubší práce jsme zůstaly u malých princezen jen já a Jutenheba. Přirozenou dělbou se Jutenheba stará hlavně o líčení a oblékání, zatímco já se s děvčátky učím a dohlížím na úkoly, které jim uložili jejich učitelé.
Princezny zůstaly jen tři. O ubohé Meketaton jsem již hovořila. Nefernofruaton Tašerit ve věku čtyř let odjela s početnou družinou do Bab-ilu, aby tam byla vychována a stala se manželkou mocného krále Burnaburiaše. Nejstarší Meritaton žije odnedávna se svým mužem Smenchkaréem, spoluvládcem, v paláci Achnatonově. Pečujeme tedy jen o sedmiletou Anchesenpaaton, čtyřletou Nefernofruré a tříletou Setepenré. Popravdě řečeno, dvě nejmladší se ještě neučí, ale je tu také pětiletý Tutanchaton.
V den, kdy by byla oslavila šesté narozeniny naše malá Meketaton, mi ráno jeden z nejstarších a nejoblíbenějších sluhů našeho Veličenstva Achnatona předal malé pouzdro s faraónovou pečetí. Když jsem ho otevřela, spatřila jsem zlaté náušnice vykládané lazuritem.
Oči se mi zalily.
„Vyřiď svému pánovi – „ začala jsem, ale hlas se mi zadrhl. Dobrosrdečný sluha se spokojil pohledem na mé dojetí a s mírnou úklonou odešel. Byla jsem opravdu překvapena a dojata. Vždyť Achnaton mě nyní vídá tak zřídka, a přesto si vzpomněl na svou nepatrnou služebnici!
Příležitostí, při kterých se Achnaton setkával se svými dcerami, skutečně ubylo. Na veškerý jeho soukromý život si činila nároky Kija. Její druhé těhotenství bylo ve čtvrtém měsíci přerváno potratem. Plod prý byl tentokrát pohlaví mužského. To alespoň trochu přispělo k udržení její reputace. Navíc se Kija začala zapojovat do veřejného života. Často se oblékala po mužském způsobu, nosila modrou kulovitou korunu. Její dveře obléhaly houfy cizinců v čele se Syřanem Dudumem, mužem mocného vlivu. Našeptávali jí své plány, které měla předávat dál a prosazovat jejich uskutečnění. Nechtěla bych jí křivdit, nemohu uvěřit, že by Achnaton mohl milovat osobu hloupou a omezenou, ale je pravda, že její pletichy nepřispívaly ke zklidnění situace u dvora. Možná, že její úsilí mařili ti, kdo jí nepřáli, a bylo jich věru dost. I královna Nefertiijti, která o ní nechtěla ani slyšet a asi netoužila už ani po svém manželu, se nyní často radívala za zavřenými dveřmi s Ajem a dalšími hodnostáři, kteří patřili ke střízlivým a věcným.
Po jednom výjimečně společném obědě se Nefertiijti a Aje odebrali s Achnatonem do jeho soukromých komnat. Po dlouhé době křepce vyšel Aje v očividně dobré náladě, za ním se objevila Nefertiijti s neproniknutelným výrazem. Achnaton zůstal uvnitř, ale jeho dcerky běžely za ním, křičely „Tatínku, tatínku, pojď si s námi hrát“, až přišel, mlčenlivý a duchem nepřítomný. Chvíli choval malou Setepenré a pak vztáhl ruce ke mně, aby mi ji podal. Pohlédl mi do očí a zašeptal:
„Tys ji přece znala. Je možné, že by mě zradila?“
Ale nečekal na odpověď a ihned odešel.
Nedobrá předtucha mě zmrazila. Záhy jsem se dozvěděla, že šlo opravdu o Kiju. Achnatonovi prý jeho věrní předložili důkazy, že Kija proti němu se svými cizokrajnými přáteli osnuje spiknutí. Podle mého mínění by si Kija však na tak vysokou hru netroufla. Nevěřím, že by její ctižádost sahala dále než k nádherným šperkům, než k srdci nejmocnějšího, nejnevšednějšího muže, kterého ve své omezené chytrosti jistě ani nedokázala zplna pochopit a ocenit.
