Hlas dívky Anchenré 11

Ležela jsem v křoví jako potrhaný cár papyru, když jsem si pomalu začala uvědomovat, že se rozhostilo ticho a k nebi už nestoupá dým požárů. Ztěžka jsem se vysoukala ven a zamířila k přístavu, abych se postarala o Ipyho tělo. Ale osudné místo bylo prázdné, zbyla jen zaschlá krev mezi dlaždicemi.
Rozhlédla jsem se kolem. Už tu zase bylo živo, lidé odhazovali z ulice očazené trosky. Najednou jsem spatřila Antefa, stojícího na vyvýšeném místě, obklopeného vojenským doprovodem. Antef na straně nepřítele! Vždyť jeho šat byl neposkvrněně bílý, tvář odpočatá a hladce oholená. S tou svou jizvou vypadal velmi rozhodně a naprosto kompetentně.
Všemožné pocity se ve mně praly, ale byla jsem tak bezradná! Proto jsem na něj zavolala:
„Antefe! Antefe!“
Chvíli se zmateně rozhlížel, ale nakonec mě poznal.
„U všech bohů, Anchenré, jsi v pořádku?“ křičel a řítil se ke mně.
„Ano. Ale Ipy… Ipyho zabili právě zde a já nemohu najít jeho tělo!“
„Vojáci už ho asi hodili do Řeky,“ řekl Antef suše, ale když viděl můj zhrozený výraz, pokračoval:
„Anchenré, netrap se! Ipy byl dobrý muž, jsem přesvědčen, že obstojí při vážení srdcí a bohové ho propustí do říše věčné blaženosti i bez jeho pozemského těla.“
Pak mě chytil kolem ramen a odvedl na jakousi pěknou loď, kde mě služky vykoupaly a daly mi čisté šaty. Ale jakmile jsem ulehla k odpočinku, stihla mě tak vysoká horečka, že jsem nevěděla o světě. Možná jsem se občas probrala, nepamatuji se, a možná jsem měla i nějaké hrůzné vidiny, ale na ně se také nepamatuji. Jen ty hezké sny mi utkvěly: Achnaton a Nefertiijti mladí a šťastní se svými dceruškami, rozpustilá Benremut páchající různé taškařice, usměvavý Ipy v zástěře a s vařečkou.
Moje oči se najednou otevřely a má mysl byla opět jasná. Viděla jsem, že ležím na posteli v místnosti, jejíž stěny byly v dolní půli vymalovány hnědě a v horní bíle. Obě barvy odděloval pestrobarevný pás s vyobrazením hus v rákosí. Dveřní otvor zvenku stínil vzrostlý fíkovník.
Ta místnost mi byla zvláštně povědomá. Lámala jsem si hlavu, až jsem na to přišla: Rahotepův vésetský dům! Zde jsem ještě jako dítě pár dní pobývala, možná jsem dokonce spala v téže posteli. Najednou mi bylo, jako by to zářivé město za obzorem bylo jen snovou vidinou, jako by všechny roky někam odvanuly a já stála opět ve výchozím bodu, tak jako by se had zakousl do vlastního ocasu. Jen ten fíkovník mě usvědčoval ze lži, byl ho už plný dvorek.
Pomalu jsem vstala a drobnými krůčky se šourala ven. Náhle se mi silně zatočila hlava, ale v pádu mi zabránily dvě mocné paže. Antef mě vzal do náručí a posadil se se mnou na lavičku pod fíkovník. Mlčel, s úžasnou něhou mě hladil po hlavě, rukou, kolem pasu. Seděla jsem jako zkamenělá, ale po chvíli se v mé hrudi cosi pohnulo a já ho vzala kolem krku…
Postupně se ke mně vrátily slzy. Mnoho jsem zpočátku plakávala, ale jen potají, abych neranila Antefa. Zůstala jsem ve Vésetu. Mám děti a ano, mám Antefa. A tak žiju.


Antef dodává:

Jak bych byl šťastný, kdyby poslední věta posledního Anchenréina svitku zněla: „Antefa miluju nejvíc ze všech mužů na celém světě.“ Leč musím brát, co je.
Anchenré mi byla dobrou manželkou. Aby neohrozila mé postavení, vkročila i do Amonova chrámu, ale o velkých náboženských slavnostech obvykle onemocněla a její lékař, muž světa znalý, významně mhouřil oči, dávaje mi pokyny k její léčbě. Záhy však onemocněla doopravdy. Možná ji podlomila dlouhá léta pochyb, zoufání, toužení… Celá zeslábla a zbledla jako duše ze záhrobí, jako by nějaký netvor pil její krev, až tiše a nenápadně odešla. Nemyslím si však, že by ji potrestal Amon. Ó kam se jen poděla má žena Anchenré? Existuje Síň obou pravd, obřad vážení srdcí a úděsná tlama požíračky hříšníků? Kacíř je mrtev, ale stačil otřást vším, co bylo od věků jisté.
Nakonec jsem se já sám vzdal své kariéry: kvůli Anchenré, kvůli mým nadřízeným, a také proto, že „kdo se drží země, nezláme si křídla“, jak řekla moudrá Benremut. Odstěhovali jsme se do Nechenu v Kraji Polí, kam téměř nepronikají zprávy ode dvora, kde vzduch je průzračný a voda čistá a jediným hlukem je zpěv ptáků.
Anchenré svá poslední léta věnovala mně a našim dětem, Ipymu a Merit. Jména dětí vybrala sama dbajíc, aby se v nich neobjevil žádný bůh. Své svitky přede mnou nijak zvlášť neskrývala. Mučí mě představa, že si třeba přála, abych si je přečetl a pomohl jí nést tíhu jejích tajemství, abych projevil víc zájmu o ni jako o člověka. Kdybych věděl, že se stala svědkem Achnatonovy vraždy, trápil bych se v obavách o její život celou dobu, co jsme žili ve Vésetu. Zdá se neuvěřitelné, že jsem se nedověděl nic o vztahu faraóna a Anchenré, ale šlo jen o pár dnů, a Achetaton se ve vyšších kruzích zahalil hrobovým mlčením. Několik nejasných narážek o „vzácném dědictví“ jsem lehkovážně přeslechl. Anchenré zřejmě byla pro nové panstvo příliš nepatrná, než aby v ní spatřovali hrozbu.
Dnes už tedy vím všechno. Čím déle hledím na svého syna Ipyho, tím šikmější se mi zdají jeho oči a brada protáhlejší, ale nemiluji ho o nic méně. Ipy prožije klidný život nevýznamného písaře. Jsem přesvědčen, že kacíř z Achetatonu by s tím po zkušenostech svého života souhlasil.
Jaké byly další osudy vládců Obou zemí? Tedy: převrat byl předem připravován. Aje už delší čas donášel Amonovým kněžím, kteří za pomoci provokatérů v pravý čas pozvedli prostý lid Slunečního města ke vzpouře. Proti Atonovi se postavilo také vojsko vedené Haremhebem. I já osobně jsem si zvolil stranu pořádku a jistoty, ačkoliv pro Achnatonovy záměry jsem měl jisté pochopení, a stojím si na tom, že to byl statečný muž.
Achnaton byl pochován ve svém městě, v hrobce ve východním srázu. Na trůn Obou zemí dosedl Smenchkaré s královnou Meritaton. Dvůr se odebral do Vésetu a moci se chopili Amonovi kněží. Leč ten tichý mladík, který zbožňoval svého staršího bratra (na vlastní oči jsem ho viděl oplakávat kacířův skon), se ukázal být poněkud nepoddajným. Po roční vládě za nevyjasněných okolností zahynul.
Novým faraónem se stal osmiletý Tutanchaton Nebchepruré a jeho manželkou Anchesenpaaton. Jejich jména byla změněna na Tutanchamon a Anchesenamon. Achnatonovo jméno bylo vymazáno z povrchu země. Fakticky vládl poručník mladičkého faraóna Aje, který zpočátku vychytrale vytvářel zdání náboženské svobody, dokonce dal jménem vládce stavět v městech Napat a Mút v zemi Kuš Atonovy chrámy, ale později tyto stavby v tichosti zastavil.
Tělo kacíře bylo posléze fanatickými vyznavači Amona vyhozeno z hrobu, avšak Anchesenamon ho dala znovu pohřbít, a je zvláštní hříčkou osudu, že se jeho mumie ocitla v přepychovém sarkofágu, zhotoveném pro Kiju, pro niž nikdy nebyl použit.
Drobné projevy odporu mladých královských manželů narůstaly a nezůstaly bez odezvy. Dvojí Anchesenamonino těhotenství skončilo předčasným porodem mrtvého dítěte. Mocným této země patrně přišlo náramně vhod, že Tutanchamon si ve věku osmnácti let zlomil nohu a sepse spojená s tímto zraněním se mu stala osudnou.
Pánem Obou zemí je nyní Aje, vládnoucí jako manžel ubohé Achnatonovy dcery Anchesenamon. Je téměř vyloučené, že by stařec Aje zplodil dítě. Až se odebere na onen svět, což zřejmě nebude dlouho trvat, kdo usedne na trůn? Nezbyl žádný muž, v jehož žilách by kolovala svatá krev faraónů. Stále víc však vzbuzuje pozornost Haremheb, muž rozumný, schopný a zkušený, pod nímž jsem měl tu čest sloužit, muž Amonovi oddaný, který už za Tutanchamona získal titul zástupce krále Obou zemí ve všech zemích. Myslím, že nejsem daleko od pravdy, představuji-li si napříště červenobílou korunu na jeho hlavě. Z královských žen tu je Anchesenamon a její dvě malé sestřičky, v první řadě ovšem Mutnedžemet, Ajova vlastní dcera, plně dospělá vznešená dáma, která by se po boku už ne docela mladého Haremheba skvěle vyjímala. Tak bude krev kacíře z Achetatonu zcela vymazána, jako by nikdy nežil. Však přes toto všechno Řeka plyne dál a dává život novým dětem naší krásné země…
Končím své dodatky k zápiskům Anchenréiným. Uložím je do její hrobky, kde navěky spí a kam se jednou odebéřu i já. Anchenré byla vícekrát zobrazena na freskách a reliéfech Slunečního města, ale vždy bezejmenná, nepatrná v houfu ostatních dam a služek. Ji nikdo nevytesal do kamene v objetí jejího pána a miláčka. Možná právě proto nezničila své svitky. Jak dlouho vydrží papyrus? Kéž by se dochoval až do dob, kdy celý svět bude, musí přece být říší míru, lásky, dobra a pravdy!
A díky tobě, božský Imhotepe, za dar písma! Vždyť z Anchenréina svěžího těla zůstala jen nabalzamovaná slupka, o níž mi nelze věřit, že ještě jednou ožije, a její ka není na této zemi. Ale skrze řeč písma letí svobodně přes propast věků smrtí nespoutaný vřelý, živý hlas – hlas dívky Anchenré!