Hlas dívky Anchenré 8

I já jsem onemocněla, když začal vát prašný žhavý vítr z pouště. Ze dne na den jsem dostala horečku, údy mi zeslábly a já musela ulehnout. Lékař Nekao mě pečlivě prohlédl. Sama Nefertiijti se přišla zeptat:
„Není to letní mor? Může zůstat ležet zde?“
„Buď bez obav, Jasnosti. O letní mor se v žádném případě nejedná. Tvá služebná je jen oslabena. Musí jíst hodně zeleniny, medu, vnitřností, a za pár dní bude v pořádku.“
Obrátil se ke mně:
„Také veselá mysl ti bude prospěšná. Smutek ke zdraví nepřispívá.“
Nevím, jak přišel na to, že nejsem obzvlášť šťastná. Jeho oči ovšem ostře pronikly do mých zraků. K jeho mizejícím zádům královna pronesla:
„Pak tedy nechápu, proč jsem neonemocněla spíše já.“
Anchesenpaaton o mě s radostným zaujetím pečovala, sedávala u mě a důležitě prohlížela jídla, která mi posílal Ipy z kuchyně. Také Antef dvakrát přišel a tehdy Jutenheba co chvíli pod nějakou záminkou nakoukla dovnitř se svým „jako v Babylónu!“
Za několik dnů mě Nekao opět navštívil.
„Náš nejjasnější král byl také nemocen. Dovedeš si představit, jakou starost všichni projevovali. Šlechetný Dudum mu poslal celý koš nejlepších pouštních datlí, koš o velikosti malé dospělé ženy,“ snažil se mě Nekao pobavit. „Veličenstvo mi řeklo, že ač král, nemá žaludek velblouda, a dal ti poslat také trochu.“
Lékař tleskl a do pokoje vstoupil jeho sluha, nesa prostou dřevěnou krabičku. Nekao mi ji podal:
„Zde jsou. Doufám, že mě už nebudeš potřebovat, záhy se uzdravíš.“
Po jeho odchodu jsem zvedla víčko a sáhla pro datli. S ústy plnými sladkosti jsem zamyšleně prstem přebírala hnědé plody. Tu se něco zatřpytilo. Mezi datlemi ležel zlatý náramek. Bylo druhé výročí Meketatoniny smrti a ten náramek byl zdobený shodně s loňskými náušnicemi, takže tvořily soupravu.
Ano, je pravda, že naše Veličenstva poctívají hojnými dary své věrné služebníky, ale obvykle jen ve dnech k tomu vyhrazených. Jak skvělý pocit, že si on vzpomněl na mě samotnou zvlášť, že snad přece nejsem na světě bez užitku!
Často nemůžu spávat. Když se princezny uloží a v paláci se rozhostí ticho, myslívám na smrt, na to, že odejdu, aniž bych kohokoliv obdařila radostí. Namítnete, že jsou tu přece královské děti, ale pečovat o ně je mou povinností, mým zaměstnáním, které by vykonávala jiná dívka, kdyby mě nebylo. V takových okamžicích vstávám, beru z kazety darované šperky a tisknu je k lícím, ale jejich dotyk studí jak písek v poušti za noci naplněné vytím šakalů…