Svého času hostoval v Jižním letohrádku velmi charismatický a pohledný zpěvák. Kijini odpůrci důkladně překopali Kijinu minulost a faraónovi prý vnukli myšlenku, že to on s ní hýříval a intimně se stýkal nejen tenkrát v Mennoferu, ale i v současnosti. Kdo navedl Achnatona na myšlenku, že ho Kija podvádí a že by dokonce její dceruška mohla mít jiného otce než faraóna? Byla to Nefertiijti, vždy tak důstojná a uměřená, nyní ale hluboce dotčená? Nebo to byl ten starý intrikán Aje?
Následujícího večera mi řekl jeden sluha:
„Dole v zahradě u zadní branky na tebe čeká nějaký mladík a zdá se, že se touhou po tobě jen třese. Tak honem pospíchej,“ušklíbal se významně.
Sešla jsem do zahrady a v houstnoucím šeru jsem rozeznala povědomou postavu.
„Ahmose!“
Byl to jeden ze zahradníků z Jižního letohrádku, který se staral o rostlinstvo v parku. Neviděla jsem ho od té doby, co královna a její dcery přestaly do letohrádku jezdit. Tehdy mu bylo asi třináct a v tom, jak bavil mě a Jutenhebu, bylo cosi předčasně zralého, trošku zkaženého. Teď se ten vychytralý pohledný čumáček chvěl zděšením.
„Anchenré, prosím tě, pomoz mi! Já jsem viděl … mám strach,“ zuby mu jektaly.
„Vzpamatuj se a pověz mi srozumitelně, oč jde. Něco s Kijou?“
Obezřetně se rozhlédl na všechny strany a pak povídá:
„Přišli pro ni vojáci. Vyvedli ji ven i s tou malou. Ona se nechtěla nechat vést, ukazovala jim dítě, křičela na celé kolo, že je matkou faraónovy dcery. Nevím, jaké teda měli ti vojáci rozkazy, co s ní měli udělat, ale je fakt, že jak se tam tak přetahovali, paní Kija upadla a udeřila se hlavou o obrubník chodníku. Myslím, že bylo hned po ní, a dítě na tom asi taky nebylo dobře. Vojáci pak odtáhli její tělo někam do pouště.“
„A malá Anchesenpaaton?“
„Zrovna tam probíhají opravy zdí. A oni ji hned … prostě ji zazdili do jednoho výklenku,“ vytryskly mu slzy.
„Já jsem byl hrozně zvědavý, co se děje. Z úkrytu jsem je pozoroval, ale teď mám strach, že mě přece jen mohli zahlédnout, a co pak bude s mým ubohým životem?“
„Víš co? Znáš dům zemřelého pana Rahotepa, správce královniných stájí? Teď tam bydlí jeho syn Antef. Jdi k němu a řekni, že tě posílám. Důvěřuj mu, vypověz mu všechno tak, jak jsi to řekl mně. Antef už tě někde zaměstná.“
„Děkuju, děkuju,“ šeptal Ahmose a křečovitě mi svíral ruku.
„Dobrá, tak jdi už,“ postrčila jsem ho.
Chudák Ahmose! Za svou zvědavost byl řádně vytrestán. Snad mu bude přát štěstí.
Antefa jsem zvolila proto, že pokud mi bylo známo, Kiju už ze svého srdce důkladně vypudil, takže není důvodu, proč by Ahmose zradil. Aspoň se doví, jak jeho osudová láska skončila! I mně jí nakonec bylo líto. Aspoň její dcerka měla přežít!
Musela jsem stále přemýšlet nad tím, zda Achnaton výslovně řekl: „Zabte Kiju! Zabte dítě!“, anebo zda se všechno nečekaně ošklivě zvrtlo. A pokud by si skutečně přál její smrt, byl by za tím vztek, uražená ješitnost anebo řeči našeptavačů?
Kam jsi to zabloudila, ty hodná tátova a maminčina holčičko? Připadla jsem si zasažena tou špínou, zhořklo sladké sousto Achetatonu v mých ústech.
