Wimmer a Schuster: Kapitola druhá

V roce 1892 řádili chlapci v klučičí bandě, kterou vedl Lukas Holzer. V jeho bandě Velká devítka mu ale nikdo neřekl jinak než Krtkomil. Tuto přezdívku si vysloužil svou zálibou ve sběru mrtvých krtků, které pak uchovával ve sklenicích s formaldehydem. Jeho otec byl totiž majitelem pohřebního ústavu ve Štýrském Hradci. Karl s Moritzem dostali po eskapádě s Cigány zákaz se s Lukasem bavit, ale vynalézavost dětství je nezměrná. Lukasova pravá ruka ryšavý Hans chodil s chlapci do třídy a předával jim papírová psaníčka a Karl s Moritzem tak získávali šifrované zprávy, ve kterých byla popsaná lokace jejich příštího setkání. Dnes třiadvacátého května, v den kdy se narodil slavný španělský fotbalista Pichichi dostali zprávu, podle níž se měli dostavit k provizorní dřevěné lávce přes řeku Muru. Karl byl celý nedočkavý až skončí výuka, zatímco Moritz přemýšlel co budou mít dnes večer k večeři. Teta Trudi uměla výborně vařit, ale také to byla zelinářka a dával přednost zeleninovým vývarům a chlapci ve vývoji potřebují i maso. Zvláště pak když provozují různá alotria.

Odpoledne se kluci vypravili k lávce. Slunce svítilo a byl krásný jarní den.
Louky voněly a hoši vyšplhali na opodál rostoucí hrušeň a natrhali si proviant, který schovali do svých aktovek. Pak kvapem pokračovali k stanovenému cíli. U lávky už na ně čekal Lukas, Hans, bláznivý Peter a k jejich překvapení i sedmiletá Zita. Georg tu nebyl, protože právě marodil a rodiče ho napájeli čajem s rumem. Zitu oba kluci znali ze školy. Chodila o rok níže a Moritz do ní byl zakoukaný. Plavovlasé děvče si však brousilo zuby na Karla. To nemohlo dopadnout dobře. Bylo to zvláštní, že Lukas přibral do své party dívku, ale nikdo z přítomných neprotestoval. „Co budeme dělat dneska?“, zeptal se zaníceně Karl. Lukas se zašklebil a vytáhl si z kalhot prak. Bláznivý Peter se začal hihňat. „Bumtarata bum bum bum!“ Péťa měl sice o kolečko navíc, ale Lukas ho vzal do party, protože byl lehce manipulovatelný a plnil rozkazy bez přemýšlení. Lukas ho posílal šťourat do vosího hnízda nebo krást v koloniálu a bavil se, když dostal tucet žihadel nebo výprask od starého Rosenbauma.


Moritz nasadil znuděný výraz. „Prak? Už zase? Minule jsme vysklili ten domek, co jsi tvrdil, že bude prázdný a skoro nás odhalili a ty už to chceš zase pokoušet?“ Lukas nesnášel, když mu někdo odporoval. „A co bys chtěl dělat Moritzi. Držet se za ruce a zpívat lidovky?“ Ryšavý Hans se začal smát a Péťa začal sám sebe objímat a špulit pusu. Moritz nechtěl vypadat jako bábovka a tak navrhl, že by si mohli v nedaleké vísce obstarat kolo. Kolo byl tenkrát luxus a všichni po něm toužili. „Šlohnout kolo? Dobrý nápad.“, řekl pobaveně Lukas. Karlovi se ten nápad moc nezamlouval. Měl své kamarády rád, ale nechtěl dostat obuškem od četníků, pokud by je chytili. „De se!“, zavelel Lukas. Všichni se jali Lukase následovat. Cestou Hans bavil všechny přítomné recitováním přisprostlých básniček, které slýchával od svého otce alkoholika. Po zhruba hodině cesty si Peter vyvrtl kotník, když blbě došlápl při slézání malého kopce. „Auvajs!!“ Karl se zamyslel a navrhl, aby se s Péťou vrátili. Lukas to rezolutně odmítal a Hans mu vlezle sekundoval. „Necháme ho tady a pak se pro něj vrátíme“, řekl Lukas. Karl s Lukasovým návrhem nesouhlasil a podepřel skuhrajícího Péťu a vydal se zpátky do Gössendorfu. Moritz zůstal s Hansem a Lukasem a šli dál. Jediná Zita se rozhodla Karlovi pomoct. To Moritze naštvalo a chtěl si půjčit od Lukase prak a trefit ze žárlivosti Karla do zad. Lukas mu ale svého miláčka nepůjčil.