Nedávno se tvář našeho Veličenstva rozjasnila při korunovaci prince Smenchkaréa na jeho spoluvladaře (Tutanchaton je dosud příliš malý). Devatenáctiletý Smenchkaré byl oženěn s nejstarší Achnatonovou dcerou, desetiletou Meritaton. Tehdy zavítala po dlouhém čase na královský dvůr i Benremut se svou dcerkou. Prvorozeného syna nedávno ztratila.
Benremut vypadala vcelku spokojeně. Dala si ode mě nalít pohár vína a na můj pátravý pohled řekla:
„Divíš se, Anchenré, že se směju, ale věř, že tam uvnitř„ ukázala na svou hruď „mi srdce krvácí. Co se dá dělat? Mám přece ještě jedno dítě a možná se dočkám dalších. Žít se musí, má milá. A co ty? Vidím, že Rahotepův syn tě nespouští z očí.“
„Jsem šťastná ve službách našim Veličenstvům,“ řekla jsem s uzarděním.
„Kdo se drží země, nezláme si křídla. Zkrásněla jsi, takovou smutnou krásou,“ odpověděla trochu záhadně a vlídně na mě pohlédla.
Je moudrá a bystrá, ta vlídná Benremut. Během uplynulých let jsem pozvolna nabývala jistoty v řeči i jednání, nyní už zařizuju i některé složitější záležitosti kolem královniny domácnosti. Také jsem si předsevzala, že si nebudu lámat hlavu se svým soukromým životem a prostě ho nechám, ať ho čas sám uspořádá.
Jeho Veličenstvo Achnaton si mě zavolal k sobě a dlouze se mě vyptával na vlohy a schopnosti svých dcer. Pečlivě jsem mu odpovídala, oči upřené k zemi, aby z nich nevyčetl smutek nad mou paní i nad ním – a také radost. Poprvé po dlouhém čase jsem zase cítila, že jsem ještě mladá, velmi mladá a že mnoho vody v Řece uplyne, než mě dostihne smrt.
Nakonec jsem se odvážila podotknout, že princezna Meritaton se věnuje více světské parádě nežli vážnému učení.
„Ach, ta Jutenheba,“ pousmál se Achnaton.
„Vaše Veličenstvo si ráčilo povšimnout povahových vlastností svých nehodných služebnic?“ otázala jsem se.
„Ano, ráčilo,“ odpověděl trochu štiplavě. „Anchenré, tobě přece není zapotřebí mluvit se mnou tímto způsobem,“skanul na mě jeho hlas jako krůpěj sladkého vína z Dolní země.
Vtom vešel Aje a já se v poklonách vzdálila s pocity plavce, jenž právě vyvázl z nebezpečné peřeje.
Neopouští mě představa Achnatonova posmutnělého pohledu, kterým sledoval moji vzdalující se maličkost. Ten výraz jsem zřela i na úsvitu odhánějícím tu dávnou neskutečnou noc. Možná mi jím tenkrát říkal, že jsem mu dala vzácnou chvíli klidu v truchlení nad dítětem, v boji za Atona – i v kolísání mezi dvěma ženami, které ve vzájemném soupeření odkryly i temné stránky svých duší. Připadalo mi tehdy, že on, král, je vlečen osudem neznámo kam jako kterýkoliv jiný smrtelník.
Ach, marné úvahy!

A nyní se dostávám k tomu, čím jsem tento svitek započala. Včera mi Antef řekl:
„Zítra mám z Ajova statku přivézt nějaké písemnosti. Nechceš se projet se mnou?“
Vedro zrovna teklo, a když jsem si představila rychlou jízdu v dvoukolém voze, kde nás bude ovívat svěží větřík, zlákalo mě to a přisvědčila jsem.
Vyrazili jsme po poledni. Na velkém statku u Řeky jsme si prohlédli pole, krásnooké krávy i hejna hus, správce nás pohostil osvěžující ovocnou šťávou a malými koláčky a předal nám malou bedničku s provozními písemnostmi. Tu jsme si postavili mezi sebe na dno vozu a vyrazili nazpět. Když jsme se ocitli u řemeslnické čtvrti města, už se chýlilo k večeru. Slunce zastínily lehké obláčky, zvedl se mírný vánek. Toho využili zdejší obyvatelé, kteří se usadili na zápražích a odpočívali po těžkém dni. Antef zpomalil spřežení téměř do kroku a řekl:
„Vezmeme to ještě jednou dokola.“
Začal objíždět město po okraji a zeptal se:
„Nevšimla sis něčeho?“
„Nevím … nevím, čeho … leda snad, že Ajovi pracovníci vypadají mnohem zdravěji a zdatněji než tady ti měštští. Nenadála jsem se, že pan Aje je tak hodný ke svým lidem.“
„Cha,“ vyrazil Antef opovržlivě. „To dělá jen kvůli konečnému efektu. Zdatní lidé odvedou víc práce, takže na tom nakonec vydělá on. Ale tady ve městě? Uvaž, že ti lidé postavili Achetaton za necelé dva roky na pusté planině! A co práce dá jen údržba všech těch jezírek a zahrad! Oni jsou sedření a hladoví, jejich děti umírají na četné nemoci. Když sem přišli, donesli si sošky starých bohů, ale byli to nanejvýš Bes a Twóret, kteří napomáhají milování a chrání těhotné ženy, zkrátka jen takové milé amulety, co potěší srdce a ničemu neškodí. Ale vsadil bych se, že ve většině těch domků jsou nyní i sošky Amona. Amonovi kněží je přesvědčují, že usedne-li na trůn bohů znovu Amon, bude se jim dařit lépe. Tedy já o tom dost pochybuju, ale oni tomu věří.
Božský otec Aje se teď nachází v obtížné pozici. Tento režim mu sice přinesl moc a bohatství, ale bude-li si chtít vše zachovat, bude se muset brzy začít paktovat s kněžími vésetského Amona. Mám ostatně dojem, že za Amona byl mnohem větší pořádek a klid.“
Antef si přehodil otěže do jedné ruky a druhou položil na mou dlaň na postranici vozu.
„Achnaton to všechno vzal za špatný konec. Všechny ty ideje!“ odfrknul si opovržlivě. „Anchenré, vrať se do Onu nebo do Vésetu nebo kamkoliv, kde budeš v bezpečí.“
Padla na mě náhlá tíseň, mráz mi přejel po zádech, ale rozhodně jsem odpověděla:
„Zůstanu až do konce.“