Rozhodla jsem se navštívit Ipyho. Po Rahotepově smrti přešel do dvorní kuchyně.
„Vaření mě baví mnohem víc než koně,“ říkal mi. „Možná, že se pamatuješ, že ještě u vás v Onu jsem rád asistoval v kuchyni bábince Anat.“
„Je dobře, že můžeš dělat, co tě baví. Muž, který vaří, to je sen každé ženy! Proč ses ještě neoženil?“
„Když chci mlsat datle, ještě nemusím honem sázet palmu,“ zazubil se.
„Jsi dobrý, že jsi zde neztloustl!“
Ale je pravda, že Ipy přece jen přibral. V těle sice jen trochu, ale tváře nyní měl jako přátelský smějící se měsíček.
Když jsem vešla do kuchyně, Ipy zrovna míchal jakýsi krém.
„Buď zdráva, paní. Proč se tak kaboníš?“
„Ach Ipy, tyhle poměry, to není nic pro mě! Nejradši bych odsud odešla… Poslyš, ty se vyznáš ve městě, myslíš, že bych se dokázala uživit sama?“
„Třeba by tě k sobě vzal pan Antef, je to přece tvůj příbuzný, i když vzdálenější.“
„Ne, ne! Antef nikdy! Nebo jen v nejkrajnější nouzi. Snad bych se mohla vrátit do našeho chrámu v Onu, zase vidět ty staré zdi…“ zasnila jsem se.
„Paní, už bys mohla Antefovi konečně odpustit! Ale tobě každý rád pomůže, pokud chceš mermomocí odejít. Stačí říct Meriréovi, Ajemu, královně…“
„Ipy, nesměj se mi, ale já … o tomhle musím mluvit … s ním.“
Ipy těžce vzdychl a hodnou chvíli na mě hleděl beze slova. Pak se ozval zdráhavě:
„Často se sám prochází před úsvitem v hlavní zahradě.“
„Děkuju,“ zašeptala jsem a vrátila se za dětmi.
Několik následujících dní jsem sbírala odvahu. Představivost mi kreslila, jak líbám zem u Achnatonových nohou a prosím o svolení k odchodu. Leč neprozradila mi, co by mi odpověděl.
Nešla jsem za ním. Vím už, že bych snesla jeho hněv, jeho lhostejnost však nikoliv.

Antef pracoval jako jeden z Ajových úředníků, takže jsme se často potkávali, přesně jak předpokládal. Jednou, ještě před Kijinou smrtí, mi řekl:
„Chtěl bych tě pozvat, aby ses podívala, jak jsem si upravil svůj otcovský dům. Pár věcí po tátovi jsem nechal, abych měl na něj památku, ale jinak jsem všechno renovoval.“
„Mám zrovna napilno, někdy jindy ráda přijdu. Ale proč jsi s tím domem vůbec něco dělal, byl přece tak krásný!“
„Chtěl jsem z něj dostat minulost a … prostě… byl bych rád, kdybys v něm se mnou bydlela ty.“
Začala jsem mírně: „Antefe, musím se ti omluvit. Myslím, že jsem se k tobě chovala hnusně tenkrát, když ti bylo nejhůř. Ale kromě té omluvy ti nic nedlužím a –„ a vtom se mi před očima zatmělo, já ho začala bít pěstmi do hrudi a přitom jsem křičela: „Tohle jsi měl říct Kije, třeba by pak nevlezla do faraónova lože!“
Antef se mi nebránil, stál jako zkoprnělý. Tu jsem se strašlivě ulekla a utíkala jsem pryč od něj, jako by mi za patami hořelo.
V dalších dnech jsem na tuto scénu ani nemohla pomyslit, styděla jsem se do hloubi duše. Stále jsem se rozhlížela, nejde-li Antef, abych se s ním nepotkala. Za pár dní mi od něj přišel dopis:
„Anchenré,
dosud jsem pořádně nepochopil, oč při našem posledním rozhovoru šlo. Vím jen, že se mi po tobě stýská. Oba jsme v průběhu let ztratili tolik blízkých osob, nemůžeme si tedy dovolit ztratit ještě jeden druhého. Slibuji, že se s tebou nebudu bavit o soukromých věcech, neboť to je ti zřejmě nepříjemné. Doufám, že popřeješ aspoň trochu vlídnosti svému kamarádu Antefovi.“
A tak jsem se mu tedy přestala vyhýbat. Po prvotních rozpacích, které jsem dobře skryla, jsme spolu začali mluvit jako by se nic nestalo a on nikdy nepřekročí hranici, kterou si určil.

