Mušketýr

„Christiane,je pravda,co mi tu tvrdí Richelieu?“,ptal rozrušeně Ludvík.
„Vaše Veličenstvo,příteli…“,snažil se obhájit svou mušketýrskou čest.Chtěl králi vyvrátit takovou sprostou lež.
„Tiše buď,jak mě můžeš ještě takto nazývat?!Pro tebe jsem hlava státu,vládnu Francii a tady mě nebude podvrhovat můj vlastní ani nechci říct přítel!“,zuřil.Velmi ho zasáhla zpráva kardinála Richelieu o chystaném povstání v Paříži.Myslel si,že tohoto úžasného člověka,kterého obdivoval a považoval za druha,zná,ale teď zjistil,že se zmýlil.
„Odejdi.Už nepatříš mezi mušketýry!“,přikázal Ludvík a s hořkostí odešel.

Nevěděl,proč si na to zrovna teď vzpomněl.Byla to už dvě léta a on se nemůže stále zbavit té lítosti,která ho zasáhla,když byl králem Francie,svým přítelem,odvržen jen díky takové hnusné pomluvě.
Svýma smaragdově zelenýma očima sledoval,jak zapadá slunce.Rád se díval,jak tento životodárce a zároveň smrt,zachází za kopci v dáli.Vše bylo v tu chvíli kouzelné,jako by někdo mávnul hůlkou.
Vítr zpíval svou rozmilou píseň,cuchajíc mu vlasy barvy zlátnoucího obilí.Miloval tyto vlahé večery na francouzském venkově.Vždy se mu v tento čas chtělo skládat slova do bláznivých veršů a poslat je po vánku těm,co má rád,aby jeho přátelé,mušketýři,věděli,že nikdy nezapomene,aby jeho rodiče v nebi cítily,že je stále nosí v srdci,aby všichni měli na paměti,že on nezradil.
Jeho grošák Jedard do něj již netrpělivě strčil a neklidně zaržal.
„Neboj,už pojedeme.“,poplácal ho.
Naposledy se láskyplně zadíval na tu nádhernou přírodní scenérii a nasedl na svého koně.
Ten jen pohodil hlavou a rozběhl se po zelených sametových lukách.Míjeli nespočet vysokých statných stromů i něžných květů až dojeli na prašnou cestu vedoucí do vesnice.
Ač tu spočíval teprve po dvě léta všichni ho tu znali.
Před prvním domem zvolnil klus a zdravil ženy sedící na lavičkách,pletoucí věnce,děti hrající si podél cesty za horečného povyku a muže odpočívající po práci.
Jeho dům stál až na druhém konci vesnice.
Byl značně unaven po celém dni stráveném prací.
Každý zde měl svou specifickou práci,ale Christian ne.Pomáhal tam,kde bylo potřeba,jeden den oral s Mercuciem,druhý den koval s místním kovářem Gregoriem.Nechtěl za to peníze,vždy stačilo,když mu dali najíst a mohl s nimi pobýt.Nikdy se neživil tím,co ho bavilo.K čemu by lidem byli jeho verše a obrazy?Proto si skládal a maloval jen tak pro radost.Měl načrtnuty všechny tváře jeho vesnice-hostinským začínaje,tkadlenou konče.Rád sledoval jejich rysy,každý měl jiné líce,úsměv,tvar očí,proto ho to tolik bavilo-pozorovat,jak jsou všichni rozdílní a přitom krásní.Bylo fascinující kreslit tuto rozmanitost lidské tváře.
Konečně dojel ke svému příbytku.Potichu ustájil Jedarda a vešel do domu.Vevnitř bylo potemnělo a i trošku zima,tak rozsvítil svíce a rozžehl ve velkém kamenném krbu.Místnost hned dostala útulnější ráz.
Opět,jako pokaždé,když přišel domů,jeho pohled padnul na stříbrný kord.Připomínal mu jeho dřívější život mezi mušketýry.Chtěl,aby tam visel šeptajíc mu,co všechno se stalo.Doufal,že jednou najde odvahu a vydá se zpět za svými přáteli.Právě ten kord mu měl pomoci k jejímu nalezení,ale zatím je nenacházel.
Nevěřil,že dokáže najít všechno,co mu tou nocí vzali-hrdost,cílevědomost…sama sebe.Už nebyl tím mladíkem,který si myslel,že mu patří svět.Teď je duší,která jen bezmyšlenkovitě bloudí sem a tam.Přešel k oknu a nehnutě sledoval,jak se všichni zvedají a míří do svých domovů.Jen jedna osoba šla po cestě přímo k němu-Vivien.Slečně Lamante byla příjemná,veselá a krásná žena.Christian si nemohl nevšimnout,že v ní vzbudil určitý cit.Bylo mu jí líto.Každý muž by určitě štěstím skákal,kdyby o něj měla zájem takováto žena,ale on ne.K této slečně cítil jen přátelství,měl ji rád snad i jako sestru,nijak jinak.
Jeho myšlenky přerušilo bušení na dveře.
Věděl,že je to ona,tak jen pomalu otevřel.
„Dobrý večer,Vivien.“,uviděl její modré oči jako letní obloha.
„Dobrý,Christiane.“,usmála se svým nejkrásnějším úsměvem.
„Copak mi neseš?“,optal se,když zaregistroval proutěný košík v jejích rukou.
„Nic zvláštního,jen tady,tak před hodinou někdo byl a sháněl se po tobě.“,sdělila mu tajemně.
„A nechal mi aspoň vzkaz?“,byl zvědavý.Nikdy tu za ním nikdo nepřišel a najednou,když tu není,sem někdo přijde.
„Ano,vzkaz tu pro tebe mám.Ten muž ještě zdůraznil,abych to nečetla,je to jen pro tebe.“začervenala se.
Christian se musel usmát.Výborné upozornění,ne že by lidem zde nevěřil,ale poslouchání za dveřmi a podobné věci tu jsou úplně normální.
„Tady máš.“,podotkla ještě a podala mu malý složený papírek.
„Děkuji ti,Vivien.“,byl jí vděčný a stále hypnotizoval lístek v ruce.Má ho rozbalit či ne?Nevěděl,co má čekat.Rodiče neměl a nikdy nedoufal,že by mu napsali ti od kterých byl odloučen.Byl tak zabrán do přemýšlení,že ani neslyšel,že slečna Lamante odešla.Už to nevydržel a třesoucími se prsty ho rozevřel.
Na lístku jen stálo napsáno:

S tím čeho se na nás dopustili jiní
se nějak vyrovnáme.
Horší je to s tím,
čeho jsme se na sobě dopustili sami.

Musel si ten vzkaz číst znovu a znovu.Po každém přejetí textu očima ho napadala stejná,ne-li i další otázka.
Kdo to mohl napsat?Co tím dotyčný myslel?
V hlavě mu vířilo na tisíce odpovědí,ale žádná mu neodpověděla na tyto otázky pravdivě.
Tak rád by přišel na to,co tím bylo myšleno,chtěl číst mezi řádky,ale jako by mu v tom něco bránilo.
Mě pocit,že dnes ani neusne.Všechno se mu to v hlavě vířilo,jako na podzim spadané listí.
Ten vzkaz byl něčím tajemný,Christian netušil čím,ale věděl,že to není jen tak obyčejné oznámení.Bylo v tom něco uzavřeno,co umí rozpečetit jen on sám.
Říká se ráno moudřejší večera,a tak i přesto,že spánku dával pramalé šance si šel lehnout.