Wimmer a Schuster: Kapitola třetí

V době kdy se narodil Karl Böhm už našeho Karla a Moritze trable s Velkou devítkou zajímat nemusely. Jejich adoptivní rodiče se totiž odstěhovali do Brunova. O něco většího města na druhé straně Rakouska. Zita odchod chlapců oplakala, ale těm se ulevilo, protože násilí ze strany těch prevítů Lukase a Emila se začalo dosti stupňovat. Přestože Karl se Zitou nakonec nechodil (to až později při studiích v Linci), aby si usmířil svého hrubiánského bratra. Nyní žili v bytovce a Matthias se musel přiučit novému řemeslu – sklářství. Vyráběl skleněné ozdoby na vánoční stromky. Trudi si našla práci v místním zelinářství, ale spíše přežívali z peněz utržených za prodej jejich rodného domku. Klukům uvyklým na vesnický život a potloukání se v lesích se Brunov moc nelíbil. Sice tu nemuseli mít obavy z kluků od Velký devítky, ale zase museli hlídat sousedovic chlapečka. Malého Ádu. Jeho matka Klara se totiž spřátelila s Trudi zatímco se spolu bavily u kávy a dortu, museli Karl s Moritzem, pokud nebyli zrovna ve škole dávat pozor na Klařina synáčka. Bylo mu sice už pět let, ale stále vyžadoval, aby ho vozili v kočárku. Malý Áda si nejraději ze všeho kreslil a maloval. Ačkoliv to byla i Moritzova oblíbená kratochvíle, nyní už mu bylo deset let a dětské čmáranice ho nechávaly chladným. Navíc je Áda zdržoval, pokud si někam chtěli zajít. Přece jenom museli hlídat i kočárek. Když už si hráli doma, měli pro změnu vítr z Adolfova otce Aloise. Byl to starý mručoun.

Jednoho dne se chlapci opravdu vyznamenali. Bylo to v období adventu. Šli s Ádou na delší procházku, teple oblečeni, protože venku mrzlo až praštilo a kluci chtěli najít někoho, kdo bude mít sáňky. Cestou narazili na partu dětí, které se koulovaly na náměstí. Kluci okamžitě zapomněli na svůj plán a přidali se k sněhové bitvě. Chvíli to bylo každý sám za sebe a poté se pro změnu všichni rozdělili do dvou týmů a počítali si skóre. Adolf dělal andělíčky a náramně se u toho bavil. Najednou někdo vykřikl a v ten samý moment dostal Karl do očí ránu ledovkou. Ledovky byly proti pravidlům. Nejenže to bylo bolestivé, ale Karl na chvilku takřka oslepl
a neviděl co se děje. To Moritz, který jak jinak Karla onou ledovkou zasáhl viděl všechno. Vykřikla neznámá dívka z protějšího týmu a důvodem byl záhadně oblečený muž v koženém kabátě s revolverem v ruce a mířil na nebohého Ádu. Moritz se rozeběhl a v záchvatu heroismu do muže strčil. Ten spadl do sněhu a celý v šoku něco zahřímal cizí řečí. „Karle. Je tu nějakej blázen se zbraní. Chce zabít našeho kamaráda!!“ Karlovi se vrátil zrak a duchapřítomně se rozeběhl pro Adolfa a začal s ním utíkat pryč. Všechny děcka, co tam byla se rozutekla a neznámý muž odstrčil Moritze na stranu. „Hurry up the cakes!!“ Muž se rozhlížel na všechny strany a bohužel zaregistroval Karla s Ádou jak spěšně zaběhli do postranní uličky. Ihned se za nimi rozeběhl a zmatený Moritz běžel pro četníky. Po cestě kříčel z plných plic, že tu nějakej cizák běhá se zbraní v ruce a vraždí děti.

HIATUS

Doslov: Můj původní záměr napsat román, popisující minimálně 80 let trvající rozkol Moritze, Karla a jejich potomků se trochu zvrhl. Jak sami vidíte napsat dílo založené na pouze na popkulturních odkazech (cestovatel v čase se pokusí zabít Adolfa Hitlera, popálená Natálka, režisér Svěrač adoptuje autistického Rusa Jegora) je vysilující a člověk kvůli pár „srandovním“ postavám typu tlustého Járy, kterému na manévrech na východní frontě ustřelí kus prdele, Žida Solomona, který se v bavorské hospůdce marně pokouší vysvětlit, že skutečně bojoval v jednotkách senegalských střelců a neprovozoval šmelinu, vynálezce Béďy, který přímo zapříčiní uhoření astronautů z Apolla 1 musí vymýšlet i tu nudnou omáčku kolem. Pokusím se napravit svou reputaci sepsáním dílka v daleko kratším časovém úseku, zato s více detaily.

Armín Kadlec