Antef dodává:

Navrátil jsem se do otcovského domu a velmi brzy jsem se začal znepokojovat o osud Obou zemí. Vně achetatonských zdí se šířila bída a rozvrat. Asijské državy jsme fakticky ztratili. Nová víra, sama o sobě tak ušlechtilá, nepřinesla nic dobrého, neboť Amonovo kněžstvo se nemínilo vzdát své moci. Achnaton byl zcela zachvácen oním opojením zvaným Kija, které jsem tak dobře znal. Proč na nás muže tolik působí oslnivá krása žen, které své úchvatné milostné vzdechy nejspíš jen předstírají s chladnou hlavou? Ale kdo ví, jestli by se něco změnilo k lepšímu i bez Kiji. Achnaton měl proti sobě mocného soupeře, samotného krále bohů Amona, a navíc faraón byl ten nejmocnější, i přes všechny jeho řeči o rovnosti před ním museli poddaní padat čelem k zemi a nikdo se mu neodvážil nic říct, byť by se jednalo i o nějaký převratný nápad.
Konečně jsem stanul před Anchenré. Byla jiná, a přece táž. Ten nevinný pohled, nad kterým jsem se jako mladíček ušklíbal, jí zůstal a pro mé vyprahlé srdce byl životodárným pramenem. Strašně jsem ji chtěl získat! Nebylo to však vůbec snadné. Pominula má mladická dychtivost po ženských tělech, měl jsem čas čekat, chtěl jsem čekat, až se Anchenréino bloudící srdce obrátí ke mně. Bloudící srdce! Ano, tento svitek Anchenré nijak nenadepsala a název jsem mu dal já sám až po přečtení jejích zápisků. Jakožto typický chlap, co se nevyzná ve složitých zákrutech ženské duše, jsem tehdy neměl ani tušení, ke komu míří její láska. Co bych si myslel, co bych cítil, kdybych tenkrát odhalil to, o čem se dočítám až nyní? A přece nakonec žila se mnou, mě milovala! Ó Anchenré!


Svitek šestý
Konec snu

Ach, nejradši bych nechala tento svitek čistý, nepokrytý řadami znaků! Avšak když už se mé předchozí poznámky zachovaly, cítím, že by měly být dokončeny, završeny, tak jako se završil sám život. Minulé události mi přinesly mnoho bolestného, ale i krásného, a nemohu je proto nechat uplynout do zapomnění.
Tak tedy pán v záři vycházení Achnaton vládl se svým bratrem Smenchkaréem a zlatý Achetaton žil až do sedmnáctého roku Achnatonova panování v radovánkách a hojnosti. Ale za hraničními stélami města všechno vřelo a hroutilo se. Prý ve světě existují hory, jež s rachotem vybuchují. Čím dál víc se mi zdálo, že i my bydlíme na takové hoře. Přitom zde nebyl nikdo, kdo by mě znepokojoval podvratnými řečmi. Antefa odeslal Aje k plnění povinností do Vésetu, ani jsme se nestačili rozloučit.
Dále se horlivě sloužily ranní i večerní bohoslužby a bylo povznášející slýchat za ranního úsvitu zpěv kněží:
Krásné a zářící se objevuješ na obzoru,
ó slunce živoucí, počátku všeho žití!
Když na východě objevilo ses,
Zemi jsi naplnilo krásou svojí.
Skvěješ se vznešené a velké
vysoko nad zeměmi všemi.
Paprsky tvoje objímají světy,
světy, jež zrodily se z tebe,
a ty jsi Den a spoutáváš je všechny,
ty spoutáváš je pro drahého syna.

Náš pán vztahoval ruce k nebi a první sluneční paprsky zažíhaly oheň v zlatu jeho koruny, límce a chráničů předloktí.