Často myslívám na Kiju a její holčičku. Jako by padly do hluboké vody. Jejich jména byla všude odstraněna a předělána, řemeslníci ale ve spěchu opravy mnohde odbyli, a tak se ta jména docela neztratila, prosvítají, tak jako minulost ještě žije v lidských srdcích. Kijin chrám daroval Achnaton své dceři Anchesenpaaton, na opravených reliéfech se Kija změnila v Nefertiijti, jinde se z ní stal Smenchkaré. Jižní letohrádek byl věnován Meritaton. Nefertiijti se letohrádku vyhýbá, ale přesto jsme tam několikrát byli a já nikdy nezapomenu zašeptat krátkou modlitbičku za Kijinu dcerušku, která tam někde spí svůj věčný sen.
Kiju asi nelituju. Zasáhla mě víc než jsem schopna snést. Drala se do výšin, a za to ji stihl trest. Proč však nenechali žít to nevinné dítě? Jak to mohli Aton a jeho pozemský syn dopustit?
Nefertiijti s dětmi a služebnictvem pobývá často v Severním paláci. Jedinými muži, s kterými mluví, je její správce Meriré, adoptivní otec Aje a sochaři zpodobující její krásu. Nechci vědět, zda jsou pravdivé klepy o ní a Thutmosovi, jimž se služky baví za dlouhých večerů.

Chodívám na bohoslužby do hlavního chrámu, kde, pokud mu to okolnosti dovolí, plní své povinnosti prvního kněze samo Veličenstvo. Poté, co jsou na nesčetné oltáře položeny květinové oběti, strhne ho slavnostní ovzduší posvátného místa k řeči velebící Atona. Poslední dobou se však v jeho proslovech vyskytují znepokojivé vsuvky. Například o tom, že lidské srdce by nemělo na ničem lpět, neboť přilne-li k něčemu, nasazuje si okovy a cesta k Atonově pravdě se mu uzavírá. Vím, proč to říká. I já jsem utrpěla své ztráty, ale s učením našeho pána se ztotožnit nemohu. Ano, ztratila jsem rodiče, ale kdyby mi neumřeli, stejně bych od nich odešla do domu svého manžela anebo by se naše duše léty odcizily. Můj stesk po nich trvá, ale už nebolí, a jsem nadevše šťastná, že aspoň kousek své životní cesty jsem mohla jít spolu s nimi. Stejné je to i s malou Meketaton. Při představě její špičaté tvářičky mi útroby pevně sevře nemilosrdná ruka, jakmile však začnu vzpomínat na desítky drobných veselých příhod, hořkost se promísí se sladkostí. Jsem přesvědčena, že lidské srdce přijme své ztráty, vyrovná se s nimi a vždy a opět nachází něco dalšího, pro co stojí za to žít. A pokud už nic takového nenajde, bylo by mu lépe, kdyby se odebralo do říše věčné temnoty.
Mluví-li Achnaton o myšlení, které plyne stále dopředu a dospívá k poznání, není-li ovlivněno vnějšími formami, pak nerozumím. Nerozumí mu ani prostí lidé z města a tím víc - jak mi připadá – ho zbožňují. Lid země Kemet reptá ve zlých časech proti šlechtě, vojákům, kněžím, ale nikdy ne proti faraónovi, živoucímu bohu na zemi. Zdali toto uctívání trvá i vůči Achnatonovi? Ipy by mi o tom snad dokázal říci víc, tlumočil by mi vyprávěnky, které se vedou na trhu a u piva, ale já až donedávna poslouchala, jen když vykládal, že náš pán často postonává a trestuhodně zanedbává svůj ženský dům.