A tak došli po notné chvíli s ubohým Péťou až do Gössendorfu, kde ho předali jeho rodičům, žijícím v největším domě ve vesnici. Maria Schwarzová s manželem byli bohatí obchodníci z Vídně, kteří se odstěhovali do Gössendorfu, protože už měli dost návrhů, aby malého Petera poslali do ústavu pro duševně choré. Z vděčnosti dali malým zachráncům celou jednu korunu. Rozradostněný Karl popřál Péťovi brzké uzdravení a šel s Zitou do cukrárny, kde si koupili po dvou kremrolích každý. Cukrář Giacomo je nejprve podezíral z krádeže, protože kde by dvě děti vzaly tolik peněz, ale po vyslechnutí jejich příběhu jim dal ještě dvě rakvičky zdarma. Karl se Zitou začal o pár let později chodit, ale toto považuji za jejich první rande vůbec. Byla to ta nejnevinnější věc v jeho životě.

Ten den se toho, ale událo mnohem víc. Zatímco si Karl se Zitou pochutnávali na krémovém pečivu, pokusila se Velká devítka o krádež kola
v daleké vesnici, kde nikoho neznali. Jedno takové kolo našli opřené o domek u hlavní cesty a protože tu nebyl Peter, musel se pokusit zmocnit kola jeden z přítomných. Nikomu se do toho nechtělo a tak Hans navrhl, že si o to střihnou pomocí hry kámen, nůžky, papír. Hans porazil Lukase, když mu zabalil jeho kámen a vyhrál i nad Moritzem, který neúspěšně zvolil nůžky. Pak si Lukas střihl s Moritzem a ten se navzdory strachu jal díla. Sotva se dotkl těžkého kovového skeletu bicyklu, zařval na něj nějaký neznámý muž. „Co to děláš, parchante?“ Mužem nebyl nikdo jiný než místní kořala Bonifaz. Shodou okolností však šlo o starostova bratra a tak se Bonifaz těšil různými výhodami, protože jinak by nejspíš skončil ve vězení za veřejné pohoršování. Moritz popadl kolo, naskočil na něj a začal ujíždět po cestě pryč. A to neměl dělat. Obtloustlý Bonifaz si totiž vylil vztek na pomalejších chlapcích Lukasovi a Hansovi. Oba pořádně zbil a protože byl namol tak si nebral žádné servítky. Lukas i Hans skončili s monokly a podlitinami a Krtkomil slíbil Moritzovi, že se mu za to Velká devítka pomstí. Moritz ujížděl jak rychle jen to v terénu šlo, ale pak dostal strach z ruky zákona a kolo raději nechal válet v pšeničném poli. Zbytek cesty došel a naštěstí se domů vrátil ještě před stmíváním. Lukas s Hansem se dobití dobelhali domů, kde na ně čekali jejich rodiče. O Hanse se jeho ustrašená maminka začala ihned starat, ale Lukas dostal ještě jeden výprask od otce za to, že se někde popral.

Druhý den se Moritz bál jít do školy a tak předstíral nemoc. Strejda Matthias mu skočil na lep a poslal Trudi nasbírat byliny, aby mu mohl uvařit léčivý odvar. Karl do školy šel a brzy pochopil, proč se Moritz tolik obával tam jít. Ve třídě se něj mračil ryšavý Hans a celé vyučování mu hrozil pěstí. Přestože v tom byl Karl zcela nevinně.


Po výuce na Karla čekal před školou rozzuřený Lukas a v patách mu byl Hans pro případ, že by se pokusil o útěk. „Co se děje?“ Lukas chytil Karla za límec a začal s výslechem. „Kde je Moritz?“ Karl Krtkomila odstrčil a nenechal si nic líbit. „Moritz je nemocnej. Nevím co, se mezi váma včera událo, ale na mě šahat nebudeš!!“ Lukas jak víme odpor nemohl přímo vystát. Dal signál Hansovi a ten popadl Karla ze zadu. Držel mu ruce za zády a Lukas dal Karlovi ránu pěstí do břicha. „Mně je jedno, jestli je ten srab na smrtelný posteli. Když se mi bude vyhýbat, dostaneš výprask za něj!!“ Poté ho ještě několikrát udeřil, ale fakt, že byli všichni v blízkosti školních pozemků Karla uchránil před větší nakládačkou. Karla trochu bolela žebra, ale jinak byl v pořádku. Okamžitě šel domů si to vyřídit s Moritzem. Musel tomu přijít na kloub.

Odpoledne už Moritz vypadal o mnoho zdravěji a tak se jeho adoptivní rodiče rozhodli, že zítra do školy půjde. I přesto, že vypadal zdravě musel pro jistotu vypít odvar uvařený Matthiasem. Byl to odporně zapáchající lektvar s ještě odpornější chutí. Nebyla náhoda, že se zrovna Matthias a Trudi dali dohromady. Měli totiž podobnou zálibu. Ale zatímco Trudi zdědila svou zálibu v bylinkách a zelenině po matce, Matthias musel vydělávat na živobytí řemeslem a herbalismus měl pouze jako koníček.
Karl si počkal po obědě až budou s Moritzem v pokoji sami a ihned začal vyzvídat jak to bylo s tím kolem. Moritz na něj byl naštvaný kvůli Zitě a tak zapíral. Karl nehodlal dostávat výprask za Moritze a přilil olej do ohně. „Ty parchante. Jestli zítra nepůjdeš do školy, tak tě zbiju sám.“ Moritz se tomu zasmál. „Na to nemáš, blbečku. Chceš, abych tě znovu praštil po hlavě. Tentokrát už se z toho nevylížeš.“ Poté se Karl vrhl na Moritze a začali se prát hlava nehlava. Karl sice neměl takovou sílu jako Moritz, ale pamatoval si od otčíma, jak způsobit co největší bolest a začal Moritzovi kloubit rameno. „Z tohodle se nedostaneš!!“ V ten moment do kuchyně vešel Matthias, kterého ten hluk přilákal a oba kluky od sebe odtrhl. Matthias byl dobrák od kosti a tak na své adoptivní syny nikdy nevztáhl ruku. Nicméně nějak domluvit jim musel. Posadil je na oba na židle vedle sebe a vysvětlil jim, že mezi sebou se prát nebudou. Ani jeden z chlapců mu neřekli o trablích s Velkou devítkou a naoko souhlasili s příměřím.

V neděli škola nebyla. Po kázání v kostele se rozhodli kluci zajít za Zitou a zeptat se s kým z nich bude chodit. Aby tak urovnali alespoň jeden spor, než vymyslí jak se v pondělí vyhnout Lukasově pomstě. Cestou je potkal Emil Hanuschek. O několik let starší výrostek, kterého znali jen od vidění.
„Ale, ale, ale. Koho to sem čerti nesou?“ Kluci se zastavili a zeptali se Emila, co po nich chce. „Snad jste si nemysleli, že uniknete trestu Velké devítky jenom protože je neděle?“ Karla i Moritze zamrazilo. „Ty seš ve Velké devítce???“ Emil se zasmál bujarým smíchem. „Já nejsem ve Velké devítce. Já jsem šéf Velké devítky.“ Poté se zpoza rohu vynořili Lukas, Hans, zraněný Peter, uzdravený Georg a dva další kluci, které naši hrdinové neznali. „Krtkomil byl pouze správce mého gangu po dobu mé nepřítomnosti. Málem jsem totiž skončil v polepšovně.“ Situace se zdála beznadějnou. „Slyšel jsem, že si fotrovi ukradl karton cigaret.“ , řekl Moritz a snažil se skrýt strach ve svém hlase. Emil se dál usmíval. „Jo. Čórl sem mu cigára a láhev ořechovky. Ale nesnaž se měnit téma. Krtkomil mi řekl, že si ho a Hanse podrazil a oni kvůli tobě dostali nářez od toho smradlavýho ožraly!! Za to vás teď oba každý den ztřískáme tak, že vás ani vaše máti nepozná. Ale jelikož sem velkorysej, tak se můžete vyplatit. Bude vás to stát 5 korun.“ Karl s Moritzem souhlasili, aby je ti bídáci nechali na pokoji a šli rovnou domů. Jak tohle vyřeší? Kde by vzali tolik peněz? Je tu i jiná možnost? Dumali nad tím celý den a bezútěšně sledovali jak neděle končí a blíží se pondělí. Pondělí znamenalo jediné. Školu a konfrontaci s ní spojenou. Co